Deset dní: Den pátý

13. července 2015 v 17:59 | Iris |  Deset dní
Šest věcí, které bych raději nikdy nebývala udělala

Jak jsem již zmínila u čtvrtého dne, tento úkol výzvy Deset dní pro mne byl velmi těžký. Když jsem si přečetla zadání poprvé - a podruhé, potřetí, počtvrté a popáté - kroutila jsem hlavou nad úkolem i nad sebou, neboť ničeho nelituji, proč bych měla? Všechno v životě má svou cenu i smysl, i když je to třeba něco hrozného, co se vám stalo nebo co jste vy udělali někomu jinému.
Přece jenom jsem ale na nějakých šest věcí, jichž lituji, přišla. Sama jsem se podivila nad závažností některých z nich (ale ne všech, nebojte se pokračovat ve čtení). Tak tedy: věci, bez nichž by se možná můj život obešel a teoreticky bych bez nich mohla být lepší člověk - ale to se neví. A nedá se to vyzkoumat.


🌻 🌻 🌻

1. Přehnané obavy o zdraví
Jsem velký hypochondr, dalo by se říct, už od dětství. Mám o sebe přehnaný strach. Neustále se pozoruji, jestli mi náhodou něco není - a umíte si představit, jak tyto obavy vygradují, když mi opravdu něco je?
Nevím, čím se to spustilo. Snad tím, že jsem v dětství měla třikrát larynghitidu (zánět hrtanu, většinou se to projevuje tak, že se probudíte v noci a dusíte se) a pak jsem se, vzhledem k charakteru těchto záchvatů, už pořád bála toho, že to přijde znova.
Vím, že se toho nikdy úplně nezbavím, ale už mi to zkazilo hodně věcí.

2. Prokrastinace
Myslím, že odkládat věci na poslední možnou chvíli jsem se naučila na gymnáziu. To je celkem normální. Myslím, že každý se s touto nepříjemnou záležitostí někdy setkal. Ale proč, sakra, proč jsem to zrovna já, ta prokletá, která dělá na poslední chvíli úplně všechno?! Pořád?! (Kromě výzvy Deset dní, tu si píšu napřed, ač vůbec nemusím.)

3. Ublíženost
Teď z trochu vážnějšího soudku.
Abyste pochopili, co tou ublížeností vlastně myslím; jiným slovem by se to dalo napsat jako sebelítost. Odvždycky mám sklony k sebelítosti. A k namyšlenosti, což s tím možná souvisí. Občas bývám paranoidní.
Jako dítě jsem neměla moc dobré vztahy s vrstevníky, přesněji, měla jsem s nimi vztahy velice špatné; v lepším případě jsem se s nimi jen neuměla bavit, v tom horším se mi smáli, a chvílemi dost krutě. Já se nikdy neuměla bránit (a nedokážu to dodnes). Moc lidí mne nelitovalo - mám pocit, že jsem to dřív potřebovala, jinak bych tak často neupadala do sebelítosti. Má mnoho temných zákoutí.
Stále na sobě pozoruji sebelítostné rysy, ale teď už jsem toho názoru, že mnohem větší umění než se litovat je - nelitovat se. Kéž by tomu tak bývalo bylo vždy.

4. Že jsem promluvila
Tohle je vlastně trochu divné. Dalo by se říct, že mluvím v návalech; občas mlčím, i kdybych měla mluvit (viz bod č. 5), a jindy mluvím, ačkoliv se to po mně nežádá. Kolikrát se mi už stalo, že jsem řekla něco hloupého, něco, co neměl nikdo slyšet, ale slyšeli to všichni, něco, co nebylo vtipné, zkrátka něco, co bych ráda vzala zpět, ale nemůžu? Nespočetněkrát.
Třeba tuhle, když jsem se na jedné jazykové soutěži potkala s letmým známým, hrozně chytrým a dokonce i celkem esteticky vypadajícím. Do tohoto klíčového rozhovoru ze mě asi měl docela dobrý pocit.
-"No jo, já jedu příští rok studovat do Dijonu."
-"Jé, to je jako dijonská hořčice!"
*high five facepalm* Co jsem to sakra řekla? Mluvila jsem právě o hořčici?

5. Že jsem nepromluvila
To je můj častý problém. Na první pohled tak nevypadám, ale nerada komunikuji s cizími lidmi. Třeba do obchodu, který není samoobslužný, bych si vážně nešla nic koupit, nebylo-li by to nutné. Když jsem prodávala kytičky v ulicích, musela jsem se oprostit od této zásady - vlastně abych zjistila, že s ní se mi žije lépe.
Ovšem občas váhám tak dlouho, že promeškám setkání se zajímavým člověkem. Možná víte, co tím myslím. Takové ty náznaky kontaktu (na různých soutěžích, koncertech a podobných akcičkách, jež také nejsou úplně podle mého gusta, ale občas se tam musí), pohledy, pár slov, čím vlídnějších, tím více pak bolí má neprůbojnost.
Stalo se mi to už dostkrát na to, abych mohla zařadit tento bod do svého seznamu, věřte mi.

6. Že jsem se neměla ráda
Tento bod je asi ze všech nejpochopitelnější i pro ty, kteří mi nevidí do hlavy. Řekla bych, že se jedná o poměrně obvyklou záležitost.
Už ve svých nejstarších denících vidím napsané předsevzetí: zhubnout. Nutno podotknout, že mi vždy chyběla vůle. Já prostě dokážu redukovat svou váhu pouze při žaludečních potížích. Vše se znásobilo nejapnými poznámkami na mou váhu, když mi bylo deset. To jsem se vážně moc neměla ráda. A ani na tom zbytku jsem nikdy neviděla nic hezkého. Třeba můj nos. Je kulatý a dělá mi opravdu typický zaoblený profil tváře. Nebo oči. Spíše malé než velké, v neurčité zeleno-hnědé barvě, odstín téměř totožný s mými vlasy, které nikdy nebyly ani nebudou zrzavé, ach. Ze sluníčka ani jedna piha, jen pitomé hnědé opálení, po němž jsem nikdy netoužila.
Ale hlavně ta váha, ta váha!
Abych pravdu řekla - kdysi jsem připomínala malou bramborku. Pak přišel čas tvarování a gymnázia a smiřování se se sebou samotnou. Není moc důležitějších věcí, než přijmout svou osobu. Možná, že se mi to už konečně začíná dařit. Přestala jsem chtít "někomu se podobat", protože jsem se našla ve vlastním odraze v zrcadle. Ač je můj nos stále kulatý a abych viděla dokonalost, musím si vzít kaleidoskop.
Období hledání se bylo nepochybně nutné, ale jsem ráda, že skončilo. Prozatím.

A dneska si dáme jednu motivační.

Všechny zdravím a přeji hezké léto.
Iris :V
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 14. července 2015 v 8:50

Líbí se mi tvůj přístup k tobě samé. Do hlavy ti samozřejmě nevidím, ale klidně bych i věřila tomu, že už jsi se sebou smířená a sžitá. :) Já chci zhubnout, jenže to je proto, že fakt musím. Zrzavé vlasy jsem taky oželela a místo pih mám milióny hnusných beďarů, nos mám jako prasečí rypáček a mám křivé nohy. Ale To jsou věci, které asi nezměním. A ona je asi pravda, že se člověk má trápit záležitostmi, které může změnit, a to ostatní nechat být. :)
Většina bodů je mi dost blízká, snad kromě těch nemocí. Já jsem vlastně nikdy pořádně nemocná nebyla a (ťuk ťuk do stolu) snad v blízké době ani nebudu, takže nevím, čeho se na tom vlastně bát. Ale doufám, že tobě se takové dusící stavy už nikdy nestanou!

2 Melanie | bymels.blog.cz Melanie | bymels.blog.cz | Web | 16. července 2015 v 13:24

Wow a to jsem se bála, že jsem hypochondr jen já. Né, že bych na sobě popzorovala změny to ne, protože je mi skoro pořád špatně a to bych se assi zbláznila. Ne. Já si kontroluju velmi inteligentně, zd mi tloukne srdce. Každou chvíli. Ohledně posledního bodu. Nějak mě nezaskočil. Přece jen - mnoho holek tohle má a mít bude. Nepřestane to a už vůbec né v téhle generaci a to jen kvůli tomu, že se dnešní holky navzájem ponižují a pomlouvají. Hlavně takové tyhubené, vysoké a zmalované nány, které nosí sukni tak nahoře, že se divím, že jimnejde vidět zadek -.- To bych nejraději zabíjela a ještě si představit že něco takového bude vychovávat děcko. Ehm.. nemůžeš to tak moc řešit. Se sebou by jsi měla být spokojena co nejvíce a neřešit ty detaily. Nejde o vzhled. Jde spíše o vnitřní charakter a je důležité nebýt namyšlená, ale hodná a mít sebevědomí (mě se to říká, já ho nemám :D)

3 Adrijo Adrijo | Web | 19. července 2015 v 20:52

Mám opravdu ráda tvé články! :D Máš opravdu skvělé vyjadřování a hezky se to čte:) Jinak já jsem se se sebou smířila na začátku prázdnin:) I když vím, že je co zlepšovat, jsem spokojená:) tak ti přeji, aby se ti to taky úplně povedlo. Je to super pocit;)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama