Život jde dál

29. prosince 2014 v 12:09 | Iris |  Hřejivá výzva
Už tolikrát jsem seděla tváří v tvář prázdnému papíru, textovému editoru s blikajícím kurzorem, nažloutlému ubrousku v restauraci, čisté straně testu ze zeměpisu (ty jediné máme na velikosti A4) s hlavou plnou neformulovatelných myšlenek.
Už tolikrát mi většina slov utekla z hlavy, jazyka, zápěstí. Většina naprostá. Většina potřebná k realisaci mého záměru. Většina nezbytná pro samotné uspořádání nápadů v útrobách té dunící koule, co se mi kývá na krku. A život šel vždy dál. Nicméně, to není konec tohoto úkolu. Bylo by to trochu málo, nemyslíte? Dnes se pokusím ty myšlenky doopravdy zformulovat. Vždyť to přece musí jít. Když se chce.
Pokusím se tedy o malý, přecitlivělý mix úvahy, líčení a proudu myšlenek. A nebudu to moc protahovat. Nechci vám svou přítomností zabírat příliš volného času. A sobě bych také ráda dopřála volnou chvíli (čtěte chvíli prokrastinace).



Nevím, jak to máte s nakupováním oblečení.
Já asi následovně. Procházím-li se, nemajetná, konfekčním obchodem, a spatřím-li libovolný kus ošacení, pro lepší orientaci v textu řekněme třeba svetr (ty já stejně nejraději) mému oku a estetickému citu lahodící, pěknou dobu okolo něj korzuji a rozmýšlím se, zda ho mám či nemám vyzkoušet. Nakonec ale, po několikerém přesvědčení o vhodnosti a dokonalosti toho kousku, opouštím obchod a odcházím domů. Cestou se probouzí mé materialistické, marnivé a povrchní dívčí já a místo hlubokých filosofických či nedejbože politických otázek řeší budoucí přírůstek do šatníku. Jak si asi porozumí s koženou sukní? Mohla bych si jím vycpat ty mezery v pase (jsou tam ještě vůbec?). A co tmavé úzké džíny, a půjde pod to oranžové tílko, když je svetr růžový? Zkrátka, mou mysl okupuje jen a pouze svetr.
Přijdu domů. Hodím pětistovku (případně tisícovku, víc za svetr nedám) do peněženky a s vyhlídkou brzkého výletu do města se s klidem ukládám k svým denním povinnostem. Povrchní, bárbínovské já prožívá útlum, leč tam někde v hloubce stále přetrvává ten neutišitelný pocit, jež by se dal nejlépe popsat slovy: "s tím svetrem budu hezčí, šťastnější, spokojenější, oblíbenější - zkrátka lepší člověk". Těším se na svou další návštěvu toho krámku.

Ta ostatně brzy přichází. Tedy, ne tak brzy, jak bych si přála; v pondělí jdu do zušky, úterní odpoledne patří domácím úkolům a ve středu, navzdory vší touze po svetru, usínám u televize. A když se dočkám vysněné cesty do onoho obchodu, projdu všechny regály (protože svetr očividně přemístili; to se občas děje, uklidňuji se) nejméně třikrát, prohrabu veškeré slevy - a svetr nikde.

Jo, tak to chodí. Jenže tímhle příběh nekončí. Pro svetr ani pro mne. Dostavuje se ten marný (a marnivý) pocit, kdy se člověk cítí neúplný bez věci, již nikdy předtím neměl a nepostrádal, ale která mu takřka o chloupek utekla z vlastnictví a bez níž už nikdy nebude takovým, jakým býti chtěl (a už takový skoro byl). Tento jev je velmi příznačný pro sentimentalisty; těm akorát většinou nešlo o svetry.
Tak tedy, abych se příliš nevyvlékla z tématu (myšlenky se vrší a já se teprve pomalu dostávám k jádru problému - ale budu stručná, jo, jo), nemám vysněný svetr. Chodím po ulicích a doufám, že ho někde, na někom potkám. "Měla sis ho vyzkoušet, když jsi ho tam viděla; třeba by vypadal hrozně a ty bys teď byla klidná," radí mamka, když vidí můj utrápený výraz. Po počátečním odmítání tohoto tvrzení mne čas donutí uznale kývnout hlavou. Třeba by ten svetr opravdu vypadal otřesně. Na mé postavě. Vždyť by se mi ta barva nehodila k pleti (purpurová fakt neladí se světle zelenou). Navíc, utratit pětstovku za nějaký kus hadru...? Z toho jsem opravdu vyrostla. A za chvíli stejně objevím něco nového, potřebuji sako a ponožky, vzorované šedé punčocháče by se také šikly...
Jenže jakkoliv se snažím zbavit posedlosti svetrem, - nejde to. Všechno mi ho připomíná. Ach. A nedokáži setřást ten pocit neúplnosti. Neúplnosti svých modelů. Svého šatníku. Svého vzhledu. Svetre... kde jsi?!

Tak, jste dostatečně ztotožněni s touto (pravda, dost přibarvenou a do extrému vyhnanou) situací? Pokud ne, je mi líto. Představte si na místě svetru nějakou věc, na níž ulítáváte. Knížky, třeba. Ty u mě poslední dobou občas nahrazují svetry.
A nyní si danou situaci představte s tím rozdílem, že místo nějakého nepotřebného pleteného kusu oblečení podobným způsobem postrádáte osobu opačného pohlaví (či stejného, žejo, do vaší orientace mi nic moc není). Je to tady u mne dneska jako na hodině se školní psycholožkou, že? Tak si ještě ukažte na škále zdola nahoru, jak se cítíte. Hotovo. Přistupme k druhé, snad kratší (leč důležitější) části tohoto článku.

Je mi patnáct let a měla bych mít hromadu přátel, filtrů (flirtů) a ctitelů. O opaku vás může ujistit fakt, že většinu vánočních prázdnin jsem proseděla doma, pročetla, propsala a prohleděla (díky čarobedýnce). Po několikáté opakuji; ještě kočku a dvacet let navrch a jsem dokonalá stará panna (ještě trochu prodloužíme tu sukni, že). Na první pohled - tuhle holku nikdo nechce.
Dobře, pár lidí, jež jsem svého času nazývala Osudovými Láskami, později "nenaplněnými tragickými vztahy" a nyní již pouze jako vývojové fáze, existovalo. Mé deníky jsou jich plny. Nikoho jsem nezajímala, snad až na pár výjimek, jejichž zájem jsem možná vzbudila - na těch zas bylo neobyčejně patrné, jak moc je děsím. Děsím svým zájmem a výstředností (a to jsem ještě stále docela normální). Už tolikrát jsem měla pocit, že to klapne, jo, teď to už bude dobrý; a ono nic. Život šel dále.

Občas (na ulici, v obchodě, ve škole, v jakékoliv nečekané chvíli) se mi podaří zavadit o čísi přímý, nebojácný, živý pohled; na pohled, jaký hledám a jenž mne donutí uvěřit, že on hledá ; pak to většinou končí takto (první drabble) nebo takto (druhé drabble). A já pak chodím a pátrám, jako po tom svetru, přemýšlím, jestli to byl omyl, ten pohled, jestli on mě také zachytil a chová v mysli. Uklidňuji se, že by mi neseděl, stejně, jako onen svetr. Chci ho ještě jednou potkat, abych se o významu a náplni toho pohledu mohla přesvědčit, ale to se už nikdy nestane. A těším se, až o tom napíšu drabble, které mi pak, k mé velké potěše ("aspoň něco") chválíte. A život jde dál a já s radostí vnímám ten proud času. Všichni se jím necháváme unášet. Děsivé, fascinující, podmanivé a velice inspirativní. Tak inspirativní, že pak sedím u počítače, hypnotizována blikajícím kurzorem, a nemůžu nic napsat, protože mi myšlenky rozvířily celou pracně srovnanou hlavu.

V tomto článku si nestěžuji, pouze konstatuji. Nesnažím se přesvědčit vás o tom, jaká jsem malá chudinka. Je mi teprve patnáct a i přes všeobecně spárované okolí, jenž mne každodenně obklopuje, nepropadám panice; jednou si určitě někoho najdu. A jestli ne, pořídím si kočku. Nějak si už ten život zařídím.
Chci jen nastínit, že čas plyne a život jde pořád dál. Někde. Někdy. Pořád. Doufám, že jste se v tom příliš nezamotali (alespoň méně, než já).




Iris :V
 


Anketa

Chcete mít děti?

Ano
Ne

Komentáře

1 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 29. prosince 2014 v 14:09

Myslím, žes to na příkladech se svetrem a vztahy vystihla přesně. Naprosto tomu rozumím. Nejsem žádný outsider, ale kluci se o mě neperou. Mám sklony k materialismu a zároveň přemýšlím, někdy příliš dlouho, nad koupí té a oné věci.

Život jde dál. Někdy mám sklony litovat toho, co jsem udělala. Jak jsem se rozhodla. Pořád se mi hlavou při přemýšlení, co by kdyby, honí vzpomínky na příběhy, v nichž figurují strojky, ovladače, přesýpače a jiné nástroje k cestování v čase. Kde bych teď byla, kdybych se v minulosti rozhodovala správně? A nebo naopak - kde bych nebyla? :)

Přemýšlet o minulosti je důležité, ale nesmí se to přehánět, nebo nás minulost pohltí. :)

2 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 30. prosince 2014 v 0:09

Na to, že je ti pouhých 15 let, máš hodně vyzrálé názory :)
Jednou najdeš takový svetr, který když si koupíš, tak ho nikdy nebudeš chtít sundat.. stejně tak přijde člověk, bez kterého už nebudeš chtít být :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama