Úspěchy a neúspěchy

1. července 2015 v 12:59 | Iris |  Kabelka
V tomto článku neplánuji rozebírat své celoživotní ani letošní úspěchy - a neúspěchy už vůbec ne. Nedělám to ráda. Mým cílem je spíše shrnout výsledky svých (nedobrovolných) několikaletých pozorování. Pravděpodobně se neubráním subjektivním vzdechům doplněným ulepenou lamentací nad dnešní společností a mládeží. Stejně tak nejspíše pocítím potřebu politovat se a poté si nasypat plno popele na hlavu, neboť sama jsem zlá arogantní příšera.
Takže tedy, úspěchy a neúspěchy, pěkně laicky a nevědecky.




Původně jsem nechtěla tento článek psát. Dlouho jsem přemýšlela nad způsoby, jimiž bych ho mohla složit - napadlo mne třeba vrátit se k psaní obyčejných deníčkových článků, jak tomu bylo ve vrcholové éře rubriky (kni)hovna. Že bych prostě jenom shrnula poslední týden školy, trochu si postěžovala a na konec připíchla pár luxusních foteček a bylo by to. Jenže v mém INFJ životě není nic tak jednoduché, jak se zdá. Po pár pokusech o první řádky plánovaného deníčku jsem se musela smířit s tím, že mé 'veřejně deníčkovací' složky mozku vypověděly službu a že už nejsem schopná vtipně a účelně sdílet jen-tak vypsané události svého života. Po dalším dlouhém uvažování se mé velkolepé deníčkové plány přelily v podivnou potřebu napsat úvahu. (I když... znáte ty moje úvahy.)
Tak tedy do toho, teď už opravdu.

Už od první třídy - vlastně to snad začalo ve školce - jsem obklopena všemožným hodnocením, soutěžením a oceňováním vítězů. Předpokládám, že vy jste na tom podobně, nevychovalo-li vás montessori nebo jiné alternativní školství, a tudíž že víte, co mám na mysli. Možná jste si to, podobně jako já, v dětství ani tolik neuvědomovali. Dokud jsem nenastoupila do školy, vyhýbalo se mi soutěžení a celková touha se vyjímat docela širokým obloukem. Do školky jsem moc nechodila - byla jsem hodně nemocná - a tak si z celé předškolní výchovy pamatuji pouze smrad drožďové pomazánky, upatlané děti, společné záchody a spaní po obědě. A taky jeden otřesný sportovní den, při němž jsem neměla šanci ani tehdy. Pak jsme měli ještě soutěž čarodějných kostýmů, v níž bych teoreticky mohla uspět, kdyby mě v mém převleku někdo poznal. Všechno více či méně povinné soutěžení tedy začalo až v první třídě.

Nebojte se, nevypustím na vás svou cisternu vzpomínek - vlastně jich z tohoto období ani moc nemám. Pamatuji si jen na pěvecké soutěže pořádané naší hodnou paní učitelkou. Účastnila jsem se jich s písničkou od Svěráka a Uhlíře - začínala slovy Září, září, na léto jde stáří... a tehdy jsem ji prohlašovala za svou oblíbenou. Vůbec netuším, kdo mi kdy řekl, ať se zúčastním, že umím zpívat (neumím!); snad jsem byla roztomilá nebo hodně tragikomická, neboť jsem ji vyhrála. Cítila jsem se jako velká hvězda, všeho schopná, prorážející si cestu malými tupými lokty, budoucí Madonna nebo alespoň Ewa Farna. A tak to asi všechno začalo.
Pak začaly pytlíčky - barevné čtvrtky ve tvaru pytlíčků, na každém jedno jméno, připíchnuté na několika třídních nástěnkách. Byly jedněmi z ukazatelů našeho společenského postavení, neboť jsme si do nich lepili hvězdičky, jedničky a červené puntíky - jako pochvaly - a černé puntíky a vykřičníky jako trest za zapomenutý nebo nepodepsaný úkol. Kdo pochvalami zaplnil zelený pytlíček, dostal modrý, následoval hnědý,... a já se jednoho dne dopracovala až k tomu zlatému. Na konci první třídy jsem dostala oficiální pochvalu a knížku od paní učitelky a tak jsem byla poprvé vytažena na veřejný pranýř úspěchu. (Nutno podotknout, že úspěch to byl především proto, že jsem měla první třídu opakovat kvůli absencím, a nakonec jsem to uhrála na samé jedničky a zlatý pytlíček.)

Jak léta plynula, soutěže mne obcházely stejně tak jako já je; s občasnou malou srážkou, z níž vypadlo nějaké to okresní kolo. Jenže u nás na základce se soutěžilo dokonce i ve sběru papírů a podobných hloupostech, takže občas jste se ani nenadáli, a už jste vlastně v něčem soutěžili. Po přestupu na gymnázium ale soutěže začaly být vědomé a zapisované a já se do nich hlásila, protože mne nic jiného nenapadalo. Proč bych se do nich nehlásila, když mám možnost?

Teď by bylo dobré podotknout, že sama sebe nepovažuji za žádný extra soutěživý typ. Jak jsem již zmínila - mé lokty jsou tupé a sklony k drzosti značně omezené. Nerada komunikuji s cizími lidmi. Ale hlavně nerada prohrávám. Neumím prohrávat. Raději zůstávám nezúčastněná opodál, než abych sledovala své soupeře, jak se derou dopředu a jak jsou mnohem lepší, než já. Neumím ale ani vyhrávat. Už mne přešly pocity "jsem velká hvězda", pocity šestiletého dítěte; ale ještě pořád se neumím chovat tak, jako že si své výhry vážím, ale že ji zároveň nikomu nepodsunuji (a ostatní mi s tím taky moc nepomáhají, logicky). Těžké je pro mne i být průměrná, protože i to je vlastně prohra, pohlédneme-li na to ze správného úhlu. Ze všech možností je ale právě průměrnost ta nejpřijatelnější v dnešním světě, alespoň v tom, kde žiji já.

Teď půjdu s tématem dál, abych se nezasekla u vypisování všech nepatrných soutěží, jichž jsem se od primy stihla zúčastnit. Gymnázium, na němž studuji, podporuje všechny úspěšné studenty. Když jste příliš úspěšní, zvrhne se vaše prezentace v podobě vystavovaných diplomů, výsledků trimestrálních testů a průměrů v malý pranýř. Představte si, že jste docela průměrní, možná trochu podprůměrní, a jdete okolo nástěnky, kde je připlácnutý velký diplom dokládající úspěch vašeho spolužáka. Nezapůsobí na vás ten kus čtvrtky jako rudý hadr na býka? Nebudete mít chuť si na dotyčného počkat a dát mu ránu pěstí? Nebo mu aspoň položit připínáček na židli? Nebo mu plivnout do svačinové krabičky? Nebo, v nejrozšířenějším případě, začít jím opovrhovat?
Tak vidíte. A teď si představte, že jste dítě, jež se účastní mnoha soutěží. Jste dobří soutěžící a tak získáváte diplomy, jež jsou pak vedením školy připichovány na nástěnky. Právě na ty nástěnky, okolo nichž každý den projdete spolu s hromadou spolužáků. Chodíte okolo nich s kamarádkou, která si s vámi sedla na obědě; se spolužákem, co sdílí váš hudební vkus; s partičkou lidí, již si od vás opisovali úkol; a pak najednou zjistíte, že chodíte úplně sami, protože s vámi nikdo nechce poobědvat ani povídat si o hudbě a ti, co si od vás opisují úkoly, se vás už ani neptají a sešit si vezmou i vrátí ho nepozorovaně. Otočíte hlavu na stranu a do očí vás udeří důvod vašeho osamění, diplom. Aha, diplom. Tak už to bývá.

Teď jsem to samozřejmě dost zjednodušila, ale myslím, že pro ilustraci toho, co chci říct, to postačí. Vlastně to docela souvisí s událostmi posledních dnů. Naše školní roky jsou zakončeny velkou oficiální slavností, kde se vyhlašují celoroční premianti, předávají se různá ocenění a stipendia a na konec se zpívá školní hymna, což není důležité, ale dopomůže to vykreslení atmosféry. A když během večera musíte třikrát vystoupat na podium a vysoukat ze sebe dva reprezentativní projevy, nemůžete čekat, že se s vámi ještě někdo někdy bude bavit. Z těch průměrných a vlastně ani těch oceněných. Jste šprt, konkurence, trapka, vyvrhel a odpad. Navzdory tomu, že pravý vyvrhel a odpad se vám směje z publika a potají si balí cigarety.


Kéž bych byla průměrná, říkám si pak. Sama sebe se ptám, jestli by mě přijali spíš, kdybych neměla žádné úspěchy a nic nevyhrávala - a odpovídám si, že asi ano, neboť nikdo nemá rád povýšence a ani já ne, kdepak, já už vůbec ne. Nesnáším hloupé pohledy a hloupé řeči. "Nojo, Terka, ta to zas shrábne a jde se domů." "Prosímtě, jasně, to je vždycky prej dostanu pět bodů, a pak má stejně desítku." Někdy mám chuť si ořezat lokty a prosekat se před dav a pak jich pár vrazit každému, kdo se na mě kdy křivě podíval. Jenže to bych nebyla já, nemohla bych se pak rovně postavit před zrcadlo. Nechci se povyšovat, ale ani ponižovat. Nejsem moc dobrá na vytyčování hranic - a zrovna hranice mezi povýšeností a ponížeností je mi stále ještě neviditelná. Uklidňuje mne snad jen to, že všechno, tedy i úspěch a neúspěch, je relativní. Jak jinak by bylo možné sklízet úspěchy ve hře a nesklízet je ve vztazích?
Jsem zlá čarodějnice. Kdybych okolo sebe nevysílala tolik nepříjemných signálů (mnohdy nevědomky!), třeba bych měla kamarády a třeba by mi pak neublížily ani vlastní úspěchy.

Abych objasnila míru oněch úspěchů, jimž jsem věnovala tento článek; opravdu nejsou nijak velké a myslím, že s trochou chtění jich dosáhne kdokoliv. Pár okresních kol, z nichž se vyrojí dvě tři krajská a z nich s trochou štěstí jedno státní. Nějaká ta účast v literární soutěži - nekorunovaná žádnou velkou výhrou - a soutěž ve hře na dechové nástroje, která se školou nemá nic společného. Letos se k tomu přidala ještě nepovedená odborná práce na dějepis a recitační "festival" v cizích jazycích, jehož už opravdu nemám v plánu se účastnit. Znám mnoho úspěšnějších lidí, vedle nichž si připadám jako nula. A vlastně - nesnáším chlubení a odmalička nenávidím, když mne někdo veřejně chválí. Snad proto, že si chci nechat všechny svoje malé radosti pro sebe. Nebo kvůli tomu, že vím, že kdybych zrovna seděla v publiku, nenáviděla bych tu holku natřásající se na podiu, spolu se všemi ostatními.

Lidi jsou stvořeni k tomu, aby byli průměrní. Nebo ne? Naprosto chápu veškerou zášť dosud projevenou (či neprojevenou, leč existující) vůči mně. Ale nehodlám se měnit.

Tento článek vznikl jako reakce na to, že se mi už druhý rok stalo to samé, tedy že jsem přišla na poslední den do školy a nikdo mě ani nepozdravil. A že mne to poněkud rozčarovalo, ač je to proti mému přesvědčení - tohle by snad naštvalo i slona. V řádcích, jež jste právě přečetli (možná), jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jejich chování je oprávněné a lidské a že já bych na jejich místě jednala stejně.
Nemám z toho žádnou depresi nebo tak. Opravdu už jsem vyrostla z toho, abych se trápila kvůli lidem, o něž ve skutečnosti nestojím. Neříkám, že jsem pro ně moc dobrá ani že oni jsou pro mě moc dobří; prostě se míjíme. Navíc jsem přišla o svou oblíbenou spolužačku (všichni ode mne odjíždějí do ciziny!). Ale jinak můj školní rok skončil dobře a, jak jsem již zmínila, úspěšně.

A superfotečky budou. O malou předprázdninovou dokumentaci vás nemohu ochudit!


Tyhle knížky bych o prázdninách ráda dočetla.

A tuhle alespoň rozečetla.

Malá vzpomínka na můj hektický konec roku. Chudák Caesar... netuším, v jakém rauši jsem si psala tyto výpisky.

Myslím, že k tomu není co dodat. Spíše napište, jaké budete mít léto?
Iris :V
P.S. Nebojíte-li se, sledujte mne na We Heart It!

 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 1. července 2015 v 16:20

Taky nejsem soutěživý typ a nechápu, co na tom všichni ocenění vidí... Momentálně navíc sleduji, že každý kolem jenom podvádí, tak mi to je víceméně jedno. Úspěch, neúspěch, hlavní je, aby byl člověk spokojený :)

2 Elizabeth B. Elizabeth B. | Web | 1. července 2015 v 17:12

Ľudia sú už takí. Ak niekto nie ja taký ako oni, nevenujú im pozornosť, alebo ich nenávidia.

Koniec-koncov, na škole mám spolužiačku, ktorá chodí na kopec súťaží a dosahuje skvelé výsledky. Na chodbách má vystavené diplomy. Neviem ako ostatní, ale ja keď okolo nich idem, tak si poviem "aha, zase Dotyčná", ale z istej časti ma to motivuje. A poviem si: "prečo by som sa aj ja na tú nástenku raz nemohla dostať?" Nie že by som jej to závidela, ale dáva mi to pocit, že to môžem skúsiť aj ja aj keď v inej oblasti.

Ja samu seba považujem za priemernú, ale inú než ostatní. Mňa skrátka nezaujmú tým, kto sa kedy a s kým vyspal na chate. Radšej by som sa zhovárala o literatúre, hudbe a skutočne dôležitých veciach. To ma robí zrejme inou. A cítim sa tak dobre. :D Začala som súťažiť preto, lebo som chcela niečo skúsiť. Snažiť sa. A v budúcnosti niečo dokázať.

Každý človek má iné priority.

No okrem toho - pekne napísané a v mnohých veciach bohužiaľ pravdivé, hlavne čo sa týka toho opovrhovania.

3 Adrijo Adrijo | E-mail | Web | 1. července 2015 v 17:20

Já jsem letos byla taky nominovaná na cenu za úspěchy, které nebyly kdovíjak veliké. Modlila jsem se, abych nemusela jít na pódium. A modlila jsem se dobře:) Taky chci mít své úspěchy jen pro sebe! :) btw. Už jsem se těšila na nový článek!

4 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 1. července 2015 v 20:44

Tákže, tenhle komentář bude možná dlouhý. No vidíš - máš ráda dlouhé, nebo krátké komentáře? :) Ehm, zkrátka co napíšu, napíšu. :)
Tobě nejdou deníčkové články (i když myslím, že tahle forma je ideální), já jsem zase dneska měla problém s recenzí. Vůbec to ze mě nelezlo.
Soutěžení bylo všude i u nás. Pytlíčky jsme neměli, ale do žákovských knížek jsme dostávali razítka a kdo jich měl hodně.. už ani nevím, co dostal. Asi pochvalu.
Jé, písničku Září od Svěráka a Uhlíře znám a docela se mi líbí, mám ráda ty jednoduché texty, perfektní rýmy, melodie... :) Já jsem sice nikdy nezpívala, myslím, že každý kolem mě hned prokoukl, že to neumím, ale naše učitelka na základce mě poslala na recitační soutěž (ne proto, že bych nějak dobře recitovala, vlastně můj slovní přednes je hrozný, ale jako jediná ze třídy jsem si vybrala Polednici, což ve čtvrté třídě byla stráášně dlouhá báseň, já ji však už uměla z tábora), kde se samozřejmě ukázalo, jak mimo jsem.
Taky nerada prohrávám. Když se nepřipravuji a prohraju, jsem na sebe strašně naštvaná, že jsem to vědomě projela. Když se učím skoro každý den, jako třeba letos na krajské kolo dějepisu, a pak skončím někde dole v tabulce, je mi na nic a mám pocit, že nic nemá cenu. A když vyhraju (ehm, to se opravdu stává zřídka...), vlastně taky nevím, jak se cítit. Ráda bych si o tom se všemi povídala, ale na druhou stranu vím, že to většinu lidí v mém okolí stejně nezajímá, protože tím, že něco vyhraju, se opravdu nestávám plnohodnotným členem jejich společnosti.
Ty pocity, když jsi úspěšná a možná to je důvod, proč se od tebe lidi distancují, neznám osobně. Já nejsem úspěšná, ráda si na to hraju, ale jsem spíš lepší průměr než jednička jako taková. Ale jedna spolužačka, ona Zuzka z fotky, kterou jsem zveřejnila včera v Radostech. Ta jezdí a je úspěšná v zeměpisných, matematických i jazykových olympiádách. A mívá samé jedničky. Je vždycky trošku smutné na konci roku pozorovat, když nám třídní rozdává vysvědčení. Většinou lidi tleskají těm oblíbencům, i když mají třeba trojky. A pak přijde ona, třídní pronese "Gratuluji, prospěla se samými jedničkami" a ve třídě je ticho. Mě by to mrzelo.
Já vlastně nevím, co od sebe očekávám. S většinou těch lidí si v podstatě nemám co říct, jenže být od nich úplně oddělená, to bych taky asi nezvládla. Možná, snad to nevyzní zle, je to o zvyku. Já jsem zvyklá na samotu a oddělenost od kolektivu, už jen proto, že když tam chci, musím se prodrat, ale někdy si říkám, jaké by to bylo stát někde jinde ve společnosti mých vrstevníků. Ale asi bych neměnila. Mám tebe a pár dalších lidí, kteří mi nespočet přátel a známých vynahrazují.. :)
Takže prosím, nebuď průměrná, neklesej na mysli ani na výkonu. Jsem zastáncem názoru, že to všechno děláme pro sebe. I když bych si moc přála mít skvělé známky a třeba i nějaký diplom z jazyka, nejdůležitější jsou tvé schopnosti. A nemusíš si je přeci dokazovat před cizími a nechápavými lidmi. :)
Pro dnešek mám všechno, co jsem chtěla splnit, splněno, takže jdu na We♥It :D

5 Amazonka Amazonka | Web | 2. července 2015 v 17:04

Já jsem INFP, to je podobné.
Nejspíš jsem asi soutěživá bývala. Shodou okolností - také jsem vyhrála soutěž ve zpěvu (pětkrát za sebou, egoismusss) a to s těma puntíkama a podobnýma sračkama jsme měli taky. A ve všem jsem vždycky musela být první, jenomže se mi to skoro nikdy nepovedlo (až na ten zpěv). Ve všech sportovních soutěžích jsem se hrozně snažila a fakt jsem neuměla prohrávat. Nikdy to neskončilo dobře. Ani jsem neměla sklony k drzosti. Ale teď je to všechno naopak. Už je mi jedno, jestli jsem první nebo poslední, do ničeho se moc nehrnu, ale snažím se. A učitelé mi říkají, že jsem nejdrzejší student na škole, tak jsem to dobře dopracovala.
Mrzí mně, že na tebe lidé reagují takhle. U nás nic takového nemáme, jo na chodbě jsou nějaký diplomy, který jsou všem jedno a pak nějaká tabule nejlepších studentů. Naše škola má hodně mínusů, hodně debilit co dělá a neměla by dělat, ale s tímhle jsem se u nás nikdy nesetkala. Nebo si toho nevšímám, v horším případě...
Hlavně musíš pořád vědět, že si lepší než oni. Oni nemaj na to, aby vyhráli, aby se dostali na tvou úroveň. Jsi výjimečná a lepší než oni, jasně že jsem jim to nelíbí, kreténům závistivým.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama