Neutíká

27. ledna 2015 v 17:19 | Iris |  Hřejivá výzva
Moskva, konec dvacátých let minulého století
Nedočkavě pohlédl na své hodinky v ochranném koženém pouzdře. Neměl ji nikam pouštět, to je jasné. Prý "ještě jsem si zapomněla jedna skripta," ha! Neměl jí věřit a až teď mu to docházelo. Nyní se určitě už pakuje ze svého drahého universitního pokojíku a běží si pro jízdenku na vlak. Selhal. Za to si bude sypat popel na hlavu ještě dlouho. S touhle obyčejnou studentkou to bude ještě složité a zdlouhavé, pomyslil si, a já jsem to zase jednou pokazil.



Zatím Naděžda vyběhla schody spojující chladnou slepou uličku s širokou alejí topolů. Topila se ve tmě, s červenou koženkovou aktovkou pod paží a vlajícím plavým copem; zhluboka dýchala a hluboce se zamýšlela nad tím, co ji čeká a co se právě chystá udělat. V polovině ulice zahnula k velké bílé budově, zachrastila klíči, jež po celou cestu svírala v dlani, a odemkla těžké dveře. Absolvovala další a neméně zběsilou cestu po schodech, aby se rychle dostala do svého malého podkrovního bytu a udýchaně se přitiskla zády ke stěně. Tak. Na něco přijít, na něco přijít! Odhodila aktovku na malou postel, sklonila se ke starému šupleti a s vrznutím ho otevřela. Tady! natáhla ruku pro tenký sešit vázaný v královsky modrých pevných deskách. Jemně svazek prolistovala, párkrát přejela rukou po jednom z posledních prázdných křídových listů a pak ho nemilosrdně vytrhla. Neobtěžovala se zarovnat nedbalý okraj; vzala pero, smočila ho v kalamáři a psala velkými písmeny: SBOHEM
Strčila papír pod dveře, poté, co je chvatně zabouchla a spolu s nimi i svou minulost a budoucnost. Mezi hlubokými výdechy se soukala do huňatého kožichu, ačkoliv jí vlastně bylo horko; kdoví, kam ji odvezou. Stejně jí ho vezmou, problesklo jí hlavou a poprvé za dnešní večer polkla slzu. Pak si utáhla cop, pořádně zapnula červenou aktovku a rozeběhla se po schodech dolů.

Musí čekat. Musí, jinak to nejde... Znova zkontroloval hodinky a došel k závěru, že tak činí během posledních deseti minut již potřetí. Ten rozmazlený spratek ho přivádí k šílenství. I když už se setkal s mnohem bývalých podnikatelů a státních nepřátel, žádný z nich ho nevytáčel tolik, jako tahle malá studentka. Prý píše básně! Pche! To by chtěl vidět, co taková mladá žába může vypustit za moudrosti! Leda tak kaňky! A vůbec, co si o sobě myslí, slečinka... Tohle je poslední varování pro jejího otce! Odplivl si a utáhl si kožešinou vypodložený kabát své strážnické uniformy. Čekáním chladl a jaksi povoloval. On i ten kabát.

Naděždě docházel dech a síly. Opřela se o kmen jednoho z topolů a opět se snažila načerpat do svých plic co nejvíce čerstvého večerního vzduchu. Nikdy si neuvědomila, jak silných rozměrů dosahuje její astma. Dobře, do toho. Vzchop se, děvče, jsi to přece ty, přežiješ to, určitě se ti nic hrozného nestane, přesvědčovala se nepříliš pevnými argumenty. Jaká by to byla zbabělost, utéct! Už jen proto, že měla možnost, příčilo se jí to udělat. Přála si, aby se alespoň projednou stala čestnost a přímost její předností. Silou se odpíchla od stromu a volnějším krokem pokračovala ke schodišti vedoucímu do tmavé uličky, kde ji čekala v podstatě dobrovolná ztráta svobody. Už nepotřebovala zastírat svou mysl pálivým během. Její rozhodnutí se vyjasnilo a smysly, mírně otupělé, pokračovaly tmou. Jednou to přijít muselo a Naděžda už od začátku věděla, že neuhne, až ji budou odvádět.

Kdyby nechoval takový odpor k cigaretám a doutníkům, osvěcoval by si výhled na dlouhé schodiště oranžovým plaménkem. Takhle se ovšem musel spoléhat pouze na svůj průměrně ostrý zrak a uniformou a zbraní živenou odvahu. Kde se toulá, pitomá! Utekla. Jak mohl být tak hloupý? Odejde, je to beznadějné. Naděžda Petrovna odmlouvala a snažila se vykroutit, rozčílila mne a tak jsem ji zastřelil na místě, připravoval si, co řekne na stanici. Odkašlal si, pokrčil rameny, naposledy se ohlédl a těžké kroky se rozlehly uzavřenou uličkou. Co to právě provedl?! Ach ano. Daroval život jedné mladé dívce. Možná teď pozná jeho pravou hodnotu, zamyšleně hledal ve svém selhání jakýsi smysl. Vždy byl idealistou. Všechny jeho činy zrcadlily čistá přesvědčení a hodnoty, jež neopustil od studentských let. Zpočátku se těžko smiřoval s tím, že k rovnosti patří zabíjení - a nyní, po tolika letech, opět cítil mdlo z toho, co všechno dopustil. Jako by stál před vlastním zrcadlem; jako by celý svět byl jeho zrcadlem. Ideály bolí.

Když Naděžda sestoupila do zapadlé slepé uličky, podivila se její prázdnotě. Strážník, co si pro ni dnes přišel po hodině klavíru, tam už nestál. Je volná? Kdepak. Nikdy nebude volná. Koho jednou mají na seznamu, toho prostě mají, se vším jeho bohatstvím, city i mládím. Už by se nemohla ukázat ve škole. Po celém Rusku si rozestavěli ucha, nikdy jim nikdo neunikne a když už, musí předstírat, že se vypařil ze světa. To ne.
Následovala stopy v nízké vrstvičce špinavého sněhu; už od začátku tušila jejich přítomnost. Nyní se vydala v ústrety konci.

Vylekalo ho lehké zaklepání na rameno. "Soudruhu?" ozvalo se zpoza jeho zad. Jako obvykle potřeboval pár okamžiků na urovnání nervového vzruchu; když se otočil, veškerá jeho snaha o zachování klidu přišla vniveč. Stála za ním. Naděžda Petrovna v chundelatém kožichu, s červenou aktovkou pod paží, okolo bílé tváře se jí vlnily pramínky světlých vlasů, co se jí vyprostily z účesu. Modré oči odevzdaně upírala těsně za něj, jednou nohou v oblacích pro svou čest, druhou v cele smrti... také za svou čest.
Cítil tu čerstvou noc a cítil, že je rozechvělá. Pod mlžnými hvězdami a pod hvězdou ji políbil na rty.


O pár chvil později tísnivou ulici probudil výstřel.

.... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... .... ... .. . .. ... ....

K tomu, co jste právě přečetli (možná) se opět vyjádřím v několika bodech:
1. Jedná se opět o Hřejivou výzvu, úkol č. 37, Příběh začínající slovy: "Nedočkavě pohlédl na své hodinky...". Ačkoliv to není žádné supermistrovské dílo, jsem s povídkou víceméně spokojena.
2. Nejsem historik. Tudíž jsem se snažila umístit do příběhu co nejméně historických reálií, co by mohly být chybné (to ovšem způsobilo, že bez úvodního řádečku by každému nemuselo dojít, kde a kdy se to odehrává). A pořád mám blíže k historikovi než k biologovi. Takže pokud není možné, aby v Moskvě rostly topoly, velice se omlouvám všem, kteří to vědí.
3. Jde hlavně o činy postav, ne o to, kdo přesně jsou. Dané prostředí a politicky motivovaná zápletka je jen kulisa. Stejně jako poslední věta je otevřený konec. Ať si čtenář domyslí, co byl ten výstřel zač... není to tak jednoznačné.
4. Téma týdne Vyber si je prostě super téma a zcela náhodou jsem usoudila, že toto se k němu hodí. Doufám, že to tam vidíte. Ne-li, dovysvětlím.

Iris :V
PS. Na blogu Tématu týdne se organizuje nová soutěž a administrátoři by byli rádi, kdybyste si přečetli, o co jde, a vyjádřili se, jak se vám to líbí. Soutěž Článek měsíce.
 


Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 20:11

Fakt se mi to líbilo. Je mi šumák, jestli v Moskvě rostou topoly, pařezy nebo nic. Důležité je, jak sama říkáš, chování postav. Na jednu stranu bych se možná nedokázala zachovat stejně jako Naděžda, protože bych se prostě příliš bála toho, co mě jistojistě čeká. Na druhou stranu její rozhodnutí naprosto chápu a je to logické - jak by dál žila, co by to bylo za život?
Vystihla jsi tu dobu, myslím, dobře. Historik jsem asi stejně jako zpěvačka, takže nemůžu nijak specificky hodnotit, ale co o té době v těch místech vím, docela mi to sedí k mému obrázku o poměrech. :)
A je to skvěle se hodící jak k výzvě, tak k tématu týdne. :)

2 Artie Artie | E-mail | Web | 27. ledna 2015 v 21:04

Poslední dvě věty.
Ta předposlední! A ta poslední...

Jak? Jak, prosím tě, jak?! Jak to děláš?
Že to vždy dává tak dokonalý smysl? Nemožné, neskutečné, snové. Jsi snad víla? Jsi, já vím.

Dokonalé.
Asi se nebudu nedočkavě dívat na své hodinky. Už ne.

3 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 16:34

[1]: Děkuji moc. Já si původně myslela, že o té době vím docela dost, ale jakmile jsem začala psát, zjistila jsem, že opak je pravdou.

[2]: Ach, děkuji moc! K víle mám opravdu daleko. Kdybys mne někdy viděla, byla bys asi zklamaná.
Nedokážu říct, jak to dělám. Všechno vzniká náhodou. Je náhoda, že to někdo čte. Že se to někomu případně líbí. :-)

4 Doporučuji Doporučuji | 29. ledna 2015 v 16:42

Doporučuji http://albafos.blog.cz ,)

5 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 17:02

[3]: Jo, to se mi taky stává. Najednou ti vypadnou vědomosti, slova. Najednou ztratíš talent, najednou má Sókratés s tím svým "vím, že nic nevím" pravdu a... :D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama