Jsem směšná

18. dubna 2015 v 11:59 | Iris |  Kabelka
Neumím kotrmelec a bojím se vody. Nepařím s přáteli - vlastně ani nemám moc přátel. Domů nosím poměrně dobré známky. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se mnou sdílel mé zájmy a názory. Možná se oblékám trochu výstředně. Nepochybně jsem trochu směšný člověk.

Od první chvíle, co se Jen se smějte objevilo v anketce o budoucím Tématu týdne, jsem měla jasno, že na toto téma chci něco vyplodit - i kdyby nebylo zvoleno. To, že se nebude jednat o žádný originální, lyrický útvar, leč o prachsprostou úvahu, to vem čert. Mám pocit, že se potřebuji trochu vyjádřit. Jak to dopadne, toť otázka. Možná to během psaní celé smažu. Třeba omylem. Třeba bude téma tohoto týdne dalším tématem, jež se mého příspěvku nedočkalo.


Krásně vošklivá

Když jsem začala být ta divná, tedy okolo devátého, desátého roku svého života, postrádala jsem životní zkušenosti, ač jsem byla přesvědčena o opaku (jako většina divných holčiček, co píšou "knížky"). To hlavní, co mi chybělo, se nazývá Nadhled. Vyrůstám bez sourozenců, tudíž jsem si hrála sama, kreslila sama a hlavně jsem vůbec nebyla zvyklá na nějaké pošťuchování nebo nedejbože posměch. Žel - právě tato obávaná záležitost se stala každodenní součástí mého života. Byla jsem dětem pro smích a nedokázala se přes to přenést, stejně, jako ony se nedokázaly přenést přes mé stručně v úvodním odstavci zmíněné vlastnosti. Bylo to smutné, ale už jsem si to sama v sobě vyřešila, o svých základkových trablích jsem psala v tomto článku a následující řádky nehodlám plnit další nostalgií, melancholií ani sentimentem (snad proto, že jsem extrémně slohově zakrnělá, schopná přivést na svět pouze mírně obscénní báseň a navíc se mi nechce psát ve Wordu?). Právě naopak; ráda bych sdělila, jak moc důležitý je nadnesený povzdech Ach, jen se smějte... alespoň pro mne.

Můžu říct, že se teď mám ráda, taková, jaká jsem. Tím myslím psychický stav, kdy mne neirituje vidět svůj odraz ve výkladu, neodvracím pohled od náhodně se vyskytujících zrcadel a ráda si zkouším oblečení v kabinkách, protože vím, že "takhle žlutá ve skutečnosti nevypadám". Dovedu respektovat, že prostě nejsem zelenooká zrzka s oranžovými pihami, jakou jsem vždycky chtěla být (opravdu! Není tomu tak dávno, co jsem stála v létě u zrcadla a modlila se za pihy, haha), a umím si najít něco hezkého na svých vlasech, očích a pleti, ač jejich neurčitelná barva v jistém druhu světla splývá v jednotnou khaki zelenou. Mám ráda khaki zelenou.
O trochu těžší... je to, že jsem těžší, což mne netěší. Tedy neskáču do stropu radostí z celulitidy, jež se v jakés nestřežené chvíli vplížila na zadní partie mého těla, stejně jako se obávám léta, neboť léto znamená odhalování špeků nad lokty. To je ale asi tak všechno. Zbytek mi nevadí. Dokonce mám světlé okamžiky, kdy se raduji ze své konzistence. Máte to tak taky?

Tento fakt ovšem nic nemění na tom, že nejsem ten ideál dnešní doby. Nevím, jak se to stalo; ale když se porovnám kupříkladu se svými spolužačkami, většina z nich je na první pohled o dost dokonalejší než já. Nebo se tak aspoň prezentují. Nebo jsem zkrátka jen schytala blbou třídu. Řekněme na rovinu, že čím je okolí ošklivější, tím si člověk připadá krásnější, ač je třeba součástí toho ošklivého okolí (je-li tedy tato má úvaha srozumitelná). Bylo v to v podstatě na mně - buď zůstat zapadlá do rohu, protože by se všichni smáli, kdybych z něj vystoupila; nebo vystoupit z rohu a nechat lidi se smát.

Tedy spíše - učit se snášet cizí pohledy. Když mi bylo dvanáct a chodila jsem do sekundy, o něco takového jsem se začala pokoušet. Přemluvila jsem maminku, aby mi nabarvila vlasy na zrzavo, neboť jsem čekala, že si plácnu levnou barvu na hlavu a rázem ze mne bude ta vysněná zelenooká zrzka; sama sobě jsem se ve výsledku docela zamlouvala (nebo to byla jen taková milosrdná lež, protože se s tím nedalo stejně nic dělat?). Pravý boj přišel spolu s uvědoměním, že se svou oranžovou korunou krásy budu muset vyrazit do školy a snášet podivné a opovržlivé pohledy. Které také přišly, protože jsem k nim asi vybízela; dokonce jsem získala tajnou přezdívku Oranžový hovno. V tu dobu jsem tíhu své tiché ostrakizace nesla jako pravý vyhnanec, trpitelsky. Byli jsme děti. Je to tak dávno!

Podobně to dopadlo s červenými punčocháči, jež jsem si jednou nadšeně koupila, protože jsem se zamilovala do červené barvy a myšlenka, že bych ji mohla mít na nohou, ohromovala mou malou dušičku. Celý den jsem se nervózně ošívala. Pamatuji si na ty komentáře a pohledy. I když, možná to nebylo zas tak hrozné. Možná to byla prostě má nevyrovnanost, co pohánělo cizí reakce. Byla jsem to já, kdo v duchu pomlouval vlastní "tlusté" nohy. Je to ještě pořád k pochopení? Kdybych vykročila sebevědomě - tedy s opravdovým Jen se smějte vtisknutým ve zdviženém koutku úst - bylo by mi jedno, kolik lidí poukáže na to, že má sukně by si zasloužila pár centimetrů navíc.
Nedokázala jsem říct to pravé Jen se smějte. Tedy, vykročila jsem s ním ze dveří, doprovázelo mne šest pater paneláku a pak se se mnou rychle rozloučilo, někde mezi supermarketem a improvizovanou autobusovou zastávkou. Do školy jsem šla jako šedá myš, jejíž vlasy omylem svítily na všechny strany.

Nevím, kdy nastal zlom, ale během minulého roku, tedy asi dva roky po aférce s oranžovými vlasy a červenýma nohama, jsem začala nosit sukně úplně běžně. Za svoje opravdové triumfální Jen se smějte vděčím hlavně sukním, ač to zní velice podivně a pateticky. Většinou lidem pomáhají terapie, lifestylové knížky, nové vztahy - mně sebevědomí pozdvihly sukně. Možná to bylo proto, že mé první vysněné povolání byla princezna (ač se to poněkud kříží s mými sociálními názory, v tom skrytém dívčím jádru to očividně stopu zanechalo), možná jen z prostého důvodu, že jsem našla odvahu se něčím odlišit a dokázat sama sobě, že nejsem tak ošklivá, abych si nemohla dovolit něco navíc (nebo spíš něco míň, co se týče oblečení).

Dneska nosím sukně a šaty úplně běžně a pokud tím někoho pohoršuji, už to dávno nevidím. Oblečení je ale pořád jen vrchní slupka, na což nezpomínám, ačkoliv mu často přikládám přílišný význam. Nejtěžší to je asi s tělocvikem. Bylo a je a bude. Na tom se nic nezmění. Na konci druhého trimestru se mi snad poprvé stalo, že jsem měla z tělocviku nejhorší známku ze všech předmětů (a asi i ze všech spolužaček). Štve mě, že když někdo neumí písemně dělit nebo skloňovat zájmeno jenž, je to naprosto normální, ale jakmile nedokážu udělat kotrmelec a zaběhnout osmistovku, aniž bych se dusila, jsem totální loser. Nesnáším ironické "povzbudivé" poznámky, jimiž jsem během hodin tělocviku častována. A vůbec, jak někdo může sám od sebe udělat stojku na rukou? Proč se to bere za standart? Všichni jsme se nenarodili s matematickým mozkem, s čímž se počítá, narozdíl od problémů s rovnováhou.
Když sebou mrsknu na žíněnku, protože se můj kotoul vzad zase zvrtnul v podivnou torpédosvíčku, obvykle se sama směju. V tu chvíli to je Jen se smějte - ale když se zvednu a jdu si sednout na dlouhou nízkou Lavičku Fronty (neboť se na ní čeká a na každého přijde řada), opět přichází ten chladný moment, kdy člověk neví, co s rukama, a kouše si ret. Jako tenkrát, s červenými punčocháči.

Ale dřív to bylo mnohem, mnohem horší. Už nejsem dávno ta ustrašená myš z díry v koutě - i když dolézavé vtírání stále nemám v povaze. Myslím, že bych si byla schopna obarvit hlavu třeba na světle růžovou a vykračovat si s odhodlaným Jen se smějte. Protože se klidně zasmějte. Zlepší-li vám to náladu. Můžete se zasmát i tomuto článku. Můžete se mi vysmát do tváře - můj portrét visí v menu. Nepíšu to s žádným uraženým ani zahořklým podtextem. Myslím to vážně. Mám pocit, že jsem k tomu už dospěla. Dovedu pochopit, že nemusím padnout do oka každému, a že se mi tato pravda bude nést mhohem lépe, když se budu zamlouvat aspoň sama sobě. Prosazovat vlastní názor. Přiznávat své chyby. Přijmout se, na čemž stále pracuji. Nejsem se sebou stoprocentně smířená, ač by z tohoto článku mohl vyplynout opak. Mám svých mnoho much, co mi ztěžují každodenní život; nervozita, dávivý reflex, hypochondrie, neschopnost rychlého rozhodnutí. Strach z budoucnosti - protože mé zájmy a cíle se neshodují s trhem práce. Ale o tom třeba někdy jindy, nebo raději nikdy.

Jsem směšná. Všichni jsme někomu směšní. Stejně tak někomu milí a někomu lhostejní.

Ha Ha!
Iris :V

Hard like a rock
Cool like stone
White like a diamond
Black like coal
💎
 


Anketa


Aktuální články

Reklama