O smutném nákladním voze

31. prosince 2014 v 15:19 | Iris |  Hřejivá výzva
Byl jednou jeden převelice smutný nákladní vůz.

Cože? Říkáte, že nákladní vůz nemůže být smutný? Tak to se mýlíte. Když smíte propadnout splínu vy, dokáže to cokoliv. Proč by to nemohl být zrovna náklaďák, koho přepadne smutek?
Inu, pokračujme dále.
Tento vůz sužovala neobvyklá melancholie již od dob, kdy se jako malé autíčko proháněl po domovském dvorku svého autoservisu. Zatímco ostatní sourozenci - bylo jich sedm - skotačili, hráli si na schovávanou, vesele se objížděli, výskali a zpívali motoristické písně, náš malý náklaďáček se choulil v rohu stodoly a staticky civěl do zdi. Snad kvůli faktu, že byl nejmladší; snad si připadal ošklivý kvůli své hnědozelené barvě, snad pouze neměl chuť komunikovat.



Každopádně, takové upejpavé chování nebylo pro malé autíčko dobré. Na rozdíl od sedmi ostatních, veselých náklaďáčků nezískal potřebnou hbitost, pozornost ani odvahu, a tak neměl příliš nadějné vyhlídky do dnů budoucích. Jednoho vyhřátého odpoledne slyšel své rodiče, jak si při každodenním benzinovém sedánku povídají o něm.

"Co si myslíš, Karle, co bude s tím nejmenším, zeleným?"
"Máš na mysli toho, co celé dny tupě čumí do zdi?" odkašlal si tatínek hřmotným motorovým hlasem, "řekl bych, že ho brzy rozprodají na náhradní díly. Vidělas ty jeho splasklé pneumatiky? A propadlou kapotu? K ničemu jinému dobrý nebude."
"Ale Karle, nebuď tak nemilosrdný... měj přece slitování!" odpovídala zpěvně maminka.
Tatínek odchrchlal: "Co já, co já?! Ty jsi příliš outlocitná, Ingeborg. Smiř se s tím. Každý vrh musí mít aspoň jedno nedochůdče. Je to jeho osud."

Ubohý malý náklaďáček se možná narodil jako stydlivec, ale rozhodně nebyl žádný hlupák. Rozhovor svých rodičů vyslechl až do posledního zavrčení a pomalu se začal smiřovat s tím, co tatínek nazval jeho osudem. Nedochůdče. Náhradní díly. K ničemu jinému dobrý nebude. Tato slova ho zasahovala jako dýky. Uvědomoval si, že se musí vzchopit, že musí vyjet ze starých kolejí a začít si hrát se sourozenci...
Jenže ve chvíli, kdy se o kontakt pokusil, byl, jak už se to stává, krutě odstrčen.
"My tě nechceme! Jsi hloupý!"
"Nedochůdče, nedochůdče!"
"Jdi pryč, ty náhradní díle!"
"Jo tak na babu bys chtěl hrát! Aby ses nám nerozsypal!"
…Sourozenci nejspíše také slyšeli rozhovor rodičů.

Náklaďáček si uvědomil, že zde již není vítán. Cítil se sláb, zoufalý a opovrhovaný. A tak se jednoho podzimního dne, jelikož již nebyl tím nákladním miminkem, s nímž jsme se střetli na začátku tohoto příběhu, rozhodl navždy opustit svou domovskou půdu. Ani stýskat se mi nebude, vždyť mne tu nikdo nechtěl, říkal si, když po brzkém setmění odjížděl, s natankovanou nádrží a mírně pozvednutými koutky.

Je třeba vykládat, jak osudový krok náš malý náklaďáček právě vykonal? Jak širý svět se mu otevřel? Jaké možnosti měl náhle rozprostřeny pod koly? Jak se mu nový, vzdálený obzor zaryl do benzinového srdce?
Náklaďáček vyspěl. Při pohledu do krajiny blahem vrněl lyrické básně. Když pozoroval šedavé podzimní nebe, jeho sentimentální duše se chvěly v rytmu symfonických skladeb. Kdyby byl náš nákladní vůz člověkem, publikum by ho milovalo a opěvovalo.
Jenže, bohužel. Vůz vozem zůstává i ve chvíli, kdy sdílí lidské radosti. Po deset dnů se projížděl ztichlou jihočeskou krajinou; okolo polí, pastvin, luk, rybníků, měst i vesniček; viděl traktory, jak nahrazují hospodářská zvířata, viděl rolníky, pozoroval klidně trávící přežvýkavce. Zhluboka dýchal a nemyslel na budoucnost; proč nežít přítomným okamžikem, když na vás žádný budoucí nečeká?
Až jednou. Zastavil se. Uprostřed silnice. Prázdné.
Necítil bolest, strach ani beznaděj. Pouze spontánní vyčerpanost, hlad a žízeň ho sužovaly a on už nemohl ani zavrčet v rytmu svých melancholických myšlenek, což ho, pravda, mírně znervózňovalo. Ale jinak zůstával v klidu, stejně jako svět okolo něj. Nedovedl vyvodit z nastalé situace žádné důsledky a to mu bylo ulehčením. (Souhlasíte, mí choleričtí souputníci?)

A jak tam tak netečně stál, - den, dva dny, tři dny, nepočítal to - přišel k němu člověk. A když k autu přijde člověk, je nasnadě, že pojedou. Tak jeli. Člověk dal náklaďáku najíst, trochu ho umyl, což se našemu hrdinovi stalo poprvé za život; přitom si vesele zpíval mírně ochraptělým hlasem.

"Autíčko, autíčko, kdopak tě tu nechal? Takový pěkný náklaďáček, to snad ani není možné. To by byl hřích, nevzít tě domů. Pojď, pojedeme," povídal člověk, když sedal na místo řidiče; ačkoliv ostatní by možná řekli, že hříchem je naopak opuštěného auta se chopit. Tak začala nejveselejší etapa v životě smutného nákladního vozu, doba, kdy žil s lidmi.

Dobrodinec, jenž ho nakrmil a umyl, měl velkou garáž a v ní osamělou traktorku Dorotku. Mimo jiné vlastnil nepříliš širokou rodinu a kdysi honosnou, dnes skomírající vilku z dvacátých let, ale to náklaďáčka příliš neovlivňovalo. Po překonání počátečních rozpaků se s Dorotkou spřátelil a tak započal jeho klidný život po boku člověka. Klidný a rutinní.

Jeho člověk konečně přestal jezdit do práce v traktoru (protože to nebylo úsporné a navíc vzbuzovalo přebytek cizí pozornosti) a Dorotka mohla odpočívat, než se majitel vrátil domů a šel zušlechťovat pozemek okolo svého obydlí. Náš náklaďáček se stal opravdovým věrným přítelem člověka; dokonce dostal jméno, říkali mu Ferdinand. Hned si toto vznešené oslovení zamiloval. Žilo se mu dobře. Dorotka, člověk, práce. Vyrostl ve svědomitý, bystrý a spolehlvý, leč, pravda, trochu samotářský dopravní prostředek; na parkovišti před budovou zemědělského družstva, kde jeho člověk pracoval, stálo vždy plno nudně béžových osobních aut, která se zpočátku upřímně snažila navázat s Ferdinandem hovor, a když se jim to nepovedlo (nákladní vůz nerozuměl jejich městské hantýrce ani přehnaně afektovaným gestům, navíc mu chyběly zážitky a zkušenosti, o nichž by s auty mohl rozmlouvat), rozhodly se mu uraženě posmívat. Ale on to nevnímal. Co je mi do nich, proudilo mu pod kapotou, když si na svém stinném a chladném parkovacím místě pobrukoval další a další lyrické skladby, jejichž tvorbě se naučil během oněch deseti svobodných dní.
Šťastné to auto.

Jenže jednoho chladného dne se Ferdinandovy jistoty a klid rozsypaly jako... jako... jako ten pověstný domek z karet (který zelený náklaďák ale, přirozeně, nikdy neviděl). Stalo se něco hrozného. Když se vracel se svým člověkem z práce domů, již za tmy, vila hořela. Hořela, jasným, oranžovým plamenem, nikde nikdo, žádní hasiči, žádné hadice, žádná pomoc. I garáž hořela. Dorotka hořela. Rodina hořela. Lidské srdce chvějící se za volantem - to zajisté také vzplálo.
A v tom hořícím světě se člověk rozhodl opustit svou zapálenou usedlost a odjet. Zmatení smyslů, náhlá beznaděj... Co bude s Dorotkou? ptal se zmateně Ferdinand, ale člověk mu neodpověděl. Copak lidé rozumí tomu, co říkají dopravní prostředky? Byl by se býval vrátil, kdyby toto rozhodnutí nezáviselo na řidiči. Uháněli pryč, do tmy, do dálky. Ferdinand se opět cítil jako to malé smutné autíčko. Co s ním bude?

Inu, na několik týdnů se z něho stal pojízdný dům. Člověk vytáhl těžkou plachtu, položil ji jako střechu přes Ferdinandův nákladní prostor, v němž, jen tak na prknech, přespával. Popojížděl po kraji, tiše a nevesele. Už to nebyl ten dobrodinec, co si prozpěvuje písně; dokonce nákladní vůz už ani nemyl. Proč také, vždyť věci nemají duše, je jim to jedno, přesvědčoval se. Ferdinand se již necítil býti věrným přítelem a sluhou člověka, ale ubohým otrokem. Jeho vrčivé žalozpěvy se stávaly pomalejšími a smutnějšími, žíznil, pohyboval se z posledních sil. Proč já a proč tak brzy? ptal se sám sebe, tázal se nebe nad sebou, štěrku, asfaltu a luk pod osudem vláčenými koly. Nikdo neodpověděl. V tom ohni se ztratilo vše, co od života žádal; a že toho nebylo mnoho, pouze dobré zacházení, věrná přítelkyně Dorotka, bezpečná střecha nad hlavou. Nyní nemá nic, uvědomil si.

A člověku tato pravda došla také.
Pravda o tom, jak se zachoval. Asi se mu stýskalo po rodině; Ferdinand se zamýšlel nad lidským jednáním, nad jediným jeho příkladem, který viděl. Ale stejně jako lidé nevědí, co jim chtějí říci auta, dopravní prostředky se jen těžko doberou motivů chování příslušníků lidské rasy. Náš hnědozelený náklaďáček projezdil s člověkem celou zimu. Stal se mu domovem a unaveným otrokem. Jeho nádrž vytrvávala poloprázdná. Hladový, ubohý nákladní vůz.
Byl březen, když to skončilo. Člověk zaparkoval Ferdinanda do pole, s posledním odrazem vybledlého štěstí v oku ho pohladil po kapotě - na chvíli to bylo znova jako dřív - a pak odešel pryč. Ferdinand ho sledoval, jak si lehá na zem, strhaná lidská existence. Dýchá a pak už nedýchá. Tak takhle se umírá?

Ferdinand, smutný nákladní vůz, zůstal v poli. Opět vrčel do rytmu svých zoufalých myšlenek. Pak zmlknul, podobně, jako jeho člověk, a mlčí pořád. Stojí, mlčí a už ani nečeká, že se ho někdo ujme. Nechce sloužit. Nechce jezdit. Dokonce už ani nechce skládat své vlastní lyrické básně.
Svět mu vyhověl.

Byl jednou jeden převelice smutný nákladní vůz a je dodnes.

.. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ... .. ...

Příběh o třicátém obrázku v mém telefonu, Hřejivá výzva číslo dvacet sedm.
Věřte nevěřte, opravdu jsem tenhle vůz vyfotila a také si za to nesu následky - v podobě psaní a následném opravování tohoto pohádkového hybridu (nyní mluvím o textu, ne o autu).
Foceno okolo Milevska, což je má letní destinace a místo, kde mám doopravdy kořeny. Mí předci žili v jižních Čechách už v devatenáctém století; je to sice nepotřebná, ale (pro mě) dost zajímavá informace.
Příběh vozu neznám, všechno jsem si vymyslela. Proto to oficiálně nazvu pohádkou. Je to slátanina, nevěrohodná, nezasazená do času a pořádně ani do místa. Mamka se mě ptala, jestli někdy nemůžu napsat něco, co končí dobře. Vám jsem to snad už, myslím, vysvětlovala? Dospívání. Ehm.
Příběh vzdáleně vypráví i o lidském rozhodnutí. Nemusím pořád popisovat fiktivní osudy s tím, že pro ně všechny mám omluvu - a zde jsem si to užila.

A to auto se mi líbí. Pořád říkám, že až budu velká, chci řidičský průkaz na traktor. Nebo na tohle.

Příští téma, Noc, se již sladce vyvaluje v mých Rozepsaných. Zítra...?

Iris :V
PS. Užijte si Silvestra!
 


Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 31. prosince 2014 v 16:57

Moc pěkně napsané. Přeji Ti vše nejlepší do nového roku, hodně zdraví, lásky, míru a štěstí!! :)

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 18:36

Teda, dneska mám ale počteníčko, jedno lepší než druhé - kniha Spánek od Murakamiho, Anničin článek a teď ten tvůj. Opravdu mi buší srdce z toho náporu pěkného čtiva. :)

Tvůj příběh mě zaujal. Nemám ráda, když naše češtinářka (je to Mrož) říká, že zvířata nebo věci nejdou charakterizovat. Že nemají vlastnosti, že to prostě nejde. Tvůj příběh možná vypadá smyšleně, ale zároveň je dost dobře možné, že i auta mají svou řeč. Ráda si takovéhle věci představuju, to víš. :) (A taky bych chtěla Arabelin prsten a kouzelného hada... :))
Pobavila mě tvá přirovnání a propojování součástí auta s normálními frázemi a jevy. Například jsem asi půl minuty přemýšlela, proč se jeho sentimentální duše chvěly, a pak mi došla ta pointa... :D

No nic, užij si večer, neohluchni a v příštím roce na počtenou! (Doufám, že i na viděnou! :))
Mimochodem, to máš v plánu psát výzvu teď každý den? Takhle tě nemám šanci dohnat. :D

3 Berenika Berenika | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 13:14

Je to nádherné! Plné dojmů, dokonale vyvážené... opravdu smutné. Jen jméno "Ingeborg" jsem opravdu nečekala. :D

4 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 1. ledna 2015 v 14:24

[1]: Děkuji moc, tobě taky :-)

[2]: Díky, moc jsi mě potěšila.
Já občas s věcmi mluvím a když jsem byla malá (pozor, má další dětská úchylka), omlouvala jsem se v obchodě jednomu rohlíku, že si koupím jiný rohlík. Věci jsou mlčenliví soudruzi... :-D
Arabelin prsten, ten by se mi také hodil.
Taky doufám, že se domluvíme na nějakém setkání. A ne, s výzvou jsem se nějak příliš rozjela. Neboj, brzy se zase zadrhnu a bude to jako dříve. :-)

[3]: Děkuju, ani jsem nečekala, že se to někomu zalíbí. Jméno Ingeborg bylo vždy jedno z mých oblíbených, lidi v mém okolí ale tvrdili, že to je jméno dobré akorát tak pro bagr. :-D

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama