Loďka

6. února 2015 v 16:59 | Iris |  Hřejivá výzva
Rozvlněná řeka ve své mělké fázi zmítá chatrné červené loďky z pramenů do kamenů a naopak. Peloton deseti kánoí se těžce odstrkuje po sotva vlhkém dně. Uplyne minuta, dvě... Na mělčině se zmítá jedenáctá lodička a se svými dvěma pasažéry už počtvrté nedobrovolně absolvuje otočku o tři sta šedesát stupňů. Velení na směšně malé palubě převzala řeka.
Vepředu světlovláska a vzadu bruneta, jedna se snaží býti lodními svaly a ta druhá palubním mozkem, ale jejich úsilí loďku usměrnit nedovede. Rozpálené skály břehů blednou, blýskají se před očima. Slunce dává prostor všem tmavým skvrnám na sítnici a to a loď kazí teplý letní den.



"Neříkalo se, že profesorská loď pojede poslední a nikdo nesmí být za ní?" ptá se zoufale blondýna. "Řiď, prosímtě!" dodává a přeje si, aby to znělo jako řiť. "Vždyť budeme zase dělat vrtulník!"
"No jo, co s tím mám dělat? Zaber, zaber!" ozývá se ze zadního sedadla, ale v teple se ta slova rozostřují a mizí ve skalách.
"Tak dobře. Zase, zase vrtulník."
A loď se protočila.

Cesty proudu jsou nevyzpytatelné. Kormidlo se nekoná; červená kánoe už dávno mává bílou vlajkou a prosí piráta řeku, aby s ní jednal s citem, vždyť veze dvě dámy. Břicho ji už nesvědí, nepotřebuje se poškrábat jako před pár chvílemi, kdy vjela na úlevnou mělčinu. Teď je mělčina pánem. Kameny - nože a tasené kordy. Směr už dávno ztratila; teď nabrala rychlost. Nabrala rychlost ke břehu a svět se třese a bojí o svou podstatu.
"Nééé! Řiď, sakra, řiť, prosím! Zabijeme se!"
"Ježiš jo! Můžeš mi aspoň říkat, kde vidíš nějaký kameny? Jseš vepředu, tak to-"
"Pozor! Kamen! Jéééé-"

Nemilosrdný samozvaný kormidelník opět obrátil loď; tentokrát vertikálně. Kánoe se překlopila. Její cesta... skončila? To je všechno, už se to nevrátí? Snad kdyby dávala větší pozor a více zabírala, vyčítá si světlovlasá pasažérka a kulí oči, nevěříc svým očím. Snad kdyby se snažila pádlovat a neznervózněla; bývalá kormidelnice by ráda běžela pro své pádlo a zachránila situaci, ale její oblečení pojalo příliš vody na to, aby se mohla hbitě pohybovat.
Proč nepřivázaly barel s nejdůležitějšími věcmi? Proč? Všichni ostatní tak učinili. Plastová bílá nádoba odplouvá daleko a zastavuje se až u protějšího břehu, v líném meandru. Spolu s ní telefony, jídlo, náhradní oblečení, léky a naděje.
Lodička se, převrácená, usadila na jednom z kamenů, jež jí dopomohly ke konci.
"Co budeme dělat? Co budeme dě-láháháhát?" brečí a fňuká plavovláska.

Spolulodivodka pokrčila rameny. Široké říční koryto lemují skály, po nichž nelze vystoupat a doběhnout lodní peloton; kdoví kde ten už je! Nevzpomenou si na ně, na věčně poslední loďku unášenou proudem; na ubohou kánoi, jejíž vedení převzala řeka sama.

Tohle je konec. A začátek.

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Možná, že jste se zasmáli. Pro ty, kteří jezdí pravidelně na vodu, je tento článek pitomé zveličení. Pokud mne ale aspoň trochu znáte, pravděpodobně víte, že si nerozumím se žádným sportem (ani šachy neumím). Kanoistika není výjimkou. Minulý rok v červnu jsem absolvovala školní vodácký kurs a příběh, jež jste si právě přečetli, je pouze trochu přikrášlenou skutečnou událostí. Fakt se nám to stalo. První den - brousily jsme loďku o šutry, které jakýmsi způsobem čouhaly ze dna Berounky a chtěly nám rozškrábat dno - a pak jsme se převrátily a odplaval nám barel a nikoho to nezajímalo, protože profesorská loď, za kterou nesměl nikdo být, odplavala už před pěti minutami za zatáčku.
Nikdy nezapomenu na tu hysterickou scénu, již jsem ztropila, zatímco má kormidelnice běžela po břehu za zatáčku, aby zavolala na profesory. Ano, nebyla tam skála, na rozdíl od této krátké povídky. Ale několikrát mi přišlo na mysl - co by se stalo, kdyby tam ta skála byla?!
Hm, pokaždé jsem došla k závěru, že bych umřela.
Hřejivá výzva č. 40 - Příběh odehrávající se na lodi. Snad mi čtenáři uznají kánoi jako loď... už jste mi odkývali mnohem větší hlouposti, že.
Iris :V

Tematicky se nehodí, ale je o loďkách.
 


Komentáře

1 Keeble Keeble | Web | 6. února 2015 v 19:27

To mi někoho připomíná(mě) :D. My jsme sice poslední nebyly, pouze třetí od konce, a barel jsme si přivázaly, naštěstí nepotřebně, protože Vltava byla líná, ale cítily jsme se skoro stejně zoufale :D. Skončila jsem u kormidla a s kamarádkou to bylo asi poprvé, co jsme spolu zažily ponorkovou nemoc. Bylo to k nevydržení.
,,Doleva! Pod-je-zem-jeď-do-leva-a-no-?''
,,Ano, doleva, říkáš mi to už popáté. Už jsme na řadě...''
,,Hej! Nabrala jsi tolik vody schválně proto, že jsem vepředu?!''
,,Ne, promiň...''
,,A nauč se strany. Pokud to nevidíš, právě jsi nabořila učitelku a odřela loď tak, že už možná nepojede.''
,,Vidíš? Jede.''
,,Jo, a je po žebra ve vodě.''
Ale jak jsme stouply na břeh, zase nás to přešlo-díkybohu! :D

2 Daisy Daisy | Web | 7. února 2015 v 9:44

Máš vážně talent :). Je to neobvyklé téma, kdo by řekl, že se o tom dá napsat takový pěkný příběh :)

3 Marky Marky | E-mail | Web | 7. února 2015 v 10:26

Já jezdím na vodu pravidelně jako kormidelník a neumím nic jiného než se Tvému příběhu zasmát :D Trochu mi to připomíná školní vodu, kde se všichni točili a převraceli a my na ně museli pořád čekat :D

4 Hëllena Hëllena | Web | 7. února 2015 v 17:34

Já jsem loni o prázdninách vyrazila v Chorvatsku na rafty, a řeknu ti, že pád pozadu do ledové vody za deště a chladného počasí byl pořádný šok. A stejně tam půjdu znova! (blázen promluvil)

5 stuprum stuprum | Web | 7. února 2015 v 20:54

Od té doby, co všichni znají z Hemingwaye jen Starce a moře, nesnáším loďky. :)

Ale v i-risině podání je i kánoe úchvatná.

6 Brepta Brepta | E-mail | Web | 7. února 2015 v 21:37

To je úžasně napsaný! Je kouzelný, jak dokážeš z jednoduché příhody udělat takové drama. Ještě, že tam ta skála nebyla, byla by Tě škoda ;-).

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama