Posedlost

25. prosince 2014 v 18:39 | Iris |  Hřejivá výzva
Je ticho. Ze zdí se na mě šklebí stará, olysalá tapeta; nemám ji ráda. Už ji nechci nikdy vidět. Je moc blízko a já se bojím, že mě pohltí těmi kytkovitými pařáty. Postel vrže. Ležím tady úplně sama, obklopená strašidelnými zvuky a zápachy. Na kostele odbíjí půlnoc a mně se chce spát, ale nemůžu; bojím se , že se ráno probudím a nic neuvidím.
Celé dny cítím, jak ty obrazy blednou, v noci pak jak se mi rozpadají na malé oranžové a černé krystalky. Nikdo tu pro mě není. Vstávám a dotýkám se všeho okolo sebe. Židle u počítače, složeného lehátka za mou postelí, poliček, přejíždím prsty po knížkách. Na kredenci je zavěšený háčkovaný kašpárek a ve zlých velkých očích mu vidím, že ani on nebude mým přítelem.
Lehám si, ale nutí mě to vstát znova a dotknout se těch věcí ještě jednou, naposledy, než se mi rozplynou před očima. Moje představy jsou hrůzné a děsivé a stále se mi vrací do hlavy, že tady oslepnu a babička s dědou mi nepomohou a já budu křičet a bát se všech těch příšer skrývajících se v temnotě.




Dotýkám se háčkovaného kašpárka visícího na klice kredence. Bojím se, že kdybych to neudělala, stalo by se něco hrozného; vstávám a rozsvěcím světlo, abych se ještě znova podívala na tenhle pokoj nezanořený do tmy. A hned zhasínám a hned zase rozsvěcím. Do třetice všeho dobrého. Možná ještě počtvrté. Musím se tohoto hrozného zvyku zbavit. Nesnáším ho. Nedá mi spát, stejně jako můj panický strach z oslepnutí. Vracím se do postele. Prstem si píšu malý křížek na htuď.
Teď napočítám do pěti a jestli svět do té doby nezhasne, nestane se to už nikdy. Ale jak si vlastně můžu být tolik jistá...?

Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Nic.
Ne, to ale nemůže být pravda. Představuji si ten strašidelný moment celou dobu; probudím se a budu slepá. Neuvidím nic. Budu jen neohrabaně ohmatávat polštáře okolo sebe a zoufale plakat nad neuvěřitelností toho skutku.
Sedám si. Znova nahmatávám židli. Rovnám oblečení položené na ní. Beru do ruky skleničku a opatrně do sebe liji vodu. Opět cítím, jak se obrazy okolo mne rozpadají na krystalky; ty známék krystalky, jež mi nahání hrůzu už nejmíň čtyři noci a dny také. Nemohu se soustředit na nic jiného.

. . .

...Darja drží mé (naše?) Posedlosti hluboko pod zámkem a nepouští je ven. Když jsme si navzájem uvědomily svou existenci, smetla většinu mých podivných zvyků a zavřela je do své malé Pandořiny skříňky. Bylo třeba dlouho ji prosit o klíč, abych se mohla podělit (i když to tu už nikdo nečte - vlastně, tím spíš) o své dětské posedlosti.

Ale teď vážně. Možná, že jste postřehli můj blízký pohled na obsedantně kompulzivní poruchu, třeba právě v povídce o Julii a Alexandrovi, kde jsem tohle zmínila v jednom komentáři. Třiadvacáté téma Hřejivé výzvy, znějící Tvá posedlost (libovolný útvar), se nabízí k tomu, abych se konečně svěřila s tímhle. Přišlo to, když jsem byla malé dítě, a netuším, jak to přišlo; nejspíš po špičkách, potichu a nenápadně, pak mi to vlezlo do hlavy a v nestřežených chvílích ovládalo celé tělo. Jinak to popsat neumím. A jelikož jsem byla dítko nervózní, vystresované a zakomplexované, možná, že se to ztratilo mezi všemi tiky a strachy. Propukalo to v tichosti, ale vygradovalo do obskurních, temných rozměrů. Jak jste si mohli přečíst výše, v kurzivě.
Píši prostě 'to', protože mi OCD nikdy diagnostikována nebyla (a snad ani nebude). Jedná se o jeden z mých největších děsů. Ještě čtyři roky zpátky, když jsem chodila do primy a měla jedenáct let, mě v noci zvedaly náhlé kompulze - nutkání a já se jim musela podvolit, takže jsem třeba před spaním patnáctkrát vstala a šla zkontrolovat, jestli není náhodou zapnuté topení; osahala jsem celý radiátor a pak si šla lehnout a za chvíli zase vstala. Má dětská mysl nebyla schopna rozklíčovat, co se to s ní děje.

V kurzivou psané ukázce jsem vás nechala nahlédnout do pokusu o situační líčení, jež vzniklo asi před dvěma lety. Nejde o slohovou úroveň (popravdě - slohová úroveň celého textu dnes za moc nestojí a já se omlouvám), spíše obsah je to podstatné. U babičky a dědy, kam už teď nejezdím, jsem jednou zůstala asi dvanáct dní sama - a co tam? Čerstvých jedenáct, vydeptaná z pěti let školní docházky, tlustá jako hroší mládě, začínající akné, neúnosně se vlnící hnědý drn na hlavě a jediný zájem v dívčích časopisech a 'psaní' na blogísek. Nervy v lavóru, žádné rozepsané ani rozečtené knihy. Výlety, na nichž mne prarodiče stále nutili si vybírat nějaké suvenýry, pohledy nebo (nedejbože!) oblečení. Bez ventilů. Žurnály z cest tady.

A stalo se co? Že se mi začalo takřka kouřit z hlavy a já se pak stáčela v takovýchto pocitech. Byl to hnus, přátelé. Ovšem nejhorší bylo - což není v onom líčení popsáno - že mne pořád trápil strach z nezavřeného vodovodního kohoutku. Tedy, hlavně v noci, protože to všechny strachy rostou. To jsem pak vylezla z postele, vzala za lesklou kliku, která šla dost těžko smáčknout, šoupla dveře po koberci, což zasyčelo, prošla chodbou kolem vitrín s hrníčky a televizí, otevřela další dveře, zavřela je, aby nebouchly samy, otevřela koupelnu, rozsvítila, zhasla, rozsvítila, zhasla... a pak opakovala postup v logicky obráceném pořadí, abych se mohla vrátit na rozvrzané lůžko (on tam vážně panoval všeobecný strach, že ta postel spadne, nedělám si srandu). A za pět minut jsem se zvedla a šla na záchod...

Prosím, abyste mne nebrali jako duševně chorou osobu. Kromě blázna jsem ještě amatérská spisovatelka, rádoby umělkyně, pomalá čtenářka a alternativní módní ikona svého vlastního zrcadla. Hypochondr v červené baretce. Kočičí člověk. Holka, co se neumí nalíčit. Takže se mě nebojte. Už mne tohle (skoro) všechno přešlo a jsem z toho venku.
A ještě nikdy se mi nestalo, že bych nezavřela vodovodní kohoutek. Vám ano?

Moji milí čtenáři, původně jsem chtěla napsat článek o Vánocích, ale zase to nevyšlo. Za mou blogerskou kariéru nevznikl, nemýlím-li se, ani jeden vánoční článek! Tak třeba příští rok. Přeji vám hezké prázdniny a šťastný začátek nového roku. Zveřejnila bych své pé-efko, ale jsem tam na fotce.

Víte co, opět vůbec nevím, jestli tohle zveřejňovat. Místo komentářů k tématu mi raději sdělte, co jste dostali k Vánocům? Máte doma vánoční dekorace? Na co koukáte v televizi? Rozesílali jste přáníčka, nebo jste se, podobně jako já, na všechno vykašlali?

Iris :V
PS. Ano, to znamená, že jsem opět vzala něco, co vzniklo už dřív, pokusila se to nějak oprášit a s jakýmsi komentářem to plácla na blog. Jo. Nic moc dalšího už na skladě nemám.
 


Komentáře

1 Artie Artie | 25. prosince 2014 v 23:38

Chtela jsem si slibit, ze komentar napisu delsi, s hacky i carkami, zkratka zitra na notebooku. Ale bojim se, ze bych se k tomu nedostala.

Zni to i jako aspergeruv syndrom. Lehky autismus. Nebo take ocd, jak pises. Nevyznam se. Jen znam priznaky vyse zmineneho. ;)
Slohove se mi to libi. Moc. Je to takovy muj styl. Dobre se mi to cte, rada nad tim premyslim.
A kdyz je to jeste takto krasne popsane.. Zazitek.
Takoveto nutkani me prepadaly tak v tercii. Takove to pocitani schodu, vchazeni do mistnosti pravou nohou (to mi v ucebne dejepisu a fyziky zustalo do ted). Uvedomovala jsem si to, zbavila jsem se toho.

Vanoce. No, ze by byla vanocni atmosfera, to ne. Nejak tomu neverim, letos je to nejak silne nevanocni. Pranicka nic, darky jen pro bratry, dekorace se omezila na jmeli na lustru a stromecek. Jo a ubrus.
Doufam, ze tys to mela svatecnejsi.;)

2 vrania vrania | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 13:03

Ako dieťa si ťa oblúbilo vskutku veľa desov (ja som mala strašidelných kamarátov, chvalabohu, menej, ale i dnes sa občas niektorí objavia).

Čo si spomínam, vodovodný kohútik som nezatvorila raz - keď som na pokraji straty vedomia ležala v kúpelni na podlahe a po pár minútach si uvedomila, že som nechala tiecť vodu (chvíľu to trvalo, ale nakoniec som našla silu k tomu, aby som ju zastavila a zvalila sa späť na zem).

K Vianociam som rozposlala pár správ na internete, zaujímavé na tom je to, že nie je ľuďom, s ktorými sa poznám osobne (to som 25. odpísala tým pár, ktorí si spomenuli na mňa).

P.S.: Aspoň máš čo "recyklovať". V mojej zásuvke sa žiaden bubák neschováva a potom to končí tak, ako naposledy (s príspevkom Včera) =)

Užívaj vianočné voľno =)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 12:47

O téhle poruše toho moc nevím, ale naprosto chápu tvé strachy. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla zničehonic oslepnout. Ohluchnout. Přijít o hlas nebo třeba o (zdravý) rozum. Jaké by to bylo, kdyby se mi třeba ztratila paměť? Brr, děsí mě jen to pomyšlení. To je možná ono - čím víc se na takové věci myslí, tím je to horší.

Během letošních Vánoc jsem se rovněž na všechno víceméně vykašlala. Důvod je zřejmý. Ani se mi nechce psát bilance tohoto roku, stejně byl celý zvláštní a plný omylů a nesplněných předsevzetí. :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama