U zrcadla

17. ledna 2015 v 17:29 | Iris |  Hřejivá výzva
Když stojím před zrcadlem upevněném na zelené, rozpadající se šatní skříni, není to Darja, ale můj odraz, kdo omezuje mé kroky a určuje okruh mého bytí. Můj odraz. Já...? Jsem já svůj vlastní odraz? To tělo, myslím. Je moje? Před zrcadlem mne napadají nejrůznější úvahy, když tam stojím a nemám co dělat. Přetrpím-li to nutkání pozorovat vlastní akné a špeky pod pasem, přemýšlím obvykle o existenci duše a těla. A o lidských osudech a nedokonalostech... ano, moje múza na mne nemůže. Shodím tu chabou uměleckou aureolku, do jejíchž chatrných sítí se balím, aby na mne okolí nemohlo a zároveň aby na mne konsternovaně hledělo, a stojím tam, sama schránka, pavučina kůže, nehtů, vlasů a kostí, jen slabou modrou látkou oddělena od světa.



Můj odraz má mělké zelené oči, světlou pleť zahlcenou nedokonalostí a vlasy, co, narozdíl od vlasů cizích, neudrží stálou barvu; vida, teď jsou do tmava, tam u hlavy, úplně hnědé, na slunci zlaté nebo počůraně slámové, v našem výtahu skoro čistě blonďaté. Toť první pohled, věci, jichž by na mém odrazu zaznamenal každý, komu slouží oči.
Pak už stojím u zrcadla tak blízko, že na něj nevědomky patlám make-up. Často se tak děje; můj odraz ke mně hovoří a já jsem si jistá, že to není Darja.

"Tak co tvoje uzliny, jsou tam?" ptá se na novinky. Pokaždé začne narážkou na mé poslední záchvaty hypochondrie. Nesnáším to, ale musím uznale přikývnout, jelikož odraz je v obraze jako nikdo jiný.
"Ano, včera mi ale doktorka řekla, že to nic není. Jen nějaký fibrom, nebo co."
"Aha. A víš, co to je?"
Uhodil hřebíček na hlavičku. "Ne. Raději ani nechci. Stejně mám strach, že nesáhla na tu správnou uzlinu, rozumíš," mávám rukou. "Změňme téma. Třeba zuby. Ty mám v pořádku, koukej!" zubím se do zrcadla.
"To vím, už jsem je viděla tolikrát... poslední stoličky pořád nic, co?"
"Když mi nenarostou zuby moudrosti, budu hloupá?"
Odraz nemá odpovědi. "To není má starost. Nikdo je stejně nevidí, tak je to jedno. Myslíš, že se tě budou na přijímačkách na vysokou ptát, 'slečno, máte zuby moudrosti? Vyplázněte jazyk, udělejte aááá...'"
Přikyvuji.
"Fascinuje mě ten ďolík, co máš pod klíčníma kostma. Ještě pořád nevíš, od čeho to máš?"
Kroutím hlavou. "Ptáš se pokaždé. Jako všichni. Proč jsem asi rezignovala na výstřihy?! Ta prohlubeň tam je odvždycky. Fyziognomové by si na mně smlsli," dodávám a kontroluji, jestli není důlek hlubší. Jako malá jsem si představovala, že se roztáhne a celou mne sežere, ale teď už tuším, že jde jen o malou, neškodnou anomálii. Každý nějaké máme; jen já musím na těle snášet jejich vyšší koncentraci, je to prosté.
Odraz se zamyšleně usmívá, jako obvykle. "Pamatuješ si na zelené stíny a ulízanou patku?"
Říká to, protože mne chce rozesmát. Vidí, že jsem se zahloubala a zadloubala do nešťastné anomálie a nepřeje si zhroucení svého protějšku, protože ví, že to by byl i jeho konec. Kývám hlavou. "Jak bych to mohla zapomenout! Tenkrát jsi byl ošklivý, odraze, a proto mě nikdo nechtěl."
Odraz se zachmuří. Dnes se mu asi nepovede mne hodit do klidu. No nic. Zkusíme to jindy, ano? spiklenecky na sebe pohlédneme. Ten pohled je zároveň letmým rozloučením. Ahoj! Loučím se a posledním pohledem zachycuji, jak můj odraz umírá.
Dnes je to ještě v pořádku. Vím, že se můžu vrátit, že jsem ještě dítě, dítě světa, co se pomalu vychyluje a neví, co má dělat; vlastně, kterýkoliv z pohledů do zrcadla může být poslední, pro mne i pro Zemi. Dnes se s odrazem nejednalo o žádném životním milníku, o konci ani o začátku. Dnes mi odraz nechtěl nikdo ukrást a nechtěl nikoho ukrást. Takhle je to obyčejně, každý den, malá, hloupá konverzace s plochou a povrchní verzí sebe samé. Budiž.
Co bych byla bez odrazu?

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

Každý má nárok na nějaké nesmyslné a hloupé literární cvičení, ne?
Ale opravdu. Tohle není žádný skvost a obrázek k článku je prachsprostá selfie v zrcadle (dokonce ja tam vidět kus foťáku a jeho věrné šňůrečky).
Třicáté čtvrté téma Hřejivé výzvy je Interview. Nic víc, prostě interview. Když jsme s Vlastou dávaly dohromady seznam otázek, přemýšlela jsem, jak se s tímto tématem vypořádat; jestli udělat opravdu s někým rozhovor (to ne, na to nemám odvahu)?! Nebo něco smyšleného? Chvíli jsem žila v přesvědčení, že už "to mám", ale jak se čtyřiatřicítka začala blížit, docházelo mi, že to fakt nemám. Takže, prosím.
Pokud ale chcete skutečné interview, odkazuji vás na jediný rozhovor se mnou, co byl kdy stvořen. Jeho autorkou je Yima a je pravda, že jsem vás o něm už párkrát informovala. Rozhovor je o tom, jak se snažím nepobuřovat a tak.
Tak nevím. Nevím, zda jste dnes s tím článkem spokojeni. Nevím, zda jsem spokojena já. Ale nic jiného už psát nebudu, ne na toto téma.
Iris :V
PS. Většina informací zmíněných v této "slohovce" je pravda. Takže ano, vida, zase jsem plácla na internet něco osobního. Hurááá!
Pokud nevíte, kdo je Darja, o níž píšu, přečtěte si toto a toto.
 


Aktuální články

Reklama