O životě se sny

11. července 2015 v 19:09 | Iris |  Kabelka
Ve snu žiji svoji vesnu.

Tento článek bude o snech. Jen tak. Taková polemizace o tom, co to jsou sny - a co to jsou sny pro mne. Možná jste čekali básničku. Ona by se i nějaká hodila, můj šuplík je poslední dobou nějak podezřele prázdný - a věřte, že jich pár mám v záloze - ale pokud lačníte po poezii, možná, že z následujících řádků nějakou společně vydloubeme. Člověk nikdy neví.


Pojďme domů z korun stromů.

V poslední době se každý označuje za snílka, zahloubance, osobu s hlavou v oblacích. Trošku mne to znepokojuje, neboť je třeba někoho, kdo bude stát nohama na zemi, až se my všechny apollonské duše vzneseme do oblak - abychom neskončili s hlavou na zemi, že.
Já sama o sobě nikde veřejně neprohlašuji, že k této kategorii lidí vlastně taky patřím. A pravděpodobně to na mně vůbec není patrné, protože během let jsem si vybudovala cynický ochranný mechanismus. A jsem realistka - čas od času možná trochu pesimističtější, než by bylo třeba, ale když ostatní vidí světlo na konci tunelu, já uhýbám před jedoucím vlakem. Myslím, že to jde; být realista a zároveň mít sny. Že se to rozhodně nevylučuje. Oči cynikov sú jemné, sám ich mám, jak zpívá Miro Žbirka (to mi připomíná, že bych mohla ve volné chvíli sepsat článek do "30denní" písničkové výzvy, zbývají mi mimo jiné i písničky mého dětství - a tahle je jednou z nich, snad jsem ta slova napsala správně).

Onen problém spočívá možná v tom, že rozlišuji sny, přání a plány. Můžete se smát mojí skryté vášni pro systém - ale tyto tři věci pro mne znamenají každá něco jiného.
Můj plán je vyklidit si dva prostřední šuplíky v psacím stole, sbalit si batoh, koupit čokoládu pro nevlastní sestřičku, vyčistit si zuby, znova si srovnat trika a tílka ve skříni, uvést svůj pokoj do reprezentativního stavu na dny 3. - 5. srpna. S plánováním jsem tak trochu na rozpacích. Pere se ve mně chaotik a pedant a musím přiznat, že vyhrává chaotik, ale spolu s pedantem mi alespoň proměnil obsah hlavy v (zatím) celkem obyvatelné a milé místo. Neplánuji, ale ráda si píšu seznamy všeho a přehledy všeho.

I seznam mých přání je docela široký; přeji si například jet do Paříže, přečíst co nejvíc knížek z 19. a začátku 20. století, udržet si v pokoji pořádek i po 5. srpnu, poskytnout domov novým šedivým, béžovým nebo bílým skříním a knihovničce, zbavit se akné a dvou až tří kil váhy, přeji si také pořád nějaké nové oblečení a boty, šampon od značky Aussie a naučit se pořádně rusky, španělsky, francouzsky a norsky. Přežít poslední léta na gymnáziu a konečně (úspěšně) odmaturovat. Najít uplatnění na poli společenských věd a neskončit svou kariéru ve fastfoodu.

Přání jsou věci, které jsem ještě nezačala plánovat, a jež se mnohdy ani naplánovat nedají, protože jsou děsně relativní a je k nim třeba příznivě nakloněného osudu (nebo, jak říkáme my realisté, prostě přívětivá souhra okolností). Je možné, že se z některých přání stanou plány, že budou blízko na dotek a že se splní. Mám už pár splněných přání. Například jsem si přála dlouhou růžovou sukni nabranou v pase a s tmavě modrými květy, a nakonec jsem si ji opravdu koupila. Nebo jsem si přála černo-červené tenisky s oranžovou podrážkou a taky se mi to povedlo. A abych nebyla přehnaně materiální, přála jsem si neotřásat se odporem k sobě samé při každém pohledu do zrcadla. A toho jsem časem také dosáhla. Trik je v tom, přát si něco pravděpodobného a lehce splnitelného. Pak můžete říkat - splnilo se mi přání, pokaždé, když se vám nějaké splní. Berte to jako doporučení od realisty, jemuž to zatím funguje.

Mám ale i sny. Moje sny vznikají ve chvílích, kdy se ponořím do hluboké bažinaté tůně, jež nese název Má fantasie. Úzce hraničí s těmi pravými sny, jež se mi zdají, když se probudím nad ránem a pak znova usnu (a o těch budu vést řeč o pár řádků později). Jsou fantasmagorické a od prvního dojmu jasně nesplnitelné. Vznikají díky nim básničky, povídky, drabble, proudy myšlenek nebo jen plané, netknuté náměty. Jsem snílek (abych se přiznala, to slovo se mi zdá takové moc roztomilé pro někoho, jako jsem já), ale své sny držím pod pokličkou a když probublávají, rychle k nim přiložím papír a tužku a literární počin je na světě.

Můj největší sen je umět cestovat časem. Jak asi víte, táhne se to se mnou už od mala a je to něco, co mne vždy fascinovalo, stále fascinuje a pravděpodobně se s touto představou ještě dlouho nerozloučím. Ráda bych měla časostroj a uměla ho ovládat. Ráda bych jezdila na jazykové pobyty do starověkého Říma ("Ave Caesar, Hannibal ante portas. Alea iacta est; non scholae, sed vitae discimus. Omnia mea mecum porto, mala malus mala mala dat. Dulce et decorum est pro patria mori. Mori turi te salutant, portamus novas res... Vale, Caesar. Hic sunt leones. Per aspera ad astra."). Například. Dříve jsem chtěla dinosauří mláďátko, ale teď by mne lákalo měnit historii jiným směrem. Co by se stalo, kdybych varovala Caesara, ať do toho senátu nechodí a ať si radši dá pozor na svého milého Bruta? Pravděpodobně by si na něj stejně někdo někde počkal a zabil by ho jinde a jindy - ale stejně, není to lákavé? A nebezpečné? V každodenním životě nejsem ani trochu adrenalinový člověk a neriskuji pomalu ani v chemické verzi hry Riskuj!, ale moje snové, časem cestující Já je odvážné a razí si to skrz nebezpečí až ke hvězdám. Klidně by střílelo z barikád, šlo lovit mamuta, vedlo tajné spiknutí nižších stavů - nebo se jen tak samo ztrácelo a zase nacházelo v krajině časoprostoru.

Je to krásný sen, ale jen proto, že je sen. Na snech je krásná jejich snivost. Až když jsem přijala tuto pravdu, začala jsem snít naplno.

Mám samozřejmě i pár dalších představ, jež se dají nazvat sny, ale žádný z nich není tak rozvinutý, silný a odvěký. Třeba sním o nadpřirozené schopnosti zneviditelnit se, kdykoliv chci. Kromě toho, že bych mohla odposlouchávat cizí hovory, sledovat lidi až domů a chodit na koncerty, do divadel a kin - a letadel a vlaků a autobusů - a vlastně kamkoliv bez placení, bych velice ocenila možnost být nepozorovaná a skutečně nezpozorovaná. Živá a tvárná jako vzduch. Všude a nikde. Rádce a zabiják. Skutečná duše bez těla.

Teď, když jsem se s vámi podělila o své plány, přání a sny, mi už zbývá pouze krátce se vyjádřit k opravdovým snům. Tedy těm nočním.
Bez snů bychom se prý zbláznili. Toto tvrzení se mi líbí, protože někdy mám pocit opačný - že jsem se už zbláznila, jinak by se mi nezdály takové hlouposti. Mám ale své sny ráda. Už asi třikrát se mi stalo, že se mi v noci v hlavě promítlo něco tak geniálního, že jsem to musela hned hodit na papír. Dokonce dva mé (nedokončené) literární počiny vznikly na základě hodně dobrých snů. Svému mozku, speciálně pak mozkovému laloku, jsem za to samozřejmě hodně poděkovala, neboť bez nich by nic takového nevzniklo (...bez mozku by nevzniklo vůbec nic, ale to hoďme za hlavu).
Mívám špatné sny, jejichž hlavním motivem bývá spěch a bloudění. Mívám dobré sny - ale ty si většinou nepamatuji. Mívám sny takřka filosofické, jež mi nabídnou nový pohled na svět. Mívám sny, v nichž je nebe fialové a kočky rodí hříbata. A všechny, jak jsem již napsala, mám ráda, ať jsou co jsou. Průměrný sen prý trvá okolo čtyř minut. Umíte si vůbec představit, kolik neodhaleného bohatství skrývají mozky nás všech?

A tohle je konec mého článku o snech a o životě. Snad naplnil vaše očekávání a nepřekročil hranice tématu týdne Život ve snu.
Na konec snad jen - jsem snivá dívka s hlavou v oblacích a zároveň s nohama na zemi. A nemusím k tomu měřit čtyři metry.

A také...


Iris :V
P.S. V rámci Hřejivé výzvy jsem kdysi sepsala svůj malý itinerář cesty časem. Můžete si ho přečíst, zajímá-li vás to.
 


Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 11. července 2015 v 19:24

Moc hezký článek :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 11. července 2015 v 19:30

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale taky bych v podstatě dokázala rozlišit sny, přání a plány. Koneckonců, jsem škatulkátor, vždyť víš... :) Problém je, že neumím poznat tu hranici - mým přáním například je zhubnout, ale už jsem si to naplánovala, takže je to vlastně plán a přání v jednom. :D To samé třeba s nějakou knihou. :)
Cestování časem bych taky brala. Já jsem se vždycky zamilovávala právě do představ, že budu mít nějakou supersílu, ovládat živel (Witch, haha), nebo budu mít gen X jako X-meni, nebo ocas mořské panny, nebo budu neviditelná, nebo budu strašně geniální, nebo budu umět mluvit se zvířaty, nebo já nevím co. :D Jsem snílek, ale myslím, že taky poslední dobou často nohama na zemi, dřív jsem bývala na špičkách, ale zkušenosti a tak (není divný říkat to v patnácti?) mi paty přilepily k půdě. :)
Hele, chci poznat chaotika v tobě, takže žádné nucené uklízení před třetím srpnem. :D

3 Sonče Sonče | E-mail | Web | 11. července 2015 v 19:58

Hezký článek.. S tím cestováním v čase to máme podobné.. Chtěla bych tolik věcí změnit ... Jenže to je hold život ...

4 Janča Janča | E-mail | 11. července 2015 v 20:39

Nejsem zapálená pro dlouhé články, ale tvůj byl prostě úžasný! Takové to shrnutí všeho, aniž by ses do toho zamotala a dává to smysl. :) Díky tobě jsem si uvědomila, že vlastně nemám sny, paráda. :D Mám jen plány a přání (jojo, taky to rozděluju) a jediným mým bláznivým snem je, slyšet myšlenky ostatních (což by se mi asi brzo přestalo líbit). Cestování časem mě taky dřív zajímalo, ale teď vlastně nevím, kam bych se chtěla podívat a hlavně PROČ. Nemám k tomu ani z poloviny tak dobré důvody jako ty. :D Takže už jen - moc dobrý článek, vážně.

5 Yima Yima | E-mail | Web | 11. července 2015 v 22:49

Já jsem jednou napsala povídku, která se zakládá na vykrádání snů, jmenuje se Náhradní domov, kdyby sis jí snad chtěla přečíst...

Jinak ke snům. Poslední týden byla u mě kamarádka a já jsem teď u ní. Zažily jsme si takový ranní rituál, že si říkáme, co se nám zdálo, pokud si to pamatujeme. Což je děsně super věc - když to vyslovím nahlas, zachytí se mi v paměti větší fragmenty. A slyšet sny jiných je taky fajn věc, člověk si hned připadá krapet normálnější. :D

Plány mám. Chci se stát učitelkou. Tak jest.

Přání mám asi taky, jen si nikdy na žádná nedokážu vzpomenout.

A sny? Těch je! Ale nepřemýšlím o nich. Já jsem vlastně docela taky cynická. Realistická už ne tak moc, já jsem taková docela fluidní, co se týče realismu, pesimismu a optimismu. Na venek se ovšem snažím vyhlížet optimisticky, nevím proč a nevím, jestli se mi to daří.

6 Yima Yima | E-mail | Web | 11. července 2015 v 22:52

Pardon, ještě jsem něco zapomněla napsat!
To o tom Caesarovi. Úplně mi to začalo hlodat v hlavě, okamžitě jsem se zeptala na názor svých dvou kamarádů, co jsem se mnou právě teď v místnosti, ale ti jen pragmaticky řekli, že by se nic nestalo, kdyby ho Brutus nezabil. Začala jsem jim ale líčit možnosti, že bychom třeba mohli žít v úplně jiné současnosti, ale jeden řekl jen: "Ale to můžeš říct o všem." A já na to podrážděně: "Jo, ale já teď přemýšlím o Caesarovi!"

Tak jen abys věděla, že to ve mně něco zanechalo. :D

7 Amazonka Amazonka | Web | 12. července 2015 v 11:48

Úžasný článek. Já bych neřekla, že se v dnešní době všichni přirovnávají ke snílkům, naopak. Přijde mi, že všichni se snaží být hrozně rozumní a inteligentní. Ale určitě existují oba případy.

Mně osobně v testu vyšlo, že jsem INFP, takže snílek a myslím si, že to je pravda, i když to asi zní, že se snažím udělat si tu nějakou uměleckou identitu. Ale neoznačila bych se za snílka ve významu, že mám hodně snů, protože nemám. Jen spíš žiju trošku jinde, ztrácím se pořád v myšlenkách, nevnímám realitu a jsem nesoustředěná.

Jinak co se týče snů, jako to, co bych si chtěla splnit, tak nikdy nedokážu na nic přijít. Mám takový sen, ale ten je skoro nemožný. A navíc nevím, jestli bych po jeho splnění byla šťastná a hlavně, jestli by byli šťastní lidé kolem mně, tudíž se při přemýšlení nad tím cítím taková nejistá a tak to radši za sen nepovažuju. Pak jsou to takové věci jako navštívit nějaká místa a tak. Ale opravdu nic, co bych tak strašně moc chtěla (krom toho jednoho snu-nesnu) buď není, nebo o tom nevím. Zase to bude znít, jakože se snažím být hrozně deep, ale chtěla bych být v životě spokojená.

Jinak se mi líbí tvoje sny o zneviditelnění a cestování časem. Brala bych totiž obojí a moc ráda. Áááá, když si představím ten svět, jaký by byl, kdybych tohle dokázala. Možná by po čase byl nudný, nezáživný, ale pro mne teď, jakožto člověka, pro kterého je to úplně cizí, to zní jako úplná slast.

Ať se ti tvé sny splní!

8 sashawrites sashawrites | E-mail | Web | 16. července 2015 v 9:55

Kdysi jsem si vedla deník, kam jsem si psala všechny sny, ale pak přišlo období, kdy se mi vůbec nic nezdálo a mně se podařilo deník ztratit. :D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama