Sestra Karolina

4. ledna 2015 v 13:59 | Iris |  Hřejivá výzva
Podzim. Šedý podvečer. Špitál se ukládá k zdlouhavému, trhanému spánku, pokud se místní noční klid dá ještě nazvat tak slabým slovem. Návštěvy, nepříliš četné, již dávno pro své teplé živobytí opustily přítomnost čtyř široce rozestoupených stěn nažloutlého sálu a ponechaly osudy svých blízkých náhodě. Postele a srdce pukají.

°°°

Malá, bíle zahalená sestra seděla na chatrné židli u postele v nejzazším rohu obrovské místnosti. Nadechovala desinfekci smíšenou s výpary všech nemocných a plnila si plíce myšlenkou o své nepostradatelnosti, aby vytěsnila myšlenky ostatní, na jejichž rozebírání nemáme dostatek času. Přejela si světlou dlaní po ještě průsvitnější tváři a pak obrátila svůj pohled do klína. Na obálku, o niž se dnes tak starala; někdo se starat musí, odkašlala si trpělivě. Trpělivost růže přináší... nebo to bylo jinak? Každopádně, trpělivost jí nikdy nic neodnesla a tak čekala, až se ubohý, chatrný obsah postele probere a pohlédne jí do očí - nebo také ne.



"Sestro Karolino. Vy tady - sedíte a já..."
"Nenamáhejte se, Antoníne. Jen klidně ležte. Hlavně si nesedejte, jste ještě sláb. Já vám jenom-"
"Sestro Karolino, vždyť já už se musím uzdravit- musím pracovat, co si tam beze mne počnou-"
"Již brzy to bude dobré. Bude zase dobře, nebojte se. Přišla vám pošta, tak vám ji nesu," s cudným úsměvem mu podala obálku.
"Pošta? Ukažte, už na ni čekám. To bude z domova, kdo jinej by mi taky psal..."

Chvíli hleděl do papíru nažloutlého stejně jako sál, v němž ležel. Roztřesené písmo se mu míhalo před neméně roztřesenýma očima. Najednou to v něm hrklo. Sestra Karolina mu se samozřejmostí podala skleničku vody, aby se napil.
"Co se stalo, jste v pořádku?" optala se poté.
"Dědeček zemřel. Místo mě. Doma."
Upřel pohled do prázdna. Prázdně.
"Nechtěli ho dát do špitálu - jako, moji rodiče - protože on je minulost a já jsem budoucnost. Ale já nejsem budoucnost! Nechci, nechci být!" řekl tak hlasitě, jak mu to jen nemoc dovolila.
Sestra Karolina se zachvěla mrazivou poetikou toho momentu. Netušila, že se Antonín zmítá v tak hlubokých myšlenkách; nebyla si jista, chce-li to vědět; tušila, že se opět neubránila.
Antonín sklopil průzračně modré oči zpět do papíru.
"Taky umřu. Všichni umřeme, Karolino,- sestro Karolino - a celou dobu nám jde jen o to, abychom to co nejvíc oddálili."
Naprázdno polkla. Kousla se do jazyka a rychle, ještě než se jí slzy vedraly plně do očí, zvedla se ze židle a uhladila si plášť.
"Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí zazvonit," dodala a měla se k odchodu.

°°°
Sestra Karolina seděla na své malé posteli. O půlnoci obvykle plává pouze její svíce a dnes tomu nebylo jinak. Ostatní sestry ji nikdy nechápaly a neměly ji rády. Stírala jemné, stálé slzy šátkem, jež si právě stáhla s hlavy. Ráda si představovala, že sestra mizí spolu s ním a ona kráčí vstříc noci jako Karolina, ta Karolina, jež znovu nabývá svobody a práva na pozemskou lásku.
Vytáhla zpod vypelichaného polštáře knihu vázanou v černých deskách; vypadala jako fotoalbum a k ukládání fotografií vlastně dříve sloužila. Otevřela ho na první stránce. Mojí Karolině. Už pomalu přestávala věřit, že jí to tam opravdu napsal. Kolik už to bude let? ...Dvanáct, třináct? Každý večer se nevěřícně přesvědčovala o tom, že fotoalbum vlastní teprve tři roky.

Prolistovala se pokreslenými stránkami. Na každém listě jeden hrdina, jeden osud, jeden nesmělý pokus o lidské city. V té posteli v dalekém rohu místnosti se střídaly její každodenní důvody k žití. Zůstávají dny, týdny, výjimečně i měsíce... hledí jí do očí a svěřují se s tím, co by vně těžkých vrat špitálu drželi v sobě. Karolina už několikrát uvažovala o vystoupení z řádu; nikdy by to neodpustila. Nešlo ji o Boha, Krista, víru - to možná kdysi - ale o ubohé lidi umírající v bídných postelích.

Vzala okousanou tužku a tupým hrotem přejižděla po drahém křídovém papíře. Uvědomovala si, že tato kniha je tím nejcennějším, co kdy v životě měla. Rychle vyvedla malý, roztržitý portrét svého dnešního pacienta. Kdyby neodbíjelo půl jedné, stihla by toho víc; měla ve zvyku se k portrétům vracet, dokud lůžko nezůstane opět prázdné a ona osamělá. Chtěla Antonínův portrét dokončit a bála se, že to nestihne a že zůstane nedokreslený, jako část črtů ostatních.

Ještě dvě noci pracovala na jeho obraze. Milovala tu skicu, stejně jako všechny předchozí. Když během své ranní služby zaznamenala, že je postel prázdná a nově povlečená, jen vzdychla, polkla a nostalgicky pozvedla koutky. Antonín, přemýšlivý mladý muž. Bez zaváhání pokračovala v práci. Lidé odcházejí a sestra Karolina jim nikdy nepřestane sloužit.

Někdy je citová nestálost ušlechtilou vlastností.

... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ...

Ani nevíte, jak dlouho si přeji napsat něco krátkého. Tím myslím pod tisíc slov a samozřejmě do toho nepočítám drabble, protože to jsou jen takové krátké lyrické povzdechy (jako když konvice upouští páru). Možná se shodneme na tom, že psát příběh se zadanými slovy - tentokrát to byla tato: dědeček, fotoalbum, pošta, desky - je vražedný úkol. A já jsem opravdu šťastná, že mne toto napadlo. Myslela jsem totiž, že se u devětadvacátého úkolu Hřejivé výzvy zaseknu natrvalo.
Nejradši bych nepsala žádný děj. Děje mi nejdou. Ani časová zasazení. Snad vám došlo - podle všech možných popisovacích vodítek - že tento útvar se neodehrává v dnešní době. Že sestra Karolina má dost nestandartní přístup. Nemusíte s ní soucítit, ani já jí pořádně nerozumím.
Původně jsem, samozřejmě, chtěla napsat příběh ještě kratší. Ale znáte mě...

U nás chumelí. Užijte si poslední prázdninový den (poslední - prázdninový - ach jo, mně se chce brečet) a přijďte se podívat na mou příští básničku.

Iris :V

PS. (edit 16:17) První odstaveček psaný v přítomném čase nemá být chybou. Napsala jsem to tak nějak automaticky, kvůli dynamice textu, víteco (haha). A na ilustraci je nakreslená busta, ale lepší obrázek mi můj soukromý archív nenabízí.
 


Anketa

Chcete mít děti?

Ano
Ne

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 4. ledna 2015 v 16:14

Je to nádherná poviedka. Skutočne úžasná. To mi pripomína že musím aj ja písať do Hrejivej výzvy. :)

2 Klára Klára | Web | 4. ledna 2015 v 18:58

TO je perfektní!
A nemyslím jenom tu povídku, myslím celý tvůj blog, hrozně moc se mi tady líbí, má to atmosféru, rozhodně se sem budu vracet.
A ta malba je taky skvělá!
Normálně se v mých komentářích nevyskytuje tolik vykřičníků, ale teď jsem prostě úplně nadšená, to je všechno.
!!! :D

3 Robka Robka | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 19:11

Má to bezvadně vykreslenou atmosféru, což je pro mě při čtení rozhodující. Rozhodně je to skvělá povídka a mě teď trochu mrzí, že jsem Hřejivou výzvu nezkusila.

4 Cesťák Cesťák | Web | 5. ledna 2015 v 18:08

Ta výzva to je soutěž? Píšeš jen ty a nebo i ostatní?

5 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 5. ledna 2015 v 20:32

[1]: Děkuji!
S výzvou máš ještě času dost, a ani když to nestihneš, tak se nic nestane. To jen já příliš pospíchám, doufám, že vás ostatní neznervózňuji. :-)

[2]: Ach, díky, červenám se (tedy, spíše se zelenám, protože jsem chudokrevná, ale nevadí. :-D)! Takovéhle komentáře mne vždycky nakopnou a dodají chuť tady s tím pokračovat.

[3]: Děkuji moc. O tu atmosféru se snažím, občas to vyjde, občas ne. :-)
Klidně se inspiruj některými tématy, nechce-li se ti výzvu dělat celou (přece jenom, je dost časově náročná, já už dlouho nepíšu nic jiného, než jen články do výzvy). :-)

[4]: Úvodní článek výzvy: http://i-ris.blog.cz/1409/hrejiva-vyzva-zacina
Jde o takový projekt. Není to soutěž, o nic se nehraje, vlastně to je jen o pocitu (umět se přizpůsobit tématu, udělat si čas na psaní atd.)
A píše to ještě plno lidí. Jejich seznam je pod zelenou ikonkou v menu. :-)

6 Artie Artie | E-mail | Web | 6. ledna 2015 v 20:17

Říkáš, že jí nerozumíš. Podobná žena je v knize Srdce netvora (můj Teaser Tuesday 4). Je to jen náhoda, že o ní píšeš.
Je to krásné.

7 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 11. ledna 2015 v 10:04

Nějak jsem zaspala v neaktivitě, zase. :D A tys tu mezitím vytvořila skvělý příběh! :) Taky jsem o těch slovech přemýšlela, ale nevěděla jsem, jak bych to pojala. Tvá variace by mě tedy nikdy nenapadla a proto se mi tak líbí. :)

Já se teď zasekla u Něčeho, čeho jsem dnes byla svědkem, jenže ono se toho moc neděje. :D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama