Tam jsem vyrostla!

26. prosince 2014 v 20:49 | Iris |  Hřejivá výzva
Nad ostatními úkoly Hřejivé výzvy jsem téměř vždy váhala. Nad tímto, čtyřiadvacátým, nikdy. Jak bych se mohla, byť na okamžik, zamyslet? Místo, kde jsem vyrůstala, žije pořád; ve mně a často i okolo mne. Změnilo se, stejně jako ona budova v Podolí 1, již jsem popisovala ve vyzývavém článku prvním; dokonce hmatatelněji a krutěji. To místo bylo celým mým světem a tak také vypadalo mé dětské chování (ach ne, nenapsané řádky opět zavání mým vzpomínáním na doby uplynulé!). A čím častěji tam jezdím, tím živější je onen křehký jev, jednoduše nazývaný lokálním patriotismem. Zvu vás s sebou.




V městečku jménem Harrachov jsem se nenarodila. Není to možné, jelikož nejbližší porodnice se nachází, myslím, v Tanvaldě nebo u nás v Liberci; v rodném listě mám tedy uveden Liberec a tím je můj původ zpečetěn. Když se ale někdo zeptá...

Ano, Harrachov je lyžařské středisko v Krkonoších. Hraniční přechod do Polska (hned za hranicemi leží Jakuszyce). Domov velké, staré, žluté sklárny a nějakých nových pivních lázní, kde jsem nikdy nebyla a kam ani nechci. Místo, kde se provozuje ten bizarní sport jménem skoky a lety na lyžích. Město Mumlavského vodopádu. Jedná se vlastně o jednu velkou, dlouhou ulici s případnými odbočkami; místní mají plno lokálních názvů pro jednotlivé části této tepny (kdo ví, kde se vzaly).
Městečko stále přetékající turisty. I když třeba vůbec nechápete, co tam dělají; ve větru, blátě, dešti, pořád se tlačí po chodnících a šprechtí nebo něco szukají. Občas také nastoupí do žlutého vláčku, co dělá 'vyhlídkové projížďky po Harrachově' odnepaměti (tedy alespoň od té doby, co jsem byla maličká).
Všechny místní hospody, restaurace, penziony, hotely a apartmány - tedy naprostá většina harrachovských budov - vyvěsí raději 'zimmer frei' než 'volné pokoje'. Díky dětskému pobytu v tomto malebném městečku jsem se naučila základní německé a polské fráze, byť pouze foneticky; čuzí, gutn tág, švajnehaxen, fimf und cvancig ejró; dzieň dobry, zaprszamy, ser, jagodowe knedle.

V Harrachově jsem žila od narození... asi do svých čtyř let, kdy mamka nastoupila do práce a já do školky, což znamenalo, samozřejmě, stěhování do Liberce. Mé první stěhování, z něhož si nic nepamatuji. Jenže pak následoval nečekaný návrat. Už nejméně třikrát jsem se zmiňovala o svých častých dětských nemocích, že? Liberecké školky mi oslabily imunitu a já jela na půl roku zpět do krkonošského městečka za babičkou. Bylo to hezké.

Ráda vzpomínám na to, jak jsem si chodila listovat časopisy a knížkami do místní školní knihovny (a na staré kazety s původní verzí kreslených My Little Pony, kde ještě figurovaly lidské postavy); vybírat hračky a hystericky řvát do všech možných harrachovských obchůdků, kde mě všechny prodavačky už znaly, protože jiné děti tolik nekřičely, když jim babičky něco nechtěly koupit.
V Harrachově se vůbec všichni znali. A ještě pořád znají. Řeknete jméno a starousedlík v devětadevadesáti procentech ví všechno; kam se poděli potomci jmenovaného obyvatele, kolika let se dožili jejich psi, jestli se koupou v zahradním bazénu, co si kupují v lékárně... I naše rodina je známá a když dnes procházíme harrachovskou tepnou, občas nás pozdraví náhodná tvář a vyloupne se z ní starý rodinný přítel.

Taky chovám v milé paměti náš byt. Podkrovní dvoupokoják s předsíní velkou jako obyčejný obývací pokoj, prostornou koupelnou, skosenými stropy a hlavně širokým výhledem do kraje (jež se zdál samozřejmostí, jelikož byl každodenní záležitostí). Špajz plný minerálek z Polska (místní rádi jezdí nakupovat do města jménem Jelenia Góra). Oranžová soustava kuchyňských skříněk, polepená barevnými samolepkami. Bílá busta mistra Jana Husa, která pokaždé stála někde jinde a o níž ani nevím, kde se vlastně vzala. Malé panenky pamatující lecjaké režimy, jež figurovaly v mých dětských hrách o krutých sociálních rozdílech (to je prostě ve mně). Výtah končící v pátém patře a každodenních pár schodů pěšky k našim domovním dveřím. Sousedka, kterou nebylo vidět ani slyšet. Mamčina kámoška žijící o pár pater níže, s dcerou Adélkou, mou první existující kamarádkou. Kdoví, kde je jim dnes konec? Hrály jsme si spolu s plastovými figurkami koz, krav a dinosaurů. Vzpomínky matné, leč přetrvávající ve formě nejskladnější.

Když jsem nastoupila do školy v Liberci, navštěvovala jsem babičku v tom podkrovním bytě a Harrachov se mi pojil hlavně s prázdninami. A lyžařskou školou. Ačkoliv jsem to svého času považovala za hrozné ponížení a nepotřebnou trapnost, teď na to vzpomínám s nostalgií a upřímnou radostí, protože díky této ufňukané akci jsem se nezabila na lyžařském kurzu. V létě jsem si užívala 'adrenalinové odvazy' v podobě usilovného brždění na bobové dráze; dobře si pamatuji na jednu tříkolkovou jízdu po kopci, místními důvěrně nazývaném Milerák, na jejímž konci jsem to nabrala do nafukovacího hradu (měla-jsem-řídit-já-vím). Zkrátka sranda.

Budou to čtyři roky, co z Harrachova odešla i babička. Stěhování onoho podkrovního bytu pro mě znamenalo velkou ránu, jelikož jsem si teprve uvědomovala, jak hezky tam bývalo. Kdo ví, kdo tam bydlí nyní (pravda, určitě by se to dalo vyšpehovat přes nějaké sousedy), kdo se kouká z našeho lichoběžníkového střešního okna, kdo se koupe v naší vaně a sedí na naší bývalé míse a... už raději skončíme, ano? Nečekané vlny sentimentu je třeba rychle zalehnout, aby se ze mě nestala ženská obdoba hrdiny červené knihovny z dvacátých let.


Jo, jo. Ale jak už to tak bývá, cesty osudu mě do Harrachova opět dovedly a toto lyžařské středisko se opět stalo mou prázdninovou destinací. A ačkoliv tam občas zmírám nudou, teplem, zimou, hladem či přeplněním, - vždy mne nakonec přepadne takový hřejivý pocit (pozor, Iris jde tvořit klišé), že tohle je to místo, které mám ráda. I když procházím okolo supermarketu, který jsem znala ještě když to byl les. I když posměšně prohlašuji, že co harrachovský občan, to sklář, hoteliér, opilec nebo Vietnamec. Rozhodně si neumím představit, že bych tam mezi nimi bydlela (no, třeba proto, že před lety zrušili i poslední vzdělávací instituci pro mou věkovou kategorii - jedná se o nějaké lesnické učiliště, nebo co), to bych se asi utloukla klaustrofobií, ale melancholické procházky mne zatím bavit nepřestaly. I přes to, že já vyrostla a městečko se automaticky zmenšilo.

Cílem tohoto článku nebylo nalákat vás na dovolenou do Harrachova. Pokud ale chcete turistické tipy, určitě si zařiďte exkursi v místní sklárně. A jděte si sjet zmiňovaný Milerák, tříkolky pořád fungují a myslím, že nafukovací hrad již nestojí, žádné strachy. Nebo strčte své velevážené dětičky do jedné z harrachovských lyžařských školiček. Když jsem to dala já, nebude s tím mít problém sebenemožnější malá bramborka.
A, stejně jako já, vzpomeňte si občas na místo, odkud pocházíte. Je tam také tak hezky, jako u nás v Krkonoších?

To je lanovka na sjezdovku.


Iris :V
PS. Vrchní fotografie je moje selfie. Upravená. Focená v Harrachově, ano.
PPS. Hoďte mi něco do alíkovských nástěnek, prosím. Přidám si vás do kamarádů, vytvoříte-li si profily. Nástěnka o poezii a nástěnka o cestování časem. Díky.
 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Aktuální články

Reklama