(A)sociální

25. března 2015 v 16:59 | Iris |  Kabelka
Už dlouho mi nedá spát potřeba. Potřeba napsat přesně tenhle článek. Vylít si dušičku, protože svět je zlý a já nedostačující jeho tempu. Ano, tak by se dala shrnout celá následující úvaha. Ale to by už nebyla úvaha, takže šup do toho!
To se tak jednoho dne stalo, že jsem zjistila děsivou pravdu; jsem úplně mimo. Ještě více mimo, než jsem si donedávna myslela. Když se nacházíte tak mimo, že vám to ani nedochází, máte trochu problém, přátelé. Abych dlouho neobcházela horký puding - jde o sociální sítě a takové ty elektro chytré věcičky. Možná vám není tajemstvím, že se mi podařilo se vyhnout knize tváří i instantní babičce* a mám prostě jen blog, e-mailový účet a profil na Bloglovinu. Jak jsem již zmínila, už dlouho mám nutkání psát článek právě o sociálních sítích, (dokonce již vzniklo pár jejich začátků), ale teprve teď přišlo pravé nakopnutí. Došlo mi totiž, že to nejsou sociální sítě, co z člověka dělá asociála, ale, zcela překvapivě - život BEZ sociálních sítí.


Zátišíčko u notebooku a okna (= můj nepořádek na stole a kaktus)

Alespoň tedy ze mne. Upřímně, žádného jiného vyvrhele, co by v mém věku přežíval bez těchto strůjců apokalypsy, neznám. Když bylo tématem týdne něco jako Život bez internetu, v nějakém článku jsem se, myslím, dočetla, že lidi, co nepoužívají Facebook a jeho kamarády, více komunikují se svým okolím, protože nekomunikují přes internet. Což zní logicky, velmi logicky, a já bych byla celkem ráda, kdyby to tak bylo. Bohužel, má vlastní vcelku ojedinělá zkušenost mi každým dnem důvěrně sděluje, že to je jedna ze lží, jež mají pomáhat k udržení dojmu Svět je v pořádku, tam v nitru.
Možná bych mohla objasnit, proč jsem zanevřela na knihu tváří a spol. (nemůžu si pomoct, ale kniha tváří zní mnohem poetičtěji než Facebook a já jsem poetikou přitahována, tak tomu budu říkat takhle). Nejsem žádné sociálními sítěmi nedotčené neviňátko. Vlastně jsem si facebookový profil založila ještě dlouho předtím, než to bylo oficiálně možné; bylo mi asi devět let a dovedl mne k tomu táta, při jedné z návštěv jeho a jeho počítače s internetem. Ta stránka s modrými akcenty na mne působila velice nudně a sterilně a já první večer vůbec netušila, co mám na té dospělácké blbárně dělat. Bez přátel, sama a samotinká... Ale pak se to, samozřejmě, zvrtlo. Nevím, jak dlouho jsem vlastně byla otisknuta v knize tváří, každopádně, shledala jsem se tam s mnohými spolužáky a zanedlouho jsem překypovala přáteli a samozřejmě i těmi neznámými. Čekáte-li nějakou story o úchylovi, nepotěším vás, neboť se žádná nekonala. Nicméně, úchylné období to nesporně bylo. Pamatujete si ještě tu dobu, kdy každý, kdo chtěl vypadat cool, střídal velké a malé písmeno a místo K psal Q a V zaměňoval za W? Všechny byly LucinQwa, AdélQa, KriStýNQa... a já byla TeresQwa, samozřejmě. Humusácké úpravy fotek před koupelnovým zrcadlem! Ach, to byly časy. Jednou jsem opravila jakési své přítelkyni gramatiku a odměnou mi bylo zablokování. Druhdy se mi zase přihodilo, že jsem potkala LucinQwu, jednu ze svých neznámých přátel (která byla brutálně stylová a já chtěla být jako ona), s pejskem před školou, a pokusila jsem se s ní dát do řeči, neboť se mi zdálo automatické, že se známe z Facebooku a tudíž bychom se měly kamarádit i ve skutečnosti. Žel, má snaha se setkala s velice neobdivným pohledem. Ještě teď si kvůli tomu připadám mírně hloupě.

Zkrátka, stala jsem se na té stránce docela závislou. Byla jsem tam pořád. Měnila si jména, profilové obrázky, lajkovala jsem statusy a obrázky neznámých lidí a občas i někoho (nemístně a trapně) označila. Jo a také jsem si dělala všechny možné pochybné testíky. A teď si vzpomínám na skupinu jménem Milujeme žvýkačky, již jsem založila! Měla hodně členů, ačkoliv byla na dvě věci a nikdo tam nic nepřidával (co taky? Leda tak fotky vyžvýkaných žvýkaček). Profil jsem si deaktivovala až v období, kdy jsem se stala neoblíbenou ve třídním kolektivu. Kdybych to teď nějak moc rozebírala, stejně bych se nedobrala k tomu, proč to tak bylo (a proč se to se mnou od páté třídy svým způsobem táhne); prostě se to stalo a já už nechtěla mít své spolužáky mezi přáteli. Tak jsem zmáčkla tlačítko a konec. Nevěděla jsem, že se stačí přihlásit a jsem zpět, tudíž mne k návratu ani nic nenutilo.
Vrátila jsem se až po dvou letech, kdy v televizi běželo Superstar a já tím byla posedlá (to možná taky víte). Taky hodně trapné období, i když mám docela hezké vzpomínky na to nadšení, s nímž jsem tu soutěž sledovala; pak jsem se vrátila na knihu tváří, abych mohla sledovat stránky svých oblíbených soutěžících. Nutno podotknout, že jsem se již nespojila s nikým známým z reálného světa. Jen s jednou blogovou kamarádkou. Jmenovala se Kristínka a měla jsem ji ráda. Nakonec jsem odešla podruhé a naposledy. Snad po konzultaci s mamkou, již moje původní působení na Facebooku právem trochu děsilo. Od té doby - ani jeden otisk v knize.
Nemyslím si, že abstinuji. Za prvé to zní docela hrozně a za druhé už nemám ani nejmenší potřebu naklikat Facebook a znova se přihlásit. Žije se mi bez něj dobře a jsem přesvědčena o tom, že by byl svět lepší, kdyby sociální sítě neexistovaly. Nikdo mi to nevymluví, i když je to možná jen má konzervativní zarputilost. Nerada bych zněla jako důchodce bědující nad dnešní mládeží. Cítím na vlastní kůži, že veškerá komunikace mých vrstevníků je odkázána na knihu tváří a *Instagram, což je tristní. Ještě pár let zpátky bylo normální, když přijdete ráno do poloprázdné třídy, začít povídat, prohodit alespoň pár zdvořilostních frází, než se zaboříte do toho svého; a dneska? Vždycky mi to trvá zlomek minuty, než mi dojde, že všichni vlastně mají mobily. Na Facebooku se domlouvají skupinové projekty, domácí úkoly, rozvrhy; všechno se děje tam, a nejen školní záležitosti. Kdo tam není, jako by nebyl vůbec nikde. Jste za vyděděnce, neboť všichni předpokládají, že facebookový účet prostě máte.
"Ty nemáš Facebook? Ani nevíš, jak ti závidím," sdělil mi tiše v jedné nestřežené chvíli spolužák a řekla bych, že tato věta celkem přesvědčivě ilustruje samozřejmý přístup dnešního věku k novodobé knize knih. Zamysleme se nad tím.
Vyznívá-li tento článek jako prachsprostá agitka - Smažte si všichni rychle své facebookové účty a pojďte si se mnou povídat - tak se mi prostě jen nepovedl napsat. Je to samozřejmě i moje chyba, že jsem zase sama, samotinká, bez přátel, protože všichni potencionální přátelé mají fůru jiných přátel, s nimiž jsou v kontaktu nonstop na mobilech. A jistojistě takoví nejsou všichni, najdou se i výjimky, jež se, žel, v mém okolí nevyskytují. Jsem jen čas od času zdrcena pohledem na tu utopii, v níž vlastně žijeme, aniž bychom si to uvědomovali.

Každopádně, dělejme si to všichni tak, jak chceme, k obrazu svému. Mně stačí čaj, sbírka punčocháčů a vědomí, že má Nokia není více smart než já.
A blog, pochopitelně.
Iris:V
PS. Mohla bych tento článek zařadit k tématu týdne Co bude dál?, ale nakonec jsem se rozhodla se se svým názorem nikomu necpat pod nos.
 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Aktuální články

Reklama