Pouliční dobré duše

15. května 2015 v 19:19 | Iris |  Kabelka
"Dobrý den, mladá paní, přispějte nám na charitu!"

Neznám mnoho otravnějších věcí, než lidi, kteří vás zastaví vprostřed ulice. To si tak klidně procházíte centrem města, pokukujete třeba po výlohách a po cizích botách a po roztomilých čivavkách v kabelkách luxusních paniček - a najednou stojíte tváří v tvář takovému žoviálnímu mladíkovi, co vypadá, že vám vyhučí z hlavy pátrací balón, nepřispějete-li mu na nemocné pejsky, a pokud se přece jen odhodláte zatlačit zbytky svědomí a míjet ho, prokleje vás jako staré Kartágo.

Když jsem byla menší, měla jsem to jinak, protože jsem samozřejmě vždycky chtěla magnetky a plyšáčky, a tak mamka sypala drobné i do pofidérních a nedůvěryhodných kasiček, aby mi udělala radost. Postupem času můj zájem o magnetky pochopitelně opadl a jelikož frekvence mých výprav do centra se zvýšila přímo úměrně věku, časem jsem se naučila nemilosrdně se těmto pouličním dobrým duším vyhýbat. Zavrtět hlavou, odvrátit pohled a pokračovat v cestě. Případně předstírat, že mluvím jiným jazykem (to ale jen v případě, kdy po cestě s nikým nemluvím, že ano). A vlastně - dá se říct, že jsem to viděla jako správné. Doteď nejsem úplně přesvědčena o nesprávnosti tohoto postupu; dá se ovšem říci, že jsem trochu přehodnotila svůj názor.

Znenadání jsem se totiž sama stala pouliční dobrou duší.



No, ono to vlastně nebylo ani tolik znenadání, jako v podstatě nedobrovolně. Naše škola pořádá mnoho akcí a mnoha akcí se účastní. Velkou školní tradicí je to, že jakmile se doškrábete až do kvinty, začnete být čas od času posíláni na ulici. S igelitkou podivných věciček, látkovou kasičkou, kvůli níž nemůžete rozměňovat, pár letáčky... a odvahou, i když tu vám nepřibalí, pravda.
Mám za sebou už dvě takovéto zkušenosti. Ač jsem pořád zastáncem svého původního názoru - tedy ať na charitu přispívají ti, co si kupují každý rok nový vůz, zásobují své potomky nejaktuálnějšími verzemi smartphonů a třikrát do roka řeší, zda poletí na Maledivy nebo na Fidži, nikoliv ti, co se musí u pultu rozhodovat, jestli tam ten džus náhodou nenechat, když nakonec není ve slevě - můj pohled na ty otravné pouliční prodavače se docela změnil.
Nejlépe vám to vysvětlím, když se prostě a jednoduše podělím o svou zkušenost.

Poprvé jsem byla prodávat někdy na podzim, v září nebo říjnu, v rámci Srdíčkových dnů. Během této akce se vybírají peníze na léčbu těžce nemocných dětí, trpících například leukemií, nemocí motýlích křídel, také celiakií a myslím, že i astmatem. Prodejní artikly - magnetky s fotografiemi roztomilých zvířátek, reflexní přívěsky na klíče, ne dražší než třicet korun. Škola nás vysílá na prodejní pochůzky ve dvojicích. Má spolužačka si dala na přípravě záležet; naskládala magnetky do hezké krabičky, připnula pár přívěsků na látkovou kasičku. Vyrazily jsme do centra města.

Nutno podotknout, že byla zima, což se nevlídně odrazilo v chování našich potencionálních přispěvatelů. A také nutno podotknout, že jsme neměly žádná identifikační trička s logem společnosti, pro niž jsme vybíraly peníze, takže nám lidi nevěřili, že nejsme podvodníci. Než jsme se odhodlaly oslovit prvního člověka, prošly jsme dvakrát Pražskou a Moskevskou ulici (a to je docela štreka). Odmítlo nás přibližně třináct dotázaných z patnácti. Jedna milostpaní si nechala vyhrabat z hlubin krabičky naši licenci, asi tři minuty si ji pročítala a pak si zakoupila jeden magnet. Jeden. Magnet. K uzoufání. Dokonce jsem potkala jednu tátovu známou - a i ta mne odbyla slovy "nojo, ale já nemám drobný." Důchodci říkali, že jsou v důchodu a tak nemají peníze. Někteří nás prostě míjeli a ani nepohnuli hlavou, to mi něco připomínalo. A já všechny ty neochotné lidi chápala a v hloubi duše mi bylo jasné, že já bych se zachovala stejně - ale zároveň bylo potřeba prodat obsah naší krabičky. Ten zůstával víceméně netknutý.
Ostatní spolužáci si nevedli o moc lépe. Naštěstí, jakkoliv zvráceně to zní, něco jsem prodala doma - a zbytek se zkrátka vrátil tam, odkud přišel. Ze svého prvního pouličního prodávání jsem si odnesla poněkud negativní zkušenost. A ještě větší nechuť ke kontaktu s cizími lidmi. Nevím, jak jste na tom vy - ale já si prostě připadám neúnosně vlezle, když se snažím dobývat peněženky (a svědomí) kolemjdoucích. Skoro jako ta paní, co sedí v Pražské a říká "nemáte deset korun na chleba?", zatímco vedle ní leží poloprázdný krabicák.

Ale mám ještě jednu zkušenost, podstatně lepší a hlavně nedávnou, takže má další slova snad nebudou tolik zamlžená. Třináctého května se konal, myslím, v celém Česku den prevence rakoviny. Tedy den, kdy se prodávají takové ty žluté kytičky se stužkou na špendlíku. Když jsem se asi před měsícem dozvěděla, že jsme opět zainteresováni do pouliční charity, projel mnou mráz, načež mne profesorka začala ujišťovat, že pampelišky se prodávají samy. Moc jsem jí nevěřila.
Třináctého jsem hrdě vyrazila, opět ve dvojici s tou samou spolužačkou. A tentokrát se zadařilo! Představte si, že jsme prodali úplně všechny kytičky! A to i přesto, že jsme je neměly naaranžované v krabičce, nýbrž naházené v igelitce (protože tentokrát to nepřipravovala spolužačka, ale já, ehm ehm), a naše promluva k lidem často začínala slovy "nechcete nám přispět na charitu?", což, ač bylo pravdivé, znělo dost trapně.
Město se hemžilo žlutými triky prodavačů (ukázalo se, že když máte triko s příslušným logem, hned se prodává lépe) a již okytičkovanými chodci, což mne ráno mírně zděsilo, nakonec jsme si však našly vhodnou trasu a setkaly se dokonce s vlídnými reakcemi! Zjistila jsem, že nádraží jsou velmi výhodné místo, neboť se tam stále mění lidé - a tentokrát se tam našlo mnoho osob, jež si koupily charitativní pampelišku.

Nemyslete si ovšem, že jakmile jsme se objevily v libereckých ulicích ve žlutých tričkách a s taškou plnou kytiček a letáčků, lidé nám padali k nohám. Setkaly jsme se i s pár odmítavými kolemjdoucími, jimž například vadilo, že nemůžeme rozměňovat peníze. Jedna paní nám dala padesátikorunu, a jelikož nám často lidé dávali více než dvacet korun (tolik stála jedna pampeliška), hodila jsem minci do kasičky. Nakonec jsem ovšem musela paní vracet třicet korun ze své vlastní peněženky, protože se na nás tak trochu obořila, že by prý byla moc štědrá, kdyby nám těch padesát nechala.

Ještě jednu historku, tentokrát veselejší, mám; koupily a připnuly jsme si každá jednu kytičku na klopu a další na kasičku, prostě jen tak, aby byly vidět. Poté, co jsme konečně prodaly poslední pampelišku z posledního plata, začali nás zastavovat chodci. "Děvčata, můžeme si koupit kytičky?" "Holky, já ji ještě nemám, kolik za ni chcete?" a tak dále. Nakonec jsme tedy prodaly i ty naše připnuté pampelišky, neboť bylo v našem zájmu nezklamat tak nadšeně reagující milé lidi. Jen jedna mi zůstala, ta, již jsem našla před Forem na zemi.

Takže teď, jak jsem už tolikrát zmiňovala, teď se koukám na pouliční prodavače jinak. Možná, že už je nebudu beze slova obcházet. Těch pár korun mne nezabije, ač nepatřím mezi majitele zahradních bazénů; a když bude sbírka vypadat věrohodně - proč ne? Ráda přispěji na dobrou věc. Třináctého května večer jsem ze sebe měla docela dobrý pocit, jako že jsem udělala alespoň malý dobrý skutek (i já mám svědomí).
Příští rok mne čeká prodávání Bílých pastelek, na pomoc nevidomým. Možná, že se v centru Liberce potkáme, třeba se setkáte s jinými prodavači v jiných městech; když už jim nepřispějete, aspoň se na ně zkuste usmát.

A vůbec, usmívejte se, ač je to někdy těžší, než se zdá.

Iris :V
 


Anketa


Komentáře

1 Magdaléna Magdaléna | Web | 15. května 2015 v 20:52

Na kytičky přispívám. A na srdíčka taky. A i na ty pastelky. A na našeho afrického chlapce. A nosíme oblečení do speciálních sběren. Ale nemocné pejsky, handicapované děti a jiné prostě míjím. Co člověk nezná, to nepodpoří.
.
Užasnej příběh proměny :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 16. května 2015 v 19:31

Já se bojím přispívat v Praze. Tam nikdy nevíš. Nicméně jelikož jsem jako skautka chodila taky několik let prodávat tyhle žluté kytičky (ještě mám doma asi dvě trička :)), vím, jaké to je a čas od času přispěju. Pravda, dávám většinou na první dojem a podivným individuím nepřispívám. :)
Těchhle kytiček mám doma hodně, jen na nástěnce mám přišpendlené tři a v šuplíku taky něco bude. :)

Mimochodem, znáš projekt Čtení pomáhá? :) Mohlo by to být něco pro tebe! :)

3 sashawrites sashawrites | Web | 16. května 2015 v 23:20

S tím, že by mne někdo zastavil na ulici a požádal o příspěvek na charitu, jsem se setkala jen jednou. (Jsem z malého města, nikdo takový tam nechodí.) A to, když jsme byli na dovolené v Římě. Zastavil nás s mamkou nějaký (těžko říct, jaké národnosti) chlapík, vypadal docela sympaticky, a jakým že to mluvíme jazykem a ať jdeme za ním, jestli chceme něčemu pomoct. Celkem nás to zajímalo, tak jsme za ním popošly asi pět metrů k jeho stolečku, kde nám v sešitě nalistoval český text, ve kterém jsme se dozvěděly, že můžeme přispět na léčbu nějaké nemoci, už si to pořádně nepamatuji. Každopádně s tím stolečkem a textem napsaným tak ve sto padesáti jazycích vypadal velmi věrohodně, tak jsme přispěly dvě eura. I z takové maličkosti jsem měla celý den dobrý pocit. :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama