Destrukční deník III.

18. května 2015 v 16:19 | Iris |  Šuple
Milí čtenáři,
jak již nadpis napovídá, dnes se opět stanete svědky pomalého rozkladu mého Destrukčního deníku. Tedy, to, že se chystám dát existenci již třetímu destrukčnímu článku, potvrzuje zvyšující se rychlost tohoto rozkladu. Ač to zní neuvěřitelně, už konečně jsem se pustila do opravdového trhání, takže pokud chcete vidět, co jsem roztrhala, rozklikněte celý článek!
Mimo trhání dnes uvidíte ještě zlomená srdíčka, čaj, nálepky z ovoce, kolečka, čmáranice a mnoho dalšího. Co se týče umělecké úrovně, nejspíše jsem trochu polevila a k výtvarným potřebám se dostalo spíše ta... nedbalá stránka mé osobnosti. Tak se seznamte.
Ano. A v nejbližší době budu muset aktualizovat svůj autoportrétek v menu, neboť jsem se rozloučila s částí vlasů. Haha. Inu, přistupme tedy k náplni článku.


Už jsem se zmiňovala o tom, jak moc mám ráda obrazy (a plakáty a veškerou grafiku) od Alfonse Muchy? Seznamte se s mým superkalendářem. Vlastně nevím, proč mne tak baví fotit deník proti stěně. Vypadá to tak nějak více hipster.

Docela by mne zajímalo, co je napsáno pod tím "Tohle není kniha". Nevíte to někdo? Jinak, ano, v knihovničce mi přibyla i kniha, co vlastně není kniha, tedy Tohle není kniha. Moc se mi to líbí; ty nápady a hlavně grafické zpracování. Až je mi skoro líto do toho začít něco vyplňovat. Ale je to moc fajn. Mohla by se vám také líbit.


Na stránku určenou ke kydání kávy jsem nalila zelený čaj, neboť kávě jsem dosud nepřišla na chuť a nepiju ji. Stránky jsou značně zlité, takže když teď deník zavřu, už začíná působit dojmem "zničeného sešitu". A abych nezapomněla - opravdu to voní po čaji (překvapivě...)


Také jsem se pustila do propichování. Nebo spíše usilovného dloubání. Až když jsem dodloubala, napadlo mne dokreslit ta srdíčka, aby to bylo aspoň trochu patetické. K několika srdíčkům jsem dopsala mužská jména (ne tak docela nic neznamenající).



Omlouvám se za nevalnou kvalitu poslední fotografie. Chtěla jsem jen objasnit, že ty noty jsem si jen tak nevycucala z prstu. Autorem skladby, jejíž část jsem obkreslila (opravdu to bylo spíše kreslení než psaní, ač vím, že noty by se měly psát), je pan Bizet. Ten napsal operu Carmen. Toto Intermezzo se teď učím hrát na basklarinet. Je to opravdu moc hezké na poslech (ne ta moje basklarinetová verze, pochopitelně, ale skladba tak obecně).

Ještě bezstarostněji mám v plánu čmárat na vedlejší list. Ona tahle 'krasavice' s ruměncem stejně vznikla úplně neplánovaně. Včera večer jsem měla destruktivní náladu a vrátila jsem se do let, kdy jsem takhle čmárala běžně. A vůbec, měla jsem tendenci čmárat úplnou abstrakci, ale popravdě abstrakce moc nemusím a zdálo se mi to příliš... nevynalézavé.
Stejně to je takové obyčejné. Ale líbí se mi její zelenofialový štětec.

Co je to? Čáry. Kde jsou ty čáry? V jedoucím autobuse. Mise splněna.


Knížka Já nejsem neviditelná, jejímž autorem je Marcus Sedgwick, se mi opravdu moc líbila. A ze všeho nejvíce se mi líbil zápisník Laurethina táty. Myslím, že bych si s Jackem Peakem rozuměla. Popovídali bychom si o koincidencích, o Edgaru Allanu Poeovi a Carlu Jungovi. No... možná by mluvil jen on.
Ne, vážně. Ta knížka je skvělá, hezkého malého formátu, čte se rychleji, než by člověk řekl, když ji drží poprvé v ruce, a pokládá i zodpovídá mnoho otázek. Mně mimo jiné objasnila, kterým slovem mám zaplnit tuto dvojstranu, na niž jsem se opravdu těšila. Nechtěla jsem spadat do klišé ("always", "love", "infinity" a tak dále), zároveň jsem si ovšem přála, aby to slovo mělo nějaký význam, když už ho budu psát pořád dokola. Jsem spokojená.



Abych byla upřímná, vyplněním tohoto úkolu jsem trochu uvolnila určitý vnitřní vzdor, jenž se ve mně v malé, ale přece zřetelné míře nahromadil během necelých deseti let vzorné školní docházky a respektování všech pravidel. Občas mám chuť vytvořit něco nelíbivého, nesmyslného a kapku hnusného. Tradá!
(Je to volovina, ale hlavně, že to má skrytý význam, žejo.)


Možná si vzpomenete, že v prvním destrukčním článku jsem vám ukazovala svůj pokus o ozubená kolečka, jež se zvrtla v modernistické kytičky. Tak včera jsem dostála svému předsevzetí a stránku jsem dodělala. Tedy - myslím. Jak se znám, ještě to přetřu vodovkou, obtáhnu černým fixem a nalepím na to kouli z papírové kaše.

Jelikož nemáme kompost, do nějž bych mohla ubohou stránku zahrabat, upravila jsem si úkol na kompot. A to na obrázku je spíše lávová lampa, to bezpochyby. Berme to jako moderní provedení jahodového kompotu. A na perspektivu se nedívejme, ano? Teď vážně. Ještě to snad nějak vylepším.


Tohle... no, moc tam nelícuje ta očividně modrá propiska s černě psaným textem (na první fotce vypadá docela modře, ale zdání klame). Doufám, že čtenářstvo ocení, že jsem vystřihovala! To je totiž docela výkon, pro někoho, jako jsem já. A básnička se jmenuje Agnostik a má ještě tři nebo čtyři sloky. Byla to docela fuška, ale chtěla jsem si vyzkošet jamb a daktyl. Možná ji pošlu do soutěže (mimochodem, termín už mi opět hoří za zádí).

Od minulého článku se má sbírka nálepek z banánů, pomerančů, jablek a podobných plodů docela rozšířila. A to jsem tam ještě stále nepřelepila nálepky ze své školní poličky.

Minule jsem vám taktéž ukazovala tuto dvojstranu, ještě nedodělanou. Vlastně - nemyslím si, že zrovna tento úkol může být někdy hotový.
Dle mého názoru právě poezie nejlépe zachycuje plynoucí čas. Není třeba nic dodávat.

Tak dobře, tohle okomentuji krátce. Asi takhle; tohle se nepovedlo, což sami vidíte. Tohle zobrazuje určitého člověka. Tohle má jistou souvislost v mém osobním životě. Tohle vám musí k tomuhle stačit.


Kdybyste mi položili otázku, proč všechno ladím do duhových odstínů, asi bych vám nebyla schopná odpovědět. Sama nevím. Asi by se mi odstíny pouze jedné barvy zdály nudné (což se paradoxně příliš neodráží v nudných designech mého blogu).
Spojování koleček bylo těžší, než jsem čekala. Nejspíš jsem podcenila přípravu a koukala na ně moc krátkou dobu. Nakonec jsem se dohrabala k výsledku. A ten jste právě viděli.

Nekoukejte na to! Je to sprosté.

A jako poslední jsem se rozhodla vám odtajnit onen tajný vzkaz, zmiňovaný taktéž v minulém článku. Neodtajním vám ovšem, co to přesně je (abych si udržela nějaký ten tajemný odstup, že). Můžete hádat. I když... správnou odpověď pořádně neznám ani já. Řekněme, že je to pro štěstí.
(Pokud jste to identifikovali, znamená to, že se známe osobně. A že se vás od této chvíle bojím, i když o vás nevím, žeano.)

To byl zase plodný článek, že? Ani vám nebudu vyprávět, jak si (ač jsem již toto slovní spojení dnes použila) cucám články z prstu, poslední dobou. A jak jsem za to ráda. Víte, jsem ráda, že se v mém životě neděje nic tak přelomového, abych o tom musela psát články. Že nemám potřebu mapovat pro vás své šminky a hadry (pravda, u ostatních mě to baví šmírovat, ale na Better Place se takové povrchnosti nehodí). Že moje články pořád ještě čtete, i když je tu plno důvodů, proč se mnou nezabývat.
No... omluvte mé rozněžnění. To ty hormony.
Iris :V


 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 18. května 2015 v 21:25

Já tvé články čtu vždycky moc ráda, i kdyby jsi psala o šminkách (což jde mimo mě), těšila bych se na rozkliknutí perexu. :)
Nicméně, zpět k Destrukčnímu deníku. Strašně mě baví tvá vypracování. A jsem ráda, že i ty máš v sobě kousek ničivého ducha, který se nebojí jít proti pravidlům a roztrhat stránku. Vždycky jsem se snažila k učebnicím nebo sešitům chovat s aspoň nějakou úctou, a vždycky mi to u takových věcí, jako je matika nebo chemie, vadilo. :D Takže teď si to vybíjím na chudákovi deníkovi. :D
Musíš mi v sobotu povyprávět o Tohle není kniha, klidně ji vezmi s sebou. Už jsem ji mnohokrát viděla, ale neměla jsem čas nebo náladu jí listovat. :)
Moc se těším, až tvůj deník uvidím naživo. Ten můj se taky začíná podobat takovému tomu správně odrbanému, ale je to možná hezčí, než když to byla jenom knížka s prázdnými stránkami. Až bude hotový, vystavím si ho v nové knihovničce, která tou dobu snad bude taky hotová. :D

2 i r i s i r i s | Web | 18. května 2015 v 22:13

[1]: Díky! Ani nevíš, jak mě každý tvůj komentář potěší. Myslím, že kdyby tě nebylo, už dávno nepřistupuji k blogu s takovou chutí.
Ničivého ducha v sobě mám, občas trochu nechtěného. Moje sešity jsou pořád roztrhané, ač se snažím o opak. (Ale ty skladuji ve školní poličce a den co den se v nich hrabu; deník mi leží na poličce, tak se k jeho destrukci musím odhodlávat).
Vezmu s sebou i Tohle není kniha, klidně. Třeba mi vnukneš nějaké nápady na její zpracování. :-) A taky bych řekla, že deník vypadá líp, když je aspoň trochu zničený. :-)

3 Marky Marky | E-mail | Web | 19. května 2015 v 8:35

Páni! (Tohle citoslovce jsem nejspíš psala už u tvých minulých příspěvků z deníku, ale nemám, jak jinak začít...) Hrozně moc se mi líbí tvoje zpracování.... Je to přesně takové, jak bych si Destrukční deník představovala (a jak se mi nedaří) - své a zároveň krásné :) A ty čáry v jedoucím autobuse mě naprosto dostaly! :D

4 Magdaléna Magdaléna | Web | 19. května 2015 v 15:41

Věř mi nebo ne, ale ukázala jsem kamarádce Destrukční deník a už ho má :D. Jinak se mi moc líbí ta osoba s významem, co se ti prý nepovedla.

5 Nexi Nexi | Web | 20. května 2015 v 12:07

WOW! To chci taky! I když bych asi všechno okopírovala od tebe, protože jsem to už viděla, co tam máš, tak bych nedokázala vymyslet něco jinýho :D Jo a taky mi kafe nechutná, když potřebuju energii, tak si dám radši energeťák :D Jinak jsem si založila svůj první blog, tak by mě moc potěšilo, kdybys mě navštívila :) děkuju

6 Ailin Ailin | Web | 24. května 2015 v 19:31

Velmi pěkné! Strašně se mi líbí dívat se na různá provedení stejného úkolu od vícero lidí. A Tvá nápaditost je skvělá! :-)

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 26. května 2015 v 20:10

[6]: Asi tak! Souhlasím. Viděla jsem už několik ukázek a byla by zajímavá i sbírka. Nebo nějaká výstava. Nebo veleobraz z nafocených stránek kreativních deníků.

8 Kate Kate | Web | 1. června 2015 v 19:46

Je to veľmi pekné. Ja destrukčný denník nemám ale chcela by som si ho kúpiť.Páči sa mi tvoja kreativita ja by som určite nič také nevymyslela.

9 rybička rybička | 2. června 2015 v 9:58

taky mám destrukční deník, ale takhle hezký není.... moc pěkně jsi si s ním vyhrála :))

10 mišul mišul | 16. dubna 2017 v 10:13

tenle deník je super mám ho pár týdnu.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama