Poslední procházka

23. prosince 2014 v 12:19 | Iris |  Hřejivá výzva
Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se. Dnes zase mizela. To, co nedávno bylo teplou jarní ulicí, se pár hodin po soumraku měnilo v kluzkou chladnou temnotu, jíž teď kráčela; pozorovala lesklý asfalt odrážející pouliční lampy a znova si opakovala, že toto místo obsahuje něco nezastavitelně okouzlujícího a mile děsivého. Kdyby bylo světlo a panoval všeobjímající den, vystoupila by na betonový obrubník a smála by se svému nedostatku rovnováhy; teď v ní ale převládala přísná, neochvějná citová umírněnost noci.
No vida, odhalila světlé zápěstí; na hodinkách se chvěly tři hodiny dvacet jedna minuta. Vydechla a zpomalila. Má času dost.



. . .

Vybavoval si, že vedle ní snad usínal, nebo co. Rozšrouboval plastovou láhev a napil se teplé, kdysi možná perlivé vody; pak zašátral rukou po lampičce a s trochou obtíží ji rozsvítil.
Ibalgin, tady! S nezvyklou bolestí hlavy a zad se protočil na stranu; večer mu to zřejmě nedělalo větší potíže, jak důvěrně sděloval naruby převrácený povlak na peřinu. Proč to vždycky odnese povlak na peřinu? Proč zrovna on?!
Každopádně, druhá část jeho nevelkého lože byla prázdná, zůstala opuštěna. A polštář tak důkladně urovnán! Ano; teď si byl konečně naprosto jist (ačkoliv svou předchozí nejistotu by nikdy nebyl přiznal); včera to byla opravdu ona, vedle které usínal.
Nic tu po ní nezůstalo. Odešla spolu se svým malým zavazadlem. Nikde se neválela sukně, punčocháče, boty... Nikde žádná záminka pro opětovný návrat.
Vyděsila se svého činu a odešla... ano, tak to povídala včera, nepletl-li se; kdoví, kde je, takhle v noci, kam šla...
Měl by ji jít hledat.
Sice mu zbývaly ještě necelé dvě hodiny drahocenného spánku, ale už měl nakročeno vstříc pátrání po své zmizelé noční společnici.
A pak si všiml, že z toho, čemu důvěrně říkal Noční stolek, přes noc zmizela malá krabička.

. . .

Otřela si pot s čela; nemyslela si, že se v té noční zimě tolik zapotí. Naprázdno polkla. Sužovala ji žízeň, protože si před odchodem nemohla jít natáčet vodu do láhve. Pociťovala nervozitu a nejistotu, ale už nechtěla upustit od svého záměru. Nebude se dělit! Ani ona, ani on.
Za poslední lampou zahnula z asfaltu na pískovou lesní cestu. Sáhla do kapsy u bundy a vyndala telefon; rozsvítila obrazovku, aby alespoň maličko viděla na cestu.
Po chvíli se odhodlala sejít z pískové pěšiny a ponořit se hlouběji. Její plátěné tenisky se slabou podrážkou jí chůzi ve vlhkém, rozbahněném lese příliš neusnadňovaly; bořila se a téměř definitivně se se svými botkami loučila. Ale nevzdá to, ne, přesvědčovala se, když ucítila studené lepkavé cosi roztírající se nad svým kotníkem.
Posvítila si mobilem na stranu, aby viděla, jak daleko již došla; zmateně se otočila. Jak vidno, její myšlenky nabraly během posledních chvil nečekané hloubky a zavedly ji do neprůstřelného, temného lesa. Zazmatkovala, jako pokaždé. Co ji to vůbec napadlo?! Kde sešla s pískové cestičky?! Kde přesně se odpojila?! Kolikrát opustila svůj směr? Kde je?!
Za zrychleného dechu a téměř smrtelně zběsile bušícího srdce odkopla plátěnkou kus polotekuté hlíny a vylovila z kapsy malou krabičku, předmět své noční cesty. Když už je ztracena, pomyslela si, ať se tedy ztratí i ta věc! Ta podělaná krabička spolu se svým obsahem; ne, nechce ji, nikdo ji nechce! Pomotala tolik životů... Dobře, přinejmenším dva... Nebo tři, možná... Pryč! Konec! Už tu zpropadenost nikdy nikdo nenajde.
Otevřela sametovou krychličku, vyndala prsten a chvíli na něj hleděla. I zde, v hlubokém lese, se malinko lesknul bílým zlatem. Chvíli jí ho bylo líto. Do mysli se jí vloudila Helena a vše, co pro tu věc udělala. Zasekla se v polovině pohybu a přitiskla si prsten k hrudi, jak v nějaké dramatické filmové scéně. Ne! Teď, tak blízko, to nevzdá. Vzala blýskavou věcičku a rozmáchla se. Nikdy neuměla dobře házet; teď ale pozorovala, jak prstýnek mizí, pohlcován cizí, chladnou lesní temnotou. Krabičku uložila zpět do kapsy - a znova si uvědomila, že se vlastně ztratila.
Rozsvítila telefon a jala se opatrně vracet po cestě, jejíž směr matně vytušila. Co ji to popadlo! Rozběhla se, jako by snad chtěla utéci vlastnímu svědomí, a vířila ubohými plátěnými botami lesní bahno pod sebou.
Když ucítila konečně nějakou pevnější půdu, její zběsilý tep na chviličku ustal. Nadechla, vydechla. Pak jí ale došlo, že nestojí na písku ani na asfaltu. Sáhla na zem. Něco mokrého, prašného... Jako ušlapaná hlína, a tady roste tráva... Světlo z obrazovky telefonu jí už nestačilo. Pusté, neznámé místo. Zkontrolovala čas; byly čtyři hodiny sedm minut. Za chvíli se začne rozednívat a pak možná trefí zpět; jenže ráno ji určitě někdo uvidí a všimne si, jak je špinavá, a bude zcela jistě chtít vědět, kde v noci byla. Pomyslela na to, že tady ji všichni znají. Jak to jen... kde je... co se stane... jak hluboko již spadla... proč od něj vůbec dnes v noci odešla... co to udělala... co pokazila, zrušila, rozbořila...
Zmatené myšlenky přerušil motor auta. Zvedla hlavu; chtěla uhnout, ale zářivá světla divoce brzdícího džípu jí zaslepily hlavu. Mohla uhnout, mohla se na poslední chvíli skrčit, vrhnout se do trávy, zacouvat a položit se na prašnou zem. Ale neudělala to. Už nikdy to neudělá.

. . .

Vyrazil do práce dříve, pár chvil po svítání. Nasedl na kolo a sjel ze své asfaltové cesty; potřeboval se projet lesem, chtěl si promyslet, co teď. Snad ho dnes nenavštíví Helena! Pomalu se mu vybavovaly detaily včerejšího večera. Třásla se již od prvních chvil a nervózně se zakoktávala. Naďa... ztratil Naďu, své veřejné tajemství? Ztratil Helenu, svou snoubenku? Šlápl do pedálů. Už dvakrát zkoušel Nadě volat, poté, co se probudil; psal jí zprávy; neodpovídala. Chtěla ho vymazat ze svého života? Myslela si snad, že to má v plánu on? To jí to dostatečně nevysvětlil?! Kousl se do jazyka, protože se mu chtělo plakat.
Zastavil u malé křižovatky s cestou vedoucí od hájenky, aby se rozhlédl. V trávě uviděl něco... ležet. Něco velkého a bezmocného. Sestoupil, opřel bicykl o strom a šel k té věci blíže.

Klekl si k ní a pohladil ji po světlých vlasech. Chytil její bezvládnou, zkrvavenou ruku. Svírala v ní sametovou krabičku. Prázdnou. Zahodil tu pitomou věcičku; k čemu?! Slzy mu zaplavily hlavu, draly se do očí. Zablácená a zkrvavená milenka. Z jeho všední, noční reality se během okamžiku stala minulost, těžká, zlomená věc. Už dávno nedýchala. Může za to on.
Schoulil se vedle ní a slzy jako by zůstávaly v něm a stékaly hluboko do jeho nitra. Kdyby je nechtěl mít obě... kdyby se býval smířil s tím, že svět se mu nenabízí celý... nemusela by tu teď takhle ležet.

Vstal, nasedl na kolo a pokračoval v cestě do práce.

Nikdy se mu nepovedlo být jiný.

----------------------------------------------------------------------------------------

Hřejivá výzva, dvaadvacátý úkol; Příběh začínající slovy: "Sáhla na malou krabičku ve své kapse a usmála se...". Ty první věty mne jednou zamordují! Ani nevíte, jak dlouho jsem se s tím trápila, kolik verzí začátku vzniklo. Dokonce se kvůli tomu konala i menší rodinná porada (kecám, mluvila jsem o tom jen s mamkou). Nakonec to dopadlo tak, že jsem do milé malé krabičky strčila svůj původní a nejklišovitější nápad; prsten. Udělala jsem to, jelikož ostatní verze byly buď moc sci-fi (semínka vyhynulé rostliny), kruté (smrtelně importantní pilule) nebo divné (nehty, zuby). Omlouvám se za vysokou smrtnost v mých povídkách. Nejsem úchyl, věřte. Jen mám nějaké dospívající období, kdy naprosto neumím psát vtipné věci (nebo, nedejbože, úvahy!). Tak pardón, zůstali-li jste znechuceni v tuto dobu předvánoční.
Ještě se možná ozvu, zítra nebo tak (ne, nezdobíme stromek!).
Přemýšlela jsem nad písní hodící se k tomuto útvaru, ale nevymyslela.
Zatím vám přeji pěkné Vánoce.
Mimochodem, fotka = budapešťský park Népliget, možná působí v porovnání s hlubokým lesem popisovaným v povídce trochu opelichaně, ale já mám tu fotografii fakt ráda.
Iris :V
 


Aktuální články

Reklama