Úryvky ze života slečny Flavie

5. prosince 2014 v 22:09 | Iris |  Hřejivá výzva
03.12. 2114
"Vaše jméno?"
Nepřímý závan studeného vzduchu mne udeřil do kotníku hned po výstupu z letadla. V své rozespalosti a rozehřátosti jsem vůbec nepomyslela na ony teplotní změny, před nimiž nás tolik varovali. Musím se obléct, než opustím letištní halu, jinak se hned nachladím. Za jak dlouho nás asi pustí, co všechno od nás potřebují, mají mne vůbec v seznamu?
"Slečno, vaše jméno!" zazněla káravě drobná šlachovitá administrativní pracovnice oděna v tmavě fialový kostýmek. Na klopě sáčka se jí neklidně leskl malý odznáček se z dálky nepříliš čitelným logem projektu. Toho velkého projektu, jehož jsem teď součástí. My všichni...



"Madam, haló! Jaké je vaše jméno?" Ach, málem bych zapomněla. "Flavie Thalbergová. Promiňte."
"Slečna Thalbergová... ano..." přejela hbitě prstem po administrativním archu a něco si odškrtla, nejspíše řádek s mým jménem. "Stálým bytem v Praze I, správně? A tady, zkontrolujte si datum narození. Dvacátého prvního června 2096?"
"Ano. Tak."
"Administrativa, že? Jste přiřazena na městskou správu, finanční oddělení. Dobře?"
Přikývla jsem. "A... kde budu bydlet?"
"Dostanete služební byt," bylo mi řečeno prostě. "A tady máte odznáček. Další," vtiskla mi do dlaně v igelitu zabalenou malou kovovou věcičku. Opatrně jsem vyjmula obsah sáčku; malé lesklé logo ve tvaru značně okleštěné, ledu zbavené Antarktidy a majuskulí napsané magicky znějící heslo; ANTARKTIS.
"Vaše jméno, pane?" ozývalo se mi mlžně za zády a já zamířila vstříc světlým zítřkům, ačkoliv všeobecná šeď a chlad mne o správnosti mého rozhodnutí příliš nepřesvědčovaly.
05. 12.
Viva San Wenceslao!
Na takový nápis se už dvě noci koukám z okna. Kdysi prý existoval podobný nápis, Hollywood, nacházel se v Severní Americe. Znám ho z fotek. Nápis v mém novém městě je v podstatě nesmyslný. Celý název města je nonsens. Španělské 'viva' je tam jen kvůli tomu 'san', jenže to se příliš nehodí; pokud vím, Wenceslas neboli Václav byl patronem země české a nikoliv nějakého španělsky hovořícího státu. Snad byla městská výstavba financována Hispánskou Amerikou. Nebo ten název prostě vymýšlel někdo hloupý.
Přesto se mi nápis ještě nezošklivil. Vlastně se mi líbí víc a víc. Netuším, jaké roční období zde na antarktiském pobřeží panuje, ale po většinu dne je tma. Světlý obzor pozoruji obvykle v době oběda a chvilce polední pauzy. Ráno, noc, ráno, noc... Myslím, že mi celý můj zdejší budoucí život splyne do jedné velké blikavé etudy osamělé stolní lampičky.
Jak tak stojím na pavlačovém balkoně, opřená o široké kovové zábradlí, přemýšlím, zda vůbec dokážu pojmout a vyjádřit nekonečnost dalších let. Možná, že se plného osídlení města San Wenceslaa, první antarktiské osady, dočkám; ale to už budu stařena nad hrobem.
Ach, nemohu si pomoci od myšlenek na svou budoucnost.
08. 12.
...A myšlenky na minulost jsou ještě mnohem horší. Již jsem v San Wenceslau pět dní, počítám to podle kalendáře, který mi visí na stěně. Odškrtávám si čtverečky, každý je jedněch osm hodin v práci a další... zbytek doma. "Doma". Na balkoně, ve sterilním pokoji.
Přemýšlím, co se děje doma, v Praze. Postrádá mne vůbec má rodina? Maminka, sestra Irena... jestlipak už přišel na svět Toni? Mám malého bratříčka?
Tatínek zemřel. Tatínka srazilo auto... ale ve skutečnosti ho srazila spíše dlouhá, vleklá nemoc. Jsem jediná, kdo o tom věděl. Netuším vlastně, čím jsem si to zasloužila.
"Flavie," říkal mi vždycky za dlouhých večerů, strávených vzletným vykláněním z širokých oken našeho třípokojového bytu, "ty jsi jediný důvod, proč zde ještě zůstávám. Vážně, děvče." Pak se na chvíli odmlčel, potáhnul z elegantní štíhlé cigarety (a já také), a tiše, procítěně dodal: "Kdybys nebyla moje dcera, už dávno bychom spolu odsud utekli." Tatínek byl zvláštní, velice zvláštní osoba. Pracoval v administrativě, stejně jako teď já. Přes den nemluvil spisovně; když už se rozhovořil česky, padaly z něho neohrabané slovotvary svědčící o nepřílišné jazykové gramotnosti. Dlouho jsem si myslela, že tatínek prostě nemá češtinu rád a na veřejnosti se za ni stydí. Až když mi bylo čtrnáct a začaly naše cigaretové večery v oknech, řekl mi, že si ta česká slova šetřil pro děti. Hlavně pro mě.
Když pak tatínek našel na stole - nedopatřením - nějaká lejstra k mému odjezdu, nechal se srazit autem. Vlastně bych si to měla dávat za vinu. Ale nedávám. Tatínek byl svéprávný a mohl se rozhodovat sám. Sebevražda byla jeho volbou.
Irenka trénuje chobotnice. Teď má třináct roků, a brzy na mne zapomene. Malé tmavovlasé děvčátko s nevinným odleskem v očích. Má sestra nikdy nebyla mou nejlepší kamarádkou.
A maminka. Těžce nesla, že tatínek zemřel zrovna po jejím odchodu z práce kvůli rizikovému těhotenství. Ona ho milovala, ale on ji nikoliv. Říkal mi, že já byla tím důvodem, proč si ji vzal za ženu; je to absurdní. Vím, že kdyby měla odjet ona, nikdy by nereagoval tak radikálně, ani přes svou nemoc. Dítě, jež ho donutilo vzdát se svých literárních ambic a uzamknout se do neperspektivní klece života s melancholickou neklidnou ženou, se po třinácti letech stalo jeho novou tajnou múzou.
Maminka mne nepřesvědčovala, abych tu s ní v těžkých chvílích zůstala. Naopak, vyháněla mne. Jdi, dcero, vstříc Antarktis; já mám Irenku a zanedlouho přijde Toni.
A tak jsem odešla. Jak tak o tom přemýšlím... nestýská se mi. Jsem ráda, že se mi povedlo setřást ten rodinný balvan, co mě tolik zatěžoval. Jediné, co putovalo do San Wenceslaa se mnou, je má neutuchající záliba v nočním kouření na balkoně. Musím si dávat pozor, abych si v místní stálé noci nevykouřila plíce.
12. 12.
Předevčírem přijela loď s dalším obyvatelstvem. Dosud jsem se s nikým nesblížila, ne tady v San Wenceslau; nyní zde žije okolo dvaceti tisíců lidí, jsme kolonizátoři, jsme jako otci poutníci. Náš velký pavlačový dům se začíná pomalu plnit.
Jsem rozčarována a netuším, zda v pozitivním, či negativním slova smyslu. Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by se alespoň kouskem podobal dívce bydlící o dva byty vlevo. Musím si zapamatovat její jméno a vtisknout si ho pod polštář. Viola Mayerová. Viola Mayerová.
14. 12.
Opět se ve mně probudily tvůrčí pudy. Je to doslovný múzí nálet. Nemohu proti tomu bojovat. Když sedím za psacím stolem v práci, moji mysl okupují všemožné nápady a představy. Jako tomu bylo před čtyřmi, pěti lety. Tehdy, v dětském období, prošlo pod mou rukou nespočet papírů, svazků, sešitů. Všechny přicházely prázdné a odcházely do posledního milimetru popsané a pokreslené.
Ale teď jsou tyto inspirativní chvilky poněkud... nepraktické. Nemohu se soustředit na práci. Házím za hlavu další a další lejstra. Čmárám po úředních papírech. Jediné štěstí, že jsem v kanceláři sama; přidělili mi úřední záznamy importu potravin a produktů (v San Wenceslau se ještě nic nevyrábí, zatím je tu plno utopistů a úředníků a mladých párečku před administrativním svazkem a s plánem založit zde prosperující a moderní rodinu). Práce je to dost a v nejbližších dnech by mi měl přibýt nějaký kolega, prý z Německa nebo Turecka nebo nevím. Ach! Jak se to ve mně všechno vaří. Nemohu si pomoci, musím své volné chvilky vyplňovat uměleckou ("uměleckou") činností! Jsem mladá a neklidná. Jsem mladá a rozčilená. Vře mi krev v žilách, protože cítím, že bude trvat ještě dlouho, než ona cenná tělní tekutina ztuhne na bodu mrazu a já se zhroutím v rigor mortis. Kdybych měla zemřít teď, zemřu horká. Už nekouřím - teď piju studenou vodu.
Přemýšlím, zda by moje konzervativní české zápisky vůbec někdo luštil, četl či používal proti mě. V dnešním metropolitním, anglicky hovořícím světě. Nechám si je ve stolku v kanceláři, nechávám si je tam všechny, protože do bytu by se snad ani nevešly.
16. 12.
Dnes večer na mne přišla nezadržitelná chuť kreslit.
Vlastně ne. Myslela jsem na to už od té doby, co se do sousedního bytu přistěhovala Viola Mayerová. Když se mi poprvé objevila před očina, probudilo se ve mně něco neznámého a neúnavně živého; jako by mi někdo vedl ruku, zapálil mé voskové srdce a jeho nečekaně silné plameny šlehaly očima, nosem a ústy. Ten pocit je vlastně nepopsatelný. Za vší mou tvůrčí chutí a nadšením pro psaní, tam hluboko, v mé nejosobnější vrstvě, již obvykle neukazuji ani sama sobě, ano, tam v hloubce se skrývá pouze neutišitelné přání uvidět znovu Violu Mayerovou.
S tenkou cigaretou - zvyk je železná košile - a tvrdými deskami se žlutým papírem jsem se vypravila před Violiny prosklené, lehkým závěsem zakryté dveře. Ona není taková, jakou jsem vždy chtěla být já, což mne na mém obdivu k ní tolik děsí. Kdysi, v dětství, jsem občas trpěla nemístným uctíváním svých (potencionálních) kamarádek ze školních lavic, třeba proto, že měly krásné blonďaté vlasy, uměly pěkně zpívat nebo si dokázaly rovně a precizně natáhnout pruhované punčocháče...
Viola Mayerová připomíná spíše vzácný hudební nástroj. Nějakou neobvyklou, smutně zaprášenou věc, jež si žije svým vlastním, leč klidným a bezpečným životem. Nemám zapotřebí popisovat, jak vypadá, protože ten pohled mi zůstane v mysli, každopádně. Tak, jak jsem ji viděla dnes večer, za tenkým tyrkysovým závěsem, s rozpuštěnými vlasy, zahalenou pouze vlastní alabastrově bílou přikrývkou.
Je možné, aby si mého neslušného pozorování nevšimla?
18. 12.
Dnes na Antarktis přicestovala další loď plná obyvatel. Dělníků. Nepohodlná a cestovatelům nepříjemná loď, bez kajut a bez pořádných postelí. Během polední pauzy jsem tu loď viděla.
Ráda bych projevovala veřejné zhnusení a bojovala za práva těchto nebohých pracovních sil; leč nemohu. Má hlava je plně zaměstnána pokusy o analýzu nových, neklidných pocitů. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že mohu pociťovat vůbec nějakou, byť neopodstatněnou, lásku; už vůbec bych nehledala původce takových citů v dívce. Ale za uplynulé dva dny vznikl nespočet Violiných črt a další kvanta uměleckých materiálů, jež se nacházejí pouze v mé vlastní hlavě. Chci, aby byly i v hlavě její. Chci sdílet toto estetické nadšení pro nevinnou krásu s laníma očima. Ach, je svět snad slepý? Nevidí a nevnímá?
Co znamená San Wenceslao, co s sebou nese celá Antarktis a její pochmurné a nejisté osidlování! Existuje snad důležitější poslání, než dokumentovat a jemnými nuancemi zachycovat půvab toho děvčete, jež svýma ledově lesklýma očima předčí klidně celý jižní kontinent?
21. 12.
Viola Mayerová stála na pavlači, velkou částí své váhy opřena o zábradlí, a její záda se prohýbala v půvabném oblouku. Mluvila do telefonu. Soustředěně krčila obočí. Po chvilce, co jsem ji, nepovšimnuta, pozorovala z povzdálí, přenesla váhu z jedné nohy na druhou, přičemž tu levou ležérně zvedla, jako princezny ze starých pohádek při svém osudovém polibku.
Nabrala jsem odvahu a přiblížila se k ní. Ještě nikdy předtím mi nebylo dopřáno slyšet Violin hlas, až nyní. Hladké, opatrně tiché tóny - hladká, opatrně tichá Viola.
"Ano, mami,..." kývala hlavou, "nejraději bych se vrátila, víš... ale... nemohu," řekla. Snažila jsem se zpozorovat nějaké slzy nebo alespoň náznak stesku po domově v její tváři, ale na pětimetrovou vzdálenost se mi nic takového nejevilo.
Došly mi zásoby cigaret, co jsem si přivezla z domova. Pro mé pobývání na pavlači už tedy neexistovalo téměř žádné odůvodnění; Viola uklidila telefon, do nějž právě domluvila, do kapsy u volných šedých tepláků, a s nečekaně jistým pohledem se obrátila na mne.
V ten moment, ačkoliv nemluvný, jsme ani jedna nechtěly odejít.
07. 02. 2115
"Flavie, mně už je zima!" zasmála se zvonivě Viola a přetáhla si přes sebe chlupatou deku, jež před nedávnem přišla v balíku od jejího otce, obchodníka se starožitnostmi.
Pokračovala jsem ve svých typických, rozklepaných tazích uhlem a občas si naslinila prst, abych právě vznikajícímu dílu dala stíny a výraz. Viola Mayerová se stala mým oblíbeným uměleckým modelem - ale to snad bylo zřejmé již od začátku.
Antarktis se počíná zalidňovat. Pomalu odchází polární noc a čeká nás neobvykle dlouhý den. Zajímalo by mne, jestli si obyvatelé, po letech osídlení tohoto kontinentu, navyknou na zimní spánek, po vzoru medvědů, jezevců a dalších bájných zvířat.
Dokonce se už pracuje na výstavbě a zařízení San Wenceslaských škol a univerzit. Já budu studovat na univerzitě! Kdyby to slyšel tatínek, měl by radost. A Viola bude mít konečně možnost složit maturitní zkoušku, již tenkrát opustila právě kvůli antarktiskému projektu.
Nechci tu zůstávat celý svůj život. Svět je, i přes to, co vše si již vytrpěl, velký a plný možností. Možná se vrátím alespoň na chvilku domů, abych viděla maminku, jak se daří Irence s chobotnicemi a také se podívat na svého malého bratříčka Toniho. Vidím své budoucí dny ještě poněkud zamlženě a nejistě, ale...
má budoucnost se konečně začíná vyjasňovat.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Pár stručných fakt o tom článku, který jste právě přelétli pohledem;
1. Je součástí Hřejivé výzvy, jedná o právě osmnáctý úkol, jehož zadání zní Příběh, který se odehrává ve 100 let vzdálené budoucnosti.
2. Nemám příliš jasné vize o tom, co bude za dva dni. Natož abych si tak dokázala představit sto let vzdálený svět! Obdivuji všechny utopisty a dystopisty.
3. Původní verze - docela mne děsí, mimochodem, že poslední dobou píšu na dvě až tři podoby díla - byla tomuto docela nepodobna. Vypadala spíše, jako bych ji obšlehla od pana Orwella. A to bych nerada. Proto jsem se ve svém futuristickém světě snažila vyvarovat politického útlaku (ale jistě tam nějaký byl, akorát tu není zmíněn).
4. Jak jste už mohli pochopit, opět se jedná o nějaký výňatek ze souvislého světa, podobně jako u útvaru, jež jsem pojmenovala Hodinky. Možná, že bych mohla pokračovat, a věřte mi, opravdu ráda bych; nepředpokládám, že to tak ale dopadne.
5. Název San Wenceslao je přesně tak hloupý, jako jsem ho popsala v jednom ze začátečních odstavců. Ale prostě mne to napadlo.
6. Nevím, zda se do sebe Flavie a Viola opravdu zamilovaly. Mladé zmatené holky. Každopádně, na obrázku jsou přesně takové, jak si je představuji. A chcete-li, tak ta světlovláska je Viola.
7. Děkuji všem, kteří tohle přečetli. V nejbližší době můžete očekávat i mou již dříve zmiňovanou anglickou povídku (i s překladem do češtiny, samozřejmě).
V nejbližší době se pokusím napsat další článek.
Iris :V
PS. Ten vysvětlovací odstaveček dnes za moc nestojí, doufám, že jsem to alespoň trošku vynahradila tím obrázkem.
 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Aktuální články

Reklama