Malá pražská odysea

25. dubna 2015 v 17:59 | Iris |  Kabelka
Vážení čtenáři,
dovoluji si vás upozornit, že obsah článku, jehož úvod právě patří vaše oko, bude nezvykle deníkového rázu. Jak již napovídá rádoby poetický název, budou na vás nachrleny mnohé připomínky, postřehy, povzdechy, projevy nadšení a odporu a další lyrickoepické subjektivní smetí; přesto se vás nesnažím odradit od rozkliknutí a čtení dalších řádků. Ať už jste či nejste Pražané, steampunkeři, milovníci historie či amatérští umělci. Mám docela dobrou náladu a dokonce i nějaká ta věcná sdělení, budu tedy ráda, když se připojíte k mé minipouti.



I když, minipouti... Od pondělí 20. do pátka 24. dubna jsem ušla přibližně šedesát kilometrů. Což je poměrně slušný výkon, uvážíme-li, že uplynulé dny nepatřily doslova turistice, spíše velké kultůře a hromadě historie. Můj krátký pražský pobyt se totiž uskutečnil v rámci školního kulturně-historického kurzu, tedy akcičky, již absolvuje každá kvinta. O školním kurzu jsem psala naposledy v sekundě, totiž o kurzu lyžařském, co se mi zapsal velice hluboko do srdce (a svého času i do nohou, neboť byly samá modřina). Rok poté jsem místo týdnu cyklistiky byla nemocná a vloni jsem se sice poměrně zajímavě topila na vodáckém kurzu, ale nakonec se neodhodlala k pořádnému sepsání všech zážitků (což je možná škoda, ale také pozdě). Tak tedy, letos to konečně přichází. Kurz ve mně zanechal veskrze pozitivní dojem a už to je důvod, proč o něm takhle veřejně napsat. Pokusím se ale co nejvíce omezit všemožné poznámky o své třídě a zaměřit se na památky, jež mne nejvíce zaujaly. Je jich dost. Ač už skoro nefotím, nějaké digitální snímky se mi nahrabat podařilo.

(Původně jsem projevila tendenci vypisovat náš program den po dni, ale když jsem po dni a půl zjistila, že má článek nevídanou délku, upustila jsem od tohoto záměru. Pokusím se tedy napsat něco hlavně o tom, co se mi líbilo nejvíc. Toho bude také dost.)

Neodpustím si pár krátkých slov k našemu ubytování. Všechny předchozí třídy přespávaly někde na kolejích v Dejvicích, což bylo poněkud nepraktické a z ruky a tak se nějak stalo, že my jsme byli ubytováni v kapucínském klášteře u Lorety. Jsme třída, co se většinově shodne na tom, že člověk vzešel z opice, tedy kolektiv ateistický; co já vím, všichni jsme se bydlení v klášteře trochu obávali. I já jsem přemýšlela nad tím, jestli po příchodu nedostaneme nějaké jejich kápě (trošičku nadsazené, ano). Nakonec to ale bylo úplně normální ubytování. Na nočním stolku jsme sice měli Nový zákon, na oknech mříže a v jídelně visel Ježíš na kříži, ale jinak se tam nic "divného" nedělo. Navíc jsme tam opravdu jenom přespávali. Náš denní program končil obyčejně okolo jedenácté, pak jsme půl hodiny hodnotili den (= mleli z posledního) a pak jsme takříkajíc padli za vlast na křehké dřevěné palandy (naštěstí jsem spala dole). Takže loretánský klášter byl fajn. A ani jsme nemuseli skládat povlečení, když jsme odjížděli.

Prahu jsem měla docela prochozenou už před kurzem. Byla jsem ráda, když jsme se třídou vyrazili i na ta místa, která znám a kde to mám ráda - jako třeba Vyšehrad. Moc se mi to tam líbí, hlavně místní hřbitov se Slavínem, který jsem posledně procházela nejméně hodinu (tentokrát jsme tam dostali rozchod na deset minut, což se nedalo stihnout). Mé druhé nejoblíbenější pražské místo, tedy Václavské náměstí a hlavně pasáž Lucerna, jsme nenavštívili. Přesto jsme toho stihli hodně a takřka jsme se nezastavili.

Hned v pondělí jsme prošli Královské zahrady táhnoucí se od Letohrádku královny Anny až k bývalému prezidentskému domku. Zaujala mne Míčovna. Netušila jsem, že lidé v renesanci hráli míčové hry. Také jsem netušila, že se v antikou inspirovaných freskách skryl symbol pětiletky. Líbila se mi i místní zpívající fontána, ač zrovna nezpívala, neboť z ní nic neteklo.

Vidíte ji, pětiletku?

Absolvovala jsem poněkud vyčerpávající prohlídku Pražského hradu. Aby bylo jasno, mám vážně ráda památky, líbí se mi zámky a většinou vydržím pojímat více historických informací, než ostatní, ale plácat se tři hodiny po prázdných sálech hradu a odstrkovat a být odstrkována turisty, to mne mírně dobilo. Sama bych si ale takovouhle prohlídku nikdy nezaplatila; jsem ráda, že jsem viděla Vladislavský sál, slavné defenestrační okno, roztomilou Zlatou uličku s rekonstrukcí několika interiérů (to mne dostalo!) a také věž Daliborku, která není ani tolik věž jako prostě vězení se sklepní mučírnou. Odvážila jsem se tam slézt, protože vězení a mučírny všech věků ve mně vždycky vyvolávaly jakýsi provinilý zájem. Věděli jste, že jeden z mučících nástrojů se jmenoval housle?

Nevyhnula jsem se výstupu na Petřín. Kdysi dávno jsem se pokoušela na něj vyšplhat, ale myslím, že v půlce jsem to vzdala. Když jsem se tentokrát opravdu na zdánlivě nekonečný kopec vyškrábala (ne, nemohli jsme jet lanovkou, ač jde o velkou pražskou atrakci, a nejeli jsme s ní ani dolů), rozhledna byla zavřená. Upřímně, docela jsem si oddechla, protože představa, že se budu muset hrabat ještě po schodech nahodu, mi naháněla slzy a pot do tváře. Na Petříně se mi docela líbí, ale není to to místo, kam se chci vracet.
Ovšem procházky večerní Prahou se mi líbily, přes veškerou únavu a přání zahrabat se do peřiny a zakousnout koblihu v čokoládě. A turisty a všeobecný ruch, bzučící podobně jako přes den. Jednou jsme to večer vzali přes Karlův most, kde jsem dokonce vzala do ruky foťák a vytvořila pár umělecky rozmazaných fotografií. Omluvte tedy, prosím, že většina obrázků, jež vám v tomto článku předložím, bude zobrazovat rozmazanou Prahu v noci.

Díky kurzu jsem se dostala do dvou galerií. Ta první návštěva byla ovšem neplánovaná. Když jsme se pondělním podvečerem procházeli po Kampě, profesory napadlo nahlédnout do dvora Sovových mlýnů - a jako na potvoru se tam zrovínka konala nějaká velenóbl vernisáž. Netuším, koho z organizátorů napadlo nás tam zadarmo pustit, ale nejsem si úplně jistá správností tohoto rozhodnutí. Mé modernistické srdce sice zaplesalo, když jsem vyšplhala až do nejvyššího patra s prosklenou podlahou (je to divné, ale výšek se nebojím a takovéhle věci mám ráda), ale byli jsme tam jako upocení vesničani v zaprášených džínách mezi snobskými znalci umění s bezsrstými pejsky a sklenkou šampaňského. Hlídačky v místnostech nás div nevyháněly a pohoršeně si nás prohlížely a nakonec nás poslaly odhodit batohy do šatny, což se nepovedlo, neboť šatna byla plná a zavřená, takže jsme si museli svá zavazadla hodit za prosklené dveře. Když jsme si prohlédli všechny výstavní sály (-Tady jsme už byli? -Nevim, vždyť ty obrazy jsou stejně všechny stejný" -Pst! To neříkej, někdo tě uslyší; dělej, že se ti to líbí.), naštěstí tam batohy pořád ještě ležely. Z místního moderního geometrického umění mi přecházely oči a připadala jsem si spíše jako v IQparku mezi optickými klamy.

Druhá výstava se mi líbila mnohem více. Jmenovala se Model a navštívili jsme díky ní Rudolfinum, jehož interiér mi velice padl do oka, ač není úplně jasné, v jakém slohu je postaveno (náš profesor to shrnul prostě jako historismus, s čímž souhlasím). Jak již název napovídá, výstava se zabývala trojrozměrnými modely, ať už přímo hmatatelně přítomnými nebo vyfocenými, a opravdu mi rozšířila obzor a předčila má očekávání (vlastně, žádná jsem v tu chvíli neměla, hlavně jsem chtěla navštívit toalety). Naskytnete-li se někdy poblíž Rudolfina, určitě se tam na to dojděte podívat.

Když už jsme u těch uměleckých dojmů, nemohu nezmínit naše dvě návštěvy divadla. Možná se ocitnu na veřejném pranýři, když přiznám, že divadlo moc nemám ráda a že ho navštěvuji maximálně dvakrát ročně a také že většině her, jež jsem měla možnost za svůj krátký život shlédnout, jsem nerozuměla.
První představení, jež jsme navštívili v divadle Na zábradlí, se jmenovalo Požitkáři a hrála v něm mimo jiné Jana Plodková. Ačkoliv jsem z hlediště slyšela smích, mně tato hra spíše vháněla slzy do očí. A chvílemi mne iritovala. Což nic nemění na tom, že je ověnčena jakýmisi cenami divadelní kritiky. Nepříjemné mi bylo i samotné hlediště; seděla jsem na balkoně v první řadě a o tom, že bych po náročném dni natáhla nohy, se mi mohlo leda tak zdát (jen tak mezi námi, při této hře se nedalo ani usnout, neboť každou chvíli se ozval výkřik nebo jiný nepříjemný zvuk).
Další den naše kroky mířily do Divadla v Dlouhé. Tato scéna mi byla mnohem sympatičtější; už jen proto, že se divadlo nachází v pasáži a já mám pasáže vážně ráda. Sedačky byly celkem pohodlné a hra Lhář italská komedie, při níž nebylo třeba moc přemýšlet, což se mi líbilo, ale většině mých spolužáků ne a tak ze sebe dělali velké divadelní znalce, když se mi snažili vysvětlit, že to byla "hloupost".
Tolik tedy k divadlu.

Čtvrteční dopoledne jsme strávili v Josefově, tedy v pražském židovském městě. Když jsem se před kurzem dozvěděla, že se podíváme i tam, byla jsem nadšená, protože jsem už několikrát šla zvenčí okolo Staronové synagogy a místního velkého hřbitova, ale nikdy jsem se neodvážila dovnitř.
Tři hodiny v Josefově utekly rychlostí třiceti minut. Nejdříve jsme měli badatelský program, při němž jsem se dozvěděla plno nových věcí. Například konečně dovedu vysvětlit, co je košer a co je trejfe. Věděli jste, že existují i košer fastfoody? Ze Staronové synagogy jsem si dokonce odnesla jarmulku, jen tak, jako suvenýr (ženy je obvykle nenosí). Viděla jsem i památník holocaustu, kde jsou stěny odshora až dolů popsané jmény a daty narození deportovaných lidí. A konečně, konečně jsem navštívila místní hřbitov!
Jediné, co mi na této prohlídce vadilo, byli turisti. Například ucpali vchod do muzea s obrázky od dětí z Terezína, takže jsem se tam bohužel nedostala. A nestihla jsem s prohlédnout expozici v Klausové synagoze. Což znamená, že se ještě vrátím.

K pestrému seznamu navštívených míst si můžu zapsat i kostel sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a tamější památník parašutistů - účastníků operace Anthropoid, atentátu na Heydricha. Viděla jsem kryptu, kde se skrývali, což byl velký zážitek. Mají tam udělané dveře, které skoro nejdou otevřít, aby měli návštěvníci památníku silnější dojem bezvýchodné situace.
A nahoře, v pravoslavném kostele, jsem se stala svědkem křtu! Kněz pronášel dlouhou, monotónně znějící řeč v církevním staroslovanském jazyce a ačkoliv jsem se cítila, jako že tam nepatřím a že všichni jen neslušně načumujeme, zaujalo mě to. Ještě nikdy předtím jsem neviděla žádný křest naživo a nesetkala se s pravoslavnou církví, nevím o ní vlastně skoro nic.

Abych nezapomněla, líbil se mi také kostel sv. Mikuláše na Malostranském náměstí. Nečekala jsem, že mě jeho barokní výzdoba tak dostane. Dokonce jsem našla obraz svatého Xaveria, o němž napsal Jakub Arbes stejnojmenné romaneto (které jsem sice nečetla, ale učili jsme se o něm ve škole). Akorát byl namalován v tak dokonalém šerosvitu, že na něm nebylo téměř nic vidět.

Jednou z nejzajímavějších částí celého kurzu byla nepochybně návštěva Černínského paláce, kde sídlí ministerstvo zahraničí. Byli jsme dokonce i v bytě Jana Masaryka. Je zajímavé procházet se cizím bytem, ale také trochu drzé.
K této prohlídce se pojila návštěva poslanecké sněmovny. Viděla jsem dokonce pár živých poslanců, ač jsme nebyli přítomni na jednání, pouze na jakémsi fóru, kde byla je část sněmovny. A už jste zažili bezpečnostní prohlídky při vstupu do takovýchto veřejných institucí? Prý je to něco podobného, jako při cestách letadlem, ale já nikdy neletěla, takže to pro mne byla velká novinka. A měla jsem z toho trochu strach, protože jsem se tam motala jako vykolejená (čemuž nepomohlo mé abecední prvenství). Chovali se k nám dost nepříjemně, ale nakonec jsem to zvládla.

A nejlepší na konec? V mém případě tomu tak skutečně bylo, neboť programem posledního dopoledne těsně před odjezdem byla návštěva Národního technického muzea. Obvyklá muzea jsem schopna projít třeba během hodiny (i když... no, z přírodovědných muzeí bývám venku dříve, pokud tam nemají živé ryby jako v Písku), ale zde jsem se zasekla hned v první místnosti na devadesát minut a to jsem vynechala čtení cedulek. Na ostatní sály mi zbývala necelá půlhodina, což opět znamená, že se chci vrátit. Ještě jednou si projít mnohopatrový sál s dopravními prostředky, kde mne nejvíce zaujaly bicykly, ačkoliv cyklistiku neprovozuji; a také fascinující expozici věnovanou historii knihtisku. Nikdy by mne nenapadlo, že se dá vytvořit zajímavá výstava na tak neobvyklé a trochu opomínané téma. Jo, musím se tam vrátit. Vždyť jsem nestihla projít více než polovnu sálů.
Je to ráj pro milovníky steampunku, tohle muzeum. Chvílemi mi připadalo, že tam mezi ty staré lokomotivy, vycpané koně z kolotoče, kostitřasy a historické plakáty patřím.


Co mne necelý týden v Praze naučil?
Shánět si jídlo všude možně. Snídali jsme u kapucínů, ale na oběd a na večeři byl přibližně hodinový rozchod a mnohdy nebylo snadné obstarat si něco k zakousnutí, zvláště když člověk nedisponuje odolným zažíváním a kreditní kartou. V posledních dvou dnech jsem si vlastně vystačila s perníčky.
Pohybovat se v metru. S kufrem jsem absolvovala dvě cesty a byl to chvílemi stylový adrenalin, zvlášť na eskalátorech. Můžu říct, že jsem omezila svou fobii.
Chodit na záchod všude, kde se dá. Protože vždycky přijde chvíle, kdy se vám chce, ale poblíž není ani křovíčko.
Reagovat alergicky na logo kavárny Starbucks. Mí spolužáci tam byli prakticky stále a denně tam utráceli přibližně tolik peněz, kolik jsem vypustila do oběhu já za celou dobu.
Možná tak trochu poznat barokní dům zvenčí, ale ještě pořád s tím mám problém.





Koberec v Černínském paláci.

Otázka je nasnadě; pojedete příště někdo se mnou?
Iris :V
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 19:03

Nejsem zrovna ten typ, co by úplně miloval třídní výlety, ale pravdou je, že bych na nějaký chtěla. V primě jsme byli na škole v přírodě, v sekundě na lyžáku. Tercie a kvarta nic, protože naše třídní nám přece nic vymýšlet nebude a my sami nic vymýšlet nemůžeme, protože nám to stejně vzhledem k našemu špatnému přístupu ke škole nedovolí. Za rok jedeme zase na lyžák, vůbec se mi tam nechce. Neumím lyžovat a cítím se uprostřed sněhu a lyžařů osaměle. No nic.

Trochu se stydím, že ač mám Prahu tak blízko, ač jsem tam už tolikrát byla a ač se zajímám o historii, vůbec se v našem hlavním městě neorientuji. Nikdy jsem nebyla na Pražském hradě, jak jsem řekla, se školou se nikam nepodívám a s rodiči není čas. Pouze s blogerkou Annikou občas procházím Prahou, ale to není úplně to pravé, protože ona všechno už zná. A když jsem jednou byla sama, zkoušela jsem se dostat z Václaváku na Staromák, ale došla jsem někam bůhvíkam, ještě že tam byl vchod do metra na béčku. :D Tolik ke snaze odprostit se od metra a  objevovat na vlastní pěst. Takže ano, kdyby sis někdy chtěla zopakovat Prahu, šla bych do toho. Hele, je fakt blbý to pořád jenom psát, ale někdy v létě nebo tak musíme něco podniknout. Chci tě strašně moc poznat, protože to se pak komunikuje mnohem líp. :D :)

2 Magdaléna Magdaléna | Web | 26. dubna 2015 v 11:43

Moc príma článek! A hlavně se mi líbí, že jste viděli i to, kam se obvykle (v kvintě) nevidí. My vždycky jeli do Prahy jen na den a vždycky to samé - Václavák, Staromák, Kolem divadla a tak. Vrcholem originality byl Vyšehrad. Betlémskou kapli jsem viděla teprve až letos.
.
Měli jste vážně fantastický výlet, nalákala jsi mě zejména na Josefov, kde jsem sice byla, ale už je to dávno. V Technickém muzeu jsem taky byla a líbilo se mi tam asi jako tobě - jela jsem tam tenkrát kvůli výstavě historie plnících per Parker a v tom jednom sále byla taky asi hodinu a půl. A pak jsme s mamkou obdivovaly vláčky :) Možná tam někoho zas vytáhnu :)

3 i r i s i r i s | Web | 26. dubna 2015 v 11:59

[1]: U nás ve třídě furt všichni říkají, jak moc by si chtěli zopakovat lyžák a vodák. Já jsem na tom asi tak podobně jako ty, s těmi lyžemi. Ale zvládneš to, určitě! Když jsem lyžák zvládla já, dá to každý. :-)
Co se týče našeho setkání - pojďme se opravdu už na něčem domluvit. :-) Ráda bych tě viděla.

[2]: Díky moc!
Vím, že některé předchozí třídy šly i do České televize, což by mě samozřejmě taky zajímalo, ale nám se to bohužel nepoštěstilo.
Betlémská kaple je hezká, taky jsme tam byli a překvapilo mě, že je vlastně celá přestavěná a že tam dlouhou dobu ani nestála.
Historie plnicích per by mě taky zajímala. Věřím, že to bylo super. :-)

4 sashawrites sashawrites | 26. dubna 2015 v 13:48

24. dubna jsem také byla v Praze :D jeli jsme si s rodinou "vybrat" náš Vánoční dárek, čili jeli jsme na muzikál Adams Family do Karlína, bylo to vážně super :3
Jinak ti chci říct, že tvůj styl psaní mě unáší, cokoliv o čem píšeš dokážeš okořenit nějakým vtipným přirovnáním nebo poznámkou, takže se u tvých článků nikdy nenudím ;)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 19:27

Mně taky dělá problém najít vhodnou restauraci a hledat záchody :D

Jak tak to tak čtu, Praha má pro mě ještě co nabídnout, takže se tam učitě porozhlédnu, když se tam na prvního máje objevím :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama