V dáli Bezděz

20. ledna 2015 v 19:29 | Iris |  Hřejivá výzva
Květen 1920

Anna si sedla do trávy a rozprostřela si na kolena ozdobně pletený pléd. Vedle sebe postavila petrolejovou lampu, kterou měla v plánu rozžehnout, až se setmí, a z látkového vaku vytáhla desky s pevnými bílými papíry a kousek uhlu. V dáli viděla hrad Bezděz. Kolikrát už ho kreslila! Bezmyšlenkovitě začala črtat jemnou linii kopce s mírnými odchylkami od dokonalého tvaru. Stínovala každičký záhyb a dokonce si nějaké i přimyslela, tak moc ji to bavilo.



Když si Anna kreslila, unikala od svých každodenních starostí. Asi jako všichni, kteří se vytrvale věnují nějaké činnosti. Annin život tehdy neokupovaly žádné opravdové problémy; zrovna toho večera přemýšlela nad tím, že hospodyně připravuje květákovou polévku, kterou Anna z duše nesnáší, a také ji tížilo vědomí, že jí mamá nechala na chladné období ušít béžové šaty místo těch červených, co se jí tak líbily, jenže prý byly pro dívku v rozkvětu příliš vyzývavé a pro společnost moc pobuřující.
Ach, vzdychla se strojenou únavou, až si odfoukla lesklou zlatou loknu z čela. Škoda, že to zrovna nikdo neviděl, pomyslela si; tohle bylo ukázkově dramatické.
Přejížděla uhlem po papíře; pod rukou jí ubíhala téměř dokonalá kopie toho, co viděla před sebou.
Bezděz.

Listopad 1920

Žlutě zbarvené pole zapraskalo. Na travnatý palouček vjelo kolečkové křeslo a na něm seděla dívka omotaná plédy, dečkami a šály. Dáma a pán, kteří vozík přitlačili, vypadali velice elegantně, ale byli oděni v černé, jako by drželi smutek. Dáma v dlouhém černém kabátě s liščí kožešinkou okolo krku se sklonila k té bídné a neduživé dívce na pojízdném křesle a citlivě pronesla: "Tak tady je to místo, Andulko?"
Anna se nadechla - ale než cokoliv řekla, příšerně se rozkašlala. Z jejího hubeného, roztřeseného těla vycházely odporné, strašidelné zvuky; vyhublý, ale pravidelný a souměrný obličej se jí kroutil do odporných šklebů a po bradě jí tekla krev. Snažila se to utišit, ale už zdaleka neovládala svoje tělo - nebo spíše zbytky toho, co kdysi bylo krásné, dokonale tvarované tělo.
"Vidíš, Alberte," promluvila dáma v černém, Annina matka, ke svému muži, "já byla od začátku proti tomu, abychom naši holčičku někam vezli," vzdychla. "Stejně v tomhle stavu nemůže kreslit," dodala šeptem.
Anna to slyšela. Nemohla nic dodat - cítila, že už nedokáže skoro ani dýchat bez toho, aby se rozkašlala. Její otec k ní přistoupil a hebkým šálem jí otřel krev z obličeje a krku. Pomohl jí vybalit z látkového vaku desky s tvrdými bílými papíry a kousek malířského uhlu, aby mohla kreslit. Anna kývla hlavou na znamení díku - bylo to jejím posledním přáním, ještě jednou se vrátit na své oblíbené místo a nakreslit znovu Bezděz v dáli. Tento pohled ji naplňoval příjemnými vzpomínkami na hezké bezstarostné doby, kdy se trápila kvůli nepodstatným věcem.
"Chce tu zůstat sama, Marie," otočil se Annin otec k její matce a sensitivně ji odvedl z travnatého plácku polem pryč. Už nic nenamítala.
Anna otočila hlavu a uviděla své rodiče, jak se vzdalují, zastavují v dálce, smutně kloní tváře k zemi, ruku v ruce odcházejí ještě dál, nechtějí ji tu nechat, ale zároveň by ji nejraději zbavili jejího trápení.
V dáli stojí Bezděz; jako by se Anně vysmíval. Snažila se soustředit na onu linii kopce, kterou ještě před půl rokem považovala za dokonalou, pokoušela se kreslit stejně rovnou čarou, jako když zde byla naposled.
Při kreslení Anna obvykle zapomínala na své všední starosti; teď se jí to ale nedařilo. I když jí roztřesená ruka vedla uhel a ona si matně vybavovala, jaké to tu bylo tenkrát, nemohla se ubránit myšlenkám na smrt. Dnešní Annina kresba, přes veškerou snahu, již do ní položila, byla rozpačitá a vypadala nedbale.
Anna se opět rozkašlala. Pod nakreslenou zříceninou se rozlil potůček řídké krve.
Vítr odvanul kousek plédu z jejího klínu; odhalil béžové šaty. Šaty v barvě květákové polévky.

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Hřejivá výzva číslo 35. Téma, jež plánuji na konci výzvy zařadit mezi ta, co mi sedla nejlépe; zní Příběh odehrávající se kdykoliv před rokem 1950. Voní to olejem do časostroje, vzdocholoděmi, steampunkem, úžasnými kloboučky typu cloché z dvacátých let... (samozřejmě také spoustou ošklivých věcí, to je jasné).
Rozhodla jsem se k tomuto tématu přiřadit tuto krátkou povídku, jež vznikla na finále Olympiády v českém jazyce. Moc ráda na tuhle akci vzpomínám, mimo jiné protože jsem tam poprvé v životě ponocovala s vědomím, že ráno musím vstávat před sedmou (což byl malý pokus o bohémský život, jak ho popsal Henri Murger). Ale teď již k věci.
Téma naší první slohovky bylo právě V dáli Bezděz, jelikož naše ubytování se nacházelo ve vesničce Bělá pod Bezdězem. Dlouho jsem dumala nad jeho ztvárněním - chtěla jsem napsat "vtipné" líčení o tom, jak bloudíme autem po kraji, ale zrovna začínalo mé depresivní období dospívání a tak jsem se poprvé uchýlila k tématu umírání.
Bylo mi vytknuto, že Annina tuberkulosa trvala příliš krátkou dobu, což je asi pravda. Když si to dnes (alespoň maličko) sebekriticky přečtu, nezdá se mi to tak geniální, jako tehdy. Vlastně je to dost kýč.
Ale má to pro mne atmosféru.
Když mi jeden "soupeř" (vlastně jsem ani necítila žádné soutěživé pudy) z Olomouci koukal přes rameno, smál se mým výrazům. "Co to, sakra, znamená sensitivně?!" Bylo to vtipné. Sensitivně jsem mu to vysvětlila. (Znamená to ohleduplně, jemně, citlivě.)

Iris :V
PS. Možná byste čekali fotku Bezdězu. Jenže já žádnou nevyfotila a nechce se mi ji stahovat z internetu, protože to si všichni můžete vyhledat sami. Kytička na obrázku má být maličko symbolická.
 


Anketa


Aktuální články

Reklama