Povídání o tělocviku

13. května 2015 v 15:29 | Iris |  Kabelka
Dvě hodiny týdně. Tedy alespoň já to tak vždy měla, předpokládám, že je to jedna z těch všeobecných státních vzdělávacích norem, jež dodržuje i naše škola. Obvykle milované dvě hodiny plné odpočinku, osvěžení, dobrých známek a tužení dívčího kolektivu navíc! Dvě hodiny, během nichž ukážete, jak moc jste fit a jak moc si dáváte záležet na značkách sportovního oblečení. Dvě hodiny, během nichž se můžete společensky vyšvihnout, ztrapnit... třeba i zranit.

Dnes bude řeč o tělesné výchově.



Část mého malého komiksu "O nešťastné knedle".

Už několikrát jsem zmiňovala, že s tímto předmětem mám opravdu velký problém. Možná větší, než si myslíte. Abych mohla svou situaci (opodstatňující můj názor) vylíčit do detailu, budu muset začít od začátku. Doporučuji popcorn, zvláště oplýváte-li velkou obrazotvorností, neboť se pravděpodobně zasmějete (i když si zase nechci fandit).
Jako dítě jsem se naučila chodit a až potom lézt. To je trochu divné, ale budiž. Z mnohočetného vyprávění na rodinných sešlostech vím celkem přesně, že jsem ve věku, kdy se přechází z věku batolete do předškolních let, měla k disposici dvě barevná odrážedla, růžovou motorku a žlutý traktůrek s červeným volantem. Tyto dvě roztomilé dětské hračky stály pod velkým trojhranným oknem (náš byt byl tehdy v podkroví a pod ním se rozprostíralo celé město). Často jsem si na ně sedala a listovala knížkou. Starým červeným slabikářem, atlasem dinosaurů, telefonním seznamem. Zřídka jsem se pohla z místa. Nikdy mne tak docela neovládl pocit, že bych se na odrážedle měla pohnout. Dokonce ani venku, co já vím. Což byl problém. Všechny ostatní děti se proháněly pod domem a já ne - jako by mne to ani nenapadlo.

Nikdy jsem se nenaučila na kole. Ano, je to úplně poprvé, co to veřejně přiznávám, a věřte mi, že mne obklopuje mírně nepříjemný pocit. Také mi věřte, že tu už bylo plno lidí, co se mne to snažili naučit. V té době jsem už chodila do školy a vědělo se, že budu jízdu na kole jednou potřebovat kvůli lekcím na dopravním hřišti. Pamatuji si ty příbuzenské snahy; víceméně vždy to pro mne bylo utrpení, protože prostě nejsem schopna držet rovnováhu. Dokonce mne obdarovali koloběžkou, velkou, hezkou koloběžkou na velkých kolech, které pružily, takže to mělo být vše snadné. Párkrát jsem tento hilariózní dopravní prostředek vytáhla ven před panelák a zkoušela se na něm projet - jenže to nešlo. Prostě nešlo.

Posledně jsem se o jízdu na kole pokoušela o minulých prázdninách, v bezpečném prostředí dvorku u našich příbuzných. "Bezpečném". Nebylo to o nic lepší a kvůli nerovnému zahradnímu terénu mne v následujících dnech bolely určité partie, což nebyl ten správný pocit zadostiučinění. Abych pravdu řekla, definitivně jsem tuto disciplinu vzdala. Stejně jako většinu zapírání. Když už něco neumím, měla bych se k tomu umět přiznat a přijmout se.

To ovšem není můj jediný problém, co se týče tělocviku. S kotouly a podobnými cviky, jejichž součástí je obracení se hlavou dolů, jsem na tom víc než podobně. Nikdy ve svém životě jsem neudělala kotrmelec dopředu a ten dozadu vznikl při nepovedeném pokusu o svíčku. Moc dobře si vybavuji dobu, kdy jsem poprvé trpěla v hodině tělesné výchovy; druhá třída, první nepovedené kotrmelce. A pak už to šlo jako po másle - každou hodinu já v retardovaném podřepu, s "rukama před sebou a hlavou hezky sbalenou do kuličky", nade mnou učitelka (každý rok se obměňující nepříjemná tvář), okolo rozestoupené holky ze třídy a POŘÁD TA STEJNÁ TRAPNÁ CHVÍLE.
Nevím, proč to nedokážu. Sama sobě se vymlouvám na příliš těžký zadek a nedostatek svalové hmoty. Za ta léta jsem vypozorovala, že na kotoul asi nebude potřeba moc svalů (už mi to vysvětlovalo tolik lidí! Dovoluji si tvrdit, že teorii kotrmelců znám dost obstojně). Spíš se prostě bojím, že si zlomím vaz.

Na základce jsem tyto útrpné okamžiky prožívala pravidelně dvakrát týdně. V té době bylo toto martyrium samozřejmě spojené s hromadou otevřeného posměchu a hlasitých pomluv. Když jsem přestoupila na gymnázium, konalo se něco trochu podobného, dokud si na to mé spolužačky nezvykly a dokud jsme aspoň trochu nevyrostly. A dokud si nezvykla naše profesorka. Ač na nás byla občas dost nepříjemná, já s ní našla společnou řeč a minulý rok to došlo už tak daleko, že mne nechala nepokoušet se o kotouly a jim příbuzné vylomeniny. Bylo to nakonec docela milé.

Letos jsme ovšem dostali mladého profesora. Je milý, hodný a tak; ale je to mladý profesor a tamto, s prominutím, byla postarší profesorka. Kdo už někdy absolvoval podobnou změnu, ví, že se jedná o dvě naprosto odlišné věci! Pokud jsem se během let už začala se svým údělem tlustého a nemotorného dítěte smiřovat a konečně se s ním přestávala prát, teď je většina mé vyrovnanosti pryč. (Tedy ne že bych někdy byla doopravdy vyrovnaná. Mé problémy s rovnováhou mi v tom trochu zamezují.) Nejhorší je pro mne gymnastika na zemi; nějaké obraty na kruzích ještě s trochou profesorovy dobré vůle zvládám, ovšem letos opět začalo trápení s kotouly a k němu se přidaly všemožné stoje na rukou a přemety - o nich si můžu nechat leda tak zdát. Vlastně ani ve snu bych je nezvládla. Je to na mne moc velké sci-fi. Jak se někdo může jen tak napřáhnout, položit ruce na zem a pak vyšvihnout nohy?! Nechápu.

Nicméně, v naší třídě jsem jediná, kdo to neudělá. Poslední hodinu tělesné výchovy jsem strávila přeskakováním švédské bedny (jen její části, pochopitelně), abych se naučila vyšvihávat nohy vysoko do oblak. A já se zmítala okolo toho omláceného kusu dřeva, jako bych byla rypouš. Nedokážu koordinovat své pohyby tak, jak se po mně žádá. Vždyť já ani nejsem schopna pochopit, na jakou stranu se mám točit, položím-li na bednu jako první levou ruku. Nejhorší je, že jsem asi opravdu k smíchu, když se tam tak plácám. Musím vypadat, jako že se vůbec nesnažím - to ale vážně není pravda. Přísahám, že se snažím, jak nejvíc mohu, ač mne někdy přemáhá nechuť k dalším pokusům. Jako třeba tuhle. Když jsem se asi pošesté sbírala s kolenou, na něž jsem neměla dopadnout, a šla si sednou jako obvykle na kraj čekací lavičky, bylo mi do breku. Kousala jsem se do jazyka a připadala si zase špinavá, lepkavá, ošklivá a bezcenná, jako tehdy na základce. Naštěstí se mi povedlo zatlačit slzu.

Občas se svým nevydařeným pokusům dovedu zasmát a povznést se sama nad sebe, ale poslední dobou se mi stává, že to nějak nejde. Nesnáším falešné povzbuzování a jízlivé potlesky od svých spolužaček. Ráda bych viděla, jak by se to líbilo jim, kdybych je povzbuzovala, zatímco ze sebe tlačí španělský sloh nebo řešení logaritmické rovnice.
Tím se dostávám k onomu úvahovému principu této (budoucí) úvahy. Jak je možné, že tělocvik je to, kvůli čemu se zažívá takové trápení?! Už jsem o tom asi někdy psala, ale vážně mi to vrtá hlavou. Proč nemůžou být za outsidera ti, jimž nejdou ostatní předměty, proč se problémy s matematikou berou jako normální, kdežto problémy s rovnováhou jsou něco trapného a hloupého? Proč je společensky přijatelnější říct, že neumím vyjmenovaná slova, než přiznat se k neschopnosti jezdit na kole?
Asi si to umím trochu objasnit. Kotrmelec ani přemet si nevygooglíš, prostě ho umíš. K čemu ti ale budou vyjmenovaná slova, probůh?

No dobře. Třeba to tak mám jen já. Třeba bych se měla odhodlat a nechat si diagnostikovat dyspraxii, neboť můj život obnáší většinu jejích symptomů. Třeba bych se měla snažit ještě víc! Třeba z toho dělám příliš velké divadlo a nikoho to nezajímá.

Co si myslíte vy? Je tělesná výchova na vyšším gymnáziu vůbec potřebná? Neměly by být fyzicky nevzdělatelné knedly jako já už konečně omluvené z tohoto proklatého předmětu? Nebo jsem nemožná lama, co prostě je směšná a hrdinské řeči jí nepomůžou?

Už jsem vyrostla z potřeby se mstít, ale někdy bych docela přála všem, co se mi smáli a smějí, aby si zažili podobně trapný pocit.


Dvě hodiny týdně. Možná to přeháním. Včera jsme běhali na cyklistické stezce (mimochodem, trošičku mne vzalo přední kolo číhosi bicyklu a je z toho menší bojové zranění) a proti nám jela skupinka lidí připoutaných na invalidní vozíky. V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že se můžu se sípotem pokoušet o dokončení tratě. A vlastně že můžu absolvovat všechno tohle trápení spojené s pohybem.

Iris :V
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 13. května 2015 v 16:17

Sakra, dá se anketa restartovat? Jsem asi nějaká přihřátá od dnešního sluníčka a nepřečetla jsem si otázku, prostě jsem dala super! Tělák je zlo největší, noční můra, která je skutečná, k mé smůle.

Víš, já jsem docela ráda, že jsem konečně narazila na někoho, kdo má podobné problémy jako já. Kdo taky při hodinách tělocviku (teď už máme naštěstí jen dvě, ale v primě a sekundě jsme měli tři, děs O.o) necítí lehkost z toho, že máš další pohodový předmět jako třeba výtvarku nebo hudebku. Protože tak to prostě není.

Když jsem byla malá, byla jsem hodně ohebná. Kotouly, výmyky, hvězdy, všechno šlo jak po másle. Jenže pak jsem holt během základky začala tloustnout a najednou jsem ve čtvrté třídě nevážila těch 30 kilo co ostatní, měla jsem 50. Co bych za to dneska dala. Dneska jsem koule a vím, že je to moje vina. Vím, že kdybych se hýbala, nebyla bych taková a co víc - nemusela bych, když se známkuje gymnastika, potlačovat slzy, když před  všemi těmi holkami, co si klidně můžou hrát na modelky... Taky často skáču přes lavičku, ale upřímně - jak mě tohle má naučit hvězdu? Já se prostě bojím, že moje ruce bez svalů neunesou moje těžké tělo, spadnu a něco si poškodím. A i když obtékám tukem, nechci mít potíže ještě s kostmi.

Taky si lámu hlavu, proč je to, že jsi při těle nebo že nejsi dobrá v tělocviku, takový problém. Proč se všichni předhánějí, kdo se víc neučil slovíčka nebo kdo bude mít horší známku ze slohovky, ale ohledně tělocviku jsou všichni takoví důležití a když neumíš kotrmelec, stoupni si do kouta a zůstaň tam. Dneska jsme třeba psali nějaké srovnávací testy (když tak ti o tom povyprávím v sobotu) a spousta lidí měla problém určit, kde na mapě je Zlín nebo kdo to byl Jiří z Poděbrad. Hlavně že mají velikost 34...

Taky bych mohla o tělocviku povídat, ale nechám nám to na téma k diskuzi. Jisté je jen jedno - nevadí mi pohyb, vadí mi předmět, který z tebe chce udělat hvězdu, nebo outsidera, nic mezi tím...

2 Magdaléna Magdaléna | Web | 13. května 2015 v 18:31

Než začnu komentovat, můžu mít otázku? Neexistuje na tělocviku třeba něco, co tě baví? Míčové hry, badminton, tenis, ... nebo třeba tanec nebo jóga. Zkrátka alespoň něco. To by určitě hrozně pomohlo. Já jsem třeba na tělocvik průměrná, spíš podprůměrná, ale jsou věci, ve kterých skoro vynikám (frisbee, sprinty, baseball, ...) A to pak člověku zvedne náladu.
.
Je hodně zvláštní, že jsi neměla tendence k pohybu ani jako malá. Já to měla třeba podobně jako Vlasta. Pořád jsem někde lezla, kroutila se, skákala. Pak jak jsem začala tloustnout, hodně jsem zklidněla a znemotorněla, ale vždycky jsem alespoň nějakou formu pohybu dokázala přijmout.
.
Víš, myslím, že hodně lidí se posmívá a odsuzuje, protože tohle nemůže pochopit. Když řekneš, že neumíš anatomii šneka nebo nepravidelná slovesa, znamená to jediné - buď máš špatnou paměť nebo ses na to vykašlala. A to si každý umí představit a každá to asi někdy zažil. Ale když na kole jezdí všichni, tak je pro 99% populace nepředstavitelné, že se to někdo nenaučil. Odtud asi ten posměch a nepochopení.
.
Jinak se divím, že máte ve třídě samé sportovce. Já vždycky narazila na holky, které byly extra dobré, průměrné, ale vždycky bylo i pár, které na tom byly stejně špatně nebo i hůř. Dost mě děsí představa, že bych byla ve třídě, jako je ta tvoje... Navíc jsem nikdy nezažila to, že by se tělocvik tak hrotil. Jasně, musí se běhat, musí se kotoulovat, musí se skákat přes kozu - ale to všechno stačí tak 2x - 3x do roka. O ostatních hodinách se většinou hrála vybíjená, basket nebo volejbal, taky se občas tančilo (aerobic, zumba a podobně) a někdy prostě jenom protahovalo a posilovalo... Všechny tyhle činnosti šly víceméně ošidit nebo je přizpůsobit tomu, aby z toho člověk neměl trauma.

3 Marky Marky | E-mail | Web | 14. května 2015 v 9:55

Tělocvik je dvě hodiny mučení jednou týdně. Souhlasím. I když já mám zase jiný problém. Naše paní profesorka je už postarší (62?) paní, která vypadá, jako by prošla solárkem a uranovým dolem zároveň, nosí trička s nápisem 69 a má odbarvené vlasy na blond. Tolik k profesorce. A její láska ke mně se vážně nekoná.
Nesmím totiž běhat. Mám alergie a astma a mám od doktorky papír, že nesmím běhat. Ale to paní profesorku nezajímá. Běhám. Pořád. Každou. Hodinu. A následně se dozvím, že běhám jako šnek.
Další příběh: Gymnastika mi vážně jde. Jsem skoro nejlepší ze třídy. Na kladině svou sestavu předvedly bez pádu jen dvě holky a já. Ony dostaly jedničku, já 2-. Nebo ze stojky a kotrmelců jsem dostala za 3, přestože chodím dvakrát týdně na scénický tanec, kde je mám vypilované až za hranici jedničky.
Vážně nevím, co jsem kdy řekla nebo udělala a začínám mít z tělocviku trauma. Bolí mě břicho, když mám vejít do tělocvičny, schválně si zapomínám věci... a zkrátka to nedávám. Nevím, co dělat... Nevíš ty?
Díky za to, že jsi na tom podobně, i když vlastně jinak. Děkuju :)

4 Artie Artie | E-mail | Web | 14. května 2015 v 19:42

Tělocvik nemiluju. Někdy je to dobrý relax (volejbal), ale jindy vyloženě trpím (vše ostatní).
V kotoulech jsem asi podobná, jako ty. Kotoul dopředu zvládnu, ale dozadu ne. Už jednou jsem si udělala cosi s krkem a nemohla hýbat hlavou. Nemám to prostě ráda. (mám tip.. zkus to takhle: https://33.media.tumblr.com/e2a0708f2389852f11acdf75df581b08/tumblr_mi73vhzSQm1rwqkifo1_400.gif ) :))

5 sashawrites sashawrites | Web | 16. května 2015 v 23:06

Tragickým bodem mého života je volejbal... nemyslím volejbal ve škole, ten zvládám, ale kroužek volejbal, do kterého jsem byla prakticky natlačena "násilím". Nebaví mě to, nejde mi to, tak proč tam musím? Podle mě by neohrabaní lidé (jako třeba já) neměli být do jakýchkoliv náročnějších tělesných aktivit nuceni a případně ani do těch jednoduchých.
Právě teď (nebo pár týdnů dozadu, vážně netuším) děláme (/dělali jsme) kotouly v tělocviku. Jak jsem na tom s kotouly? Zvládnu kotoul dopředu a neohrabaný dozadu a my jsme nuceni předvádět jakési gymnastické kreace, jako je stojka na hlavě, kotoul dozadu do roznožení a další věci podobně absurdního typu. Začínám z toho šílet. :D

6 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 31. května 2015 v 15:46

Ježiš, tělocvik... to pro mě byla vždycky vyklepaná noční můra. Na základce se tomu nešlo vůbec vyhnout, to jsme měli typickou tělocvikářku, gymnastika byla peklo, akorát vždycky, když se oznámilo, že se jde do velké tělocvičny, tak se mi ulevilo, že budem hrát míčové hry, a i když jsem věděla, že na volejbal jsem levá, tak i to jsem brala. Na střední už to bylo lepší, to jsme díky vedlejšímu oboru sportovní gympl měli profesionální trenérky, s těmi se dalo domluvit a dokázaly hlavně pochopit, že každý má předpoklady k něčemu jinému, a že nemá cenu třeba do šplhu nebo přemetů nutit někoho, kdo to prostě nedokáže. Ale aspoň mě bavil aerobic (lehčí sady jsem uměla už z kroužku a při těch těžších se snadno přehlídlo v záplavě pohybujících se těl, že s kamarádkama vzadu skáčeme dokola a ani se nesnažíme :D) a chození do posilovny, protože tam nebyl potřeba žádný zvláštní pohyb, jen pochopit, jak si k tomu nářadí sednout.

Ale k té jízdě mě napadá - já na kole jezdím, ale když jsem si koupila koloběžku, zjistila jsem, že na té jezdit nedokážu.

7 L. L. | 21. března 2017 v 19:15

Já mám z tělocviku hrůzu od základku - dokonce v jedné třídě jsme ho měli i 3x týdně, to byla fakt katastrofa. Vždy jsme měla problém s kotoulem dopředu - ten teď zvládám, ale strašně se mi po něm točí hlava, že dva za sebou udělat prostě nedokážu (zrovna tohle učitelka na základce moc dobře nechápala, takže jsem se tam motala a málem omdlívala). Zato kotoul dozadu, ten neumím doteď. Sama se ho učit bojím, vždy myslím na to, jak si něco udělám. Skoky přes kozu nebo hrazda - taky mi to nikdy nešlo. Naštěstí na gymplu jsme měli už normální učitele (a jak říkáš, chápu rozdíl mezi postarší učitelkou a mladým krásným učitelem :D), kteří s námi dělali prospěšnější věci - míčové hry, aktivity venku, florball atd. Takže gymplem jsem lehce prošla. Teď jsem na vysoké, gymnastiku mám zas ("naštěstí" po nás chce jen kotouly a svíčku), ale i tak mě svírají nepříjemné pocity při vchodu do tělocvičny.
A někdo neumí jezdit na kole, já neumím plavat. :) Mám z toho pocit asi jako při kotoulu vzad, strašně se toho bojím a mám z toho respekt.
Tak hlavu vzhůru holky, každý je dobrý na něco jinýho. Nikdo není dokonalý. Ani ty nádhery, co se nám v tělocviku posmívají. :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama