Prolog

15. února 2015 v 13:19 | Iris |  Hřejivá výzva
PROLOG

Alice nakrabatila snědé čelo.
"Ne, ta už tady není. Co jí potřebujete?" zeptala se drzým tónem, prohrábla neupravené kudrny a usrkla si z broušeného pohárku, nepatrně otlučeného a dosti letitého.
Byl to ten samý? Jestlipak to byl ten stejný, z něhož tehdy dával pít Angelice? Když si vzpomněl na její jméno, chtělo se mu plakat. Kousl se do jazyka, protože se mu před očima vyjevovala její vskutku andělská tvář a mozkem rezonoval chytlavý, jakoby francouzský smích. Polkl, aby zastavil neudržitelný proud myšlenek, a zkusil to ještě jednou, ačkoliv tušil, že toho z té tmavovlasé dračice mnoho nevyloudí.



"Přišel jsem za slečnou Angelikou, protože... Ach, je to velmi důležité a také tajné, ale sama mi psala a chce, abych ji navštívil. Prosím, jedná se o nutnou, delikátní záležitost. Kde ji mohu nalézt?" pronesl dvojícím se hlasem a pohlédl na česáním plně zaměstnanou Alici. Tyhle holky, ty si toho tolik dovolí, postěžoval sám sobě, což mu opět přineslo vzpomínku na slušnou a způsobnou Angeliku. Tu Angeliku, co si tak jen nechává říkat, protože si nepřeje, aby ji někdo doopravdy znal. Tu, již nakonec znal možná až příliš. Světlo jeho věčných vnitřních i vnějších bojů; andělská kráska, jež se mu vytrácela zpod kontroly už jen dík své podstatě. Ta Angelika, co má teď zkažený život pro jedno nové srdce, co v ní bije. Ta...
"Jo ták, no když jinak nedáte... Odjela na vesnici k nějaký svý ségře, páč ji někdo zbouchnul a nemůže pracovat, víteco," přerušila jeho neobyčejně plynulé myšlenky Alice a potáhla z levné cigarety.

°°°°
Holčička zavřela oči. Pevně stiskla rozpálená víčka a snažila se nemyslet na to, jak uboze vypadá, když pláče. Doteď byla přesvědčena, že svírá v dlani jasnou odpověď, záchranu a východisko; pohlédla ještě jednou na roztřepený nažloutlý lístek poopsaný neumělým rukopisem a odvrátila šedé oči těkem člověka, co právě ztrácí naději. Může ten zpropadený papírek zahodit; rozkousat; zmuchlat a spolknout; namísto toho jej vkládá do kapsy v zástěrce a smrká do rukávu. Život začal.
Usednout v podvečerní, soumrakem zakryté odlehlé uličce podvědomě považovala za risk a tak se se zadržovaným fňukotem přesunula na okraj rozlehlého náměstí. Nepovšimnuta málem korzujících lidí se sesula na ušlapanou zem, opřela zády o stěnu domu a se zatajeným dechem vyštrachala z kapsy pár kovových mincí. Při pohledu na ubohou poloprázdnou hrstičku se ujistila v tom, že se nevráti, odkud přišla; dokonce se rozhodla šetřit a jíst pomálu. Za tohle může mít... několik rohlíků? zadumala se, stále s dětským zaujetím; nezná cenu jídla an svého života. Neuvědomí si, že jí o hole bytí dočista jde, že ji obklopila situace veskrze prekérní, že se svou cestou uvrhla do hlubin vlastních kapes; teď ještě ne.
Musí chodit, aby nevychladla; tak usoudila, zvedla se a za posledních zlomků šerého světla hltala očima svůj malý poklad, papírek, jež jí nikterak nepomohl - právě naopak.
Hlavně nevychladnout, opakuje si tiše, hlavně nevychladnout.

°°°°
"Nevidíme se naposledy, Teodore, určitě ne," řekl a ostýchavě se ohlédl. Ve všeobjímající zeleni venkovské zahrady nikdo nečíhal; žádný špicl v rododendronu, nikdo nevyhlížel zpoza zlatých dešťů. Ačkoliv byli na takovéhle ohlížení zvyklí, dnes to všechno působilo jinak, slavnostně a smutně. Malý a bezvýznamný konec čehosi velkého. Ani z okna nikdo nekoukal. Můžou spolu mluvit... jako obyčejně.
"Vrátíš se. Ach, jak rád bych jel s tebou," pokračoval ve svém dramatickém monologu, "naším odloučením to nekončí!"
"Je... dobře, že nejedeš se mnou. Možná by to... mělo skončit. Bude to tak lepší. Pro všechny. Víš." promluvil rozechvělým hlasem Teodor, ale slova ho brzy opustila. Vždyť ani není co řešit. Přemýšlel o tom celou noc; jelikož nedospěl k žádnému kloudnému závěru, zůstal u společensky nejpřijatelnějšího řešení. Ani pro něj to nebylo lehké.
"Najdu si ženu. Začnu žít normální život," pronesl; snažil se znít odhodlaně a sebejistě, ale silné obavy z budoucích dní nesl velice těžce a to se odráželo v jeho řeči.
"A ty bys měl taky, Františku," dodal po chvíli váhání. "Vše, co jsme spolu zažili, bylo... pěkné," polkl slzu, "ale myslím, že je v našem zájmu udělat za tím tečku. Tlustou čáru. Vykřičník."
Impulsivně ho chytil za ramena a pokusil se s ním zatřást, ale momentálně na to byl příliš sláb. "Kdo s tebou mluvil, kdo ti co řekl?! Tohle nemůže být z tvé hlavy, já... Teodore! Co se to děje? Nechci se s tebou loučit. Pochop to!"
Pokrčil rameny. "Stejně jako odpustit, i opustit je důležité," usmál se, "to říkala maminka. Co když padnu v bitvě? Lidé odcházejí. Nech mne odejít! Rád bych jednou žil obyčejný život, s manželkou, dětmi, se všemi náležitostmi takového žití. Ať se na nás zapomene! Víš, jaké to bude... osvobození... pro oba?" vzlykl a znova se rozhlédl po zahradě. Nikde nikdo, prozatím. Může ho obejmout. I tohle ho poslední dobou velice rozčilovalo a unavovalo. Vždyť to není život! Jen pitomá dětská láska, o níž se nikdy nikdo neměl dozvědět.

Když odcházel, František zůstal v zahradě sám, opuštěn. Všeobjímající zeleň ho objímala až příliš těsně a snažila se z něj vytlačit duši. Teodor zůstane křičícím otazníkem.

...
(tohle již nepatří do prologu)

To ráno se Maite probudila velice brzy a velice šťastná, jelikož obvykle spávala až do desáté dopolední; úděl nově nabyté svobody a blahobytu. Milovala svítání tím více, čím neobvyklejším pro ni bylo.
Protáhla se, odhrnula závěs a ze své malé, prázdné ložnice chvíli hleděla na tichý dvůr. Ticho. Když ještě nikdo není vzhůru. Maite nadechovala s radostí ten čerstvý odér stále obývající její pokoj; jako by ani nemusela větrat, ta svěžest jí v peřinách přetrvávala i tak. Jak je zdejší jitro odlišné od toho městského! Jak je lepší, línější, zdravější! Bez továren a bídy a ubohých lidí a všech věcí, co ji provázely a formovaly její osobnost zvenku i zevnitř. Tlumené. Ano, to je to slovo, jež si Maite nedokázala nikdy předtím vybavit; na venkově je vše tlumené. Noc i den, bílá i rudá, život i smrt.
Byla šťastná, sobecky a bezohledně, že opustila své každodenní starosti. Už nikdy se nechci vrátit, přesvědčovala se, když přes sebe přehodila nepříliš teplý župánek, tiše vyklouzla ze dveří, po špičkách prošla okolo Františkova pokoje a sestoupila točité schody.
Ale z nově nabyté svobody Maite ještě téhož rána vytrhly dva právě přišedší dopisy. Minulost si člověka hledá... zvláště ta poměrně nedávná. Ji i jeho. Maite i Františka.
František byl vždy ranním ptáčetem. Obvykle vstával přibližně o hodinu a půl dříve než jeho mladá manželka, umyl se, oblékl a sešel do kuchyně, aby se střídmě najedl. Dnes tomu bylo poněkud naopak; Maite proseděla devadesát minut u dřevěného stolu, se slabou kávou, a hleděla do zažloutlého papíru.

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Víte, tohle je podivná situace. Dá se říci, že díky 42. úkolu Hřejivé výzvy jsem opravdu začala psát knihu. Tedy, abych nevypadala tak nadšeně - nápad, jež mi hnil a převracel se v hlavě již od června minulého roku (tedy od doby, co jsem vzdala ten minulý románek, jelikož jsem usoudila, že se z něj stala úchylná povídačka pro děvčata a že hlavní hrdinka jsem já), jsem konečně začala vyhazovat na papír. Ano! Nikoliv životopisy postav, seznamy kapitol nebo mapky s místy, kde se příběh bude odehrávat. Lehla Sedla jsem si a opravdu něco začala psát.
A jelikož je nápad, jak jsem již psala, nahnilý, leze ze mne ta dějová linie trošku napřeskáčku. Vlastně - hodně napřeskáčku. Zhotovila jsem jakž-takž prolog, který má cenu hlavně pro mne, abych se mohla od čehosi odpíchnout, a pak dva neurčité kusy z prostředku děje. Když jsem vypracovávala 100 otázek o vaší postavě, zjistila jsem, že nevím, proč by s Maite měli čtenáři sympatizovat. (Máte rádi nesympatické postavy? Počkejte si na mou knihu!)
Možná, že tyto ukázky vypadají jako klišé. A jsou zmatené. To je pravda. Zjistila jsem, že nelze z příběhu úplně vynechat vřelé lidské vztahy, a tak jsem se rozhodla napěchovat tam alespoň ty "nejdivnější".
Nepředpokládám, že svoji rozepsanou nádheru dokončím a vydám. Tak naivní už nejsem. Navíc bych si musela shánět plno reálií, neboť prožívám své malé avantgardní období a odmítám své povídky situovat kamkoliv jinam, než do období první republiky, což jste možná poznali, možná ne.
Řekněme, že se mi z toho podaří vyrobit román. Bude obsahovat hodně hlavních postav a na konci by veškerá jejich interakce měla splynout v jeden smysl, smysl toho příběhu. Jestli se mi tohle ale opravdu povede... nezveřejním to, nechám si to pod polštářem, v jediné vytisknuté verzi (na papírech velikosti A4, potištěných jen z jedné strany, jaképak s tím párání), a budu se těšit osudy svých postav.

Zkrátka a jednoduše - místo tohoto tradičního kecání na konci článku bych mohla napsat Právě jste přečetli ukázku z mé knihy.


A nyní trocha formalit; poslední článek Hřejivé výzvy bude shrnutí a vyjde jednadvacátého března. Pokud se toho dne tedy dožiji. Včera jsem si koupila Destrukční deník a povede-li se mi něco hezkého (nebo hnusný obrázek mrtvého zvířátka!), po vzoru Marky budu své úsilí zveřejňovat ve článcích. Občas člověk prostě chce udělat něco mainstreamového.

Iris :V
PS. Na obrázku lustr z Bělé pod Bezdězem. Už dlouho jsem čekala na článek, k němuž by se alespoň pocitově hodil, jelikož křišťálové lustry jsou krásný symbol zbytečného luxusu.
 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Aktuální články

Reklama