Rande naslepo

22. listopadu 2014 v 13:29 | Iris |  Hřejivá výzva
Je to hloupé, dávat si rande na náměstí.
Tedy, jsem naprosto přesvědčena o tom, že je maximálně stupidní domlouvat si jakékoliv rande kdekoliv. Ještě k tomu schůzku s trapným podtitulem naslepo. Ale budiž. Je to jedno ze zbožných přání mojí maminky. Nechápu to. Když se to vysloví, zní to neuvěřitelně, že? Ale je to tak.
"Alenko, měla bys přestat sedět u toho svýho počítače, knížek, deníčků, virtuálních kamarádů, nebo co to všechno máš. Koukej, tahleta agentura pořádá rande naslepo. Nebylo by skvělý to zkusit? Kdybych měla sedmnáct, jako ty, hned bych do toho šla. Ale no tak, Alí. Usmívej se. Proč si nikdy nenalíčíš řasy? Máš je tak světlý a krátký. Nechceš půjčit moji výživnou řasenku?"
Ano, přesně tak. Takhle mi to bylo řečeno, a jestli ne, tak přinejmenším hodně podobně. Ono je mi sdělováno mnoho velice jednotvárných a kolovratních řečiček, hlavně od osob, jež si myslí, že když nevysedávám v barech, nevyhuluji si mozek a netančím v podnapilém stavu po stolech, neužívám si života. Jenže tak to rozhodně není. Fakt ne. Naopak, řekla bych, že mé žití je v porovnání s tím, jaké vedou mí vrstevníci, mnohem hodnotnější. Přinejmenším zachovalejší. Například nemám ještě ani jednu plombu.



Ale, jak jsem již řekla, budiž. Nakonec jsem se v průběhu jedné ze svých slabých chvilek rozhodla vplout do náruče oné podezřelé seznamovací agentury a domluvila si schůzku naslepo. Teď, abyste byli plně obeznámeni s mou situací, stojím před radnicí, s řasami ridikulozně slepenými matčinou 'výživnou řasenkou' (podobnou spíše lepidlu Herkules), v odporných bledě tyrkysových minišatičkách, a nejspíš vypadám jako nepříliš dobře placená prostitutka. Očekávám jakéhosi 'devatenáctiletého milovníka vážné hudby, koňských dostihů a televizních estrád', přičemž mne samozřejmě nejvíce odrazuje ten třetí zmíněný zájem. Onen chlapec se má jmenovat Petr, což je naprosto ordinérní a nezajímavé jméno. Ale nesuďme, že? Třeba přijde nějaký starý úchyl, což by vysvětlovalo ty podivné koníčky (doslova). Na druhou stranu, proto jsem trvala na páté hodině odpolední a na frekventovaném náměstí. To by si žádný pedofil nedovolil, ne? Achjo. Stejně za chvilku půjdu domů a drahé matce řeknu, že milý Petr se na to zřejmě vybodl.
Počkám ještě deset minut a doufám, že mne tady zatím nezastaví žádný obstarožní podnikatel, jelikož v těch nechutných šatkách vypadám jako velice omrzlá a zoufalá společnice.

Haló, pane Petře, devatenáctiletý milovníku obskurních věcí, kde sakra vězíte? Sledujete televizi Šlágr? Jako ó ká, já u toho také někdy ztvrdnu, ale rozhodně ne před nějakou zpropadenou schůzkou. Sice se mi sem nechtělo ani trochu, ale když už jsem se do něčeho navrtala, tak do toho jdu, byť by to bylo sebeblbější (a to tohle je). Nebo parkujete koně? Nebo posloucháte Bacha? Tak to bacha, prosímvás. Je pět hodin pět minut. Kdyby nebyl duben, už se pakuji, jelikož ve tmě se nerada potloukám venku, právě kvůli úchylům (i když, pokud si do čela narazím svůj oblíbený červený baret, jsem před nimi víceméně maskována, protože pak sama vypadám jako jeden z nich).
Zdá se, že na to kašleš, milý Petře. Nevadí. Co se stane? Nic. Komu to vadí? Mně ne. Stejně bys určitě byl nějaká divná individualita. Vždyť alespoň trochu soudní lidé o sobě nepíší, že mají rádi televizní estrády, ani kdyby na nich opravdu ujížděli. To je směšné, toto. Petře, tvůj profil je určitě parodie.
Tak nějak přemýšlím nad tím, co jsem si vlastně do kolonky 'zájmy' napsala já. Matně si vzpomínám - ano, stálo tam čtení, kreativní psaní, poezie, historie (hlavně antika a novověké dějiny), cizí jazyky, inteligentní filmy. Uf! Inteligentní filmy! To vážně můžu pustit do éteru jen já. Vždyť to není vůbec pravda. Co ty komedie o koních a o štěňátkách, které jsem zhlédla během poslední osobní čokoládové noci (nebylo to náhodou předevčírem?). No jo, a navíc v těch hnusných šatičkách rozhodně nevypadám jako inteligentní a kultivovaná milovnice poezie a antiky.
Nevadí. Ještě chvíli panu Petru dáme.

Třeba už tu byl! Je sedmnáct hodin deset minut a já a můj naslepo-nápadník jsme se ještě stále nesetkali. Třeba, jak již řečeno jest, tu byl, viděl mne z dálky a raději se rychle klidil. Vždyť - kdo by chtěl takovou osobu, jako jsem já! Ani ten nejdivnější exot by mi nevykročil v ústrety, kdyby mne tu uviděl stát, tlustou, bíle nazelenalou, s mastnými vlasy a slepenými řasami (které jsou jistě vidět již od ústí Pražské ulice). Jsem ošklivá, přiznejme si to. Nos jako bambule. Všeříkající akné setrvávájící minimálně rok poté, co by mělo odejít. Křivé nohy. Kulhavá na pěticentimetrových podpatcích. Lama. Už se nemohu nazvat ani weirdo, nerdy nebo cute awkward. Navíc mne dostihla chuť na čokoládu. Žádnou nemám.
Už nejméně popáté tu okolo mne přechází jakási stará paní s taškou nákupu, asi něco nebo někoho hledá. Pokaždé na mě koukne, ze začátku to byly pohledy zcela lhostejné (asi takové, jako ty moje), při třetím míjení už na mne hleděla jako na lehkou děvu, s notnou dávkou opovržení. Vlastně se jí nedivím. Chápu ji. Pokud ze mne něco netryská, je to rozhodně radostné a energické mládí.
Má matka má pravdu v tom, že si nikdy nikoho nenajdu. Není to ale mým přístupem - to hlavní je ten vzhled, s nímž denodenně bojuji a rozmlouvám. 'Hlavně, že jsme zdraví,' jak říká babička - jasně, babi, ale co takhle hormony, dospívání, ovulace, pudy?! I hnusné holky mají živočišné touhy, smiřme se s tím. Povězme si to narovinu. Ošklivá děvčata s nevábnými jmény jsou také samice. Uff, už zase se mi podařilo ponořit se do syrových úvah. Hrůza.

Ale vážně! Jako! Tohle není sranda, musím se najít, jinak opravdu skončím jako kočkami ověnčená stará panna s dlouhými zašedlými vlasy ve zklamání oznamujícím rezignovaném copu! Už jsem toho zkoušela tolik. V jedenácti letech, kdy tohle mé ženské uvědomění začalo (k mé smůle, dospívat jsem začala průměrně o dva roky dříve, než ostatní, což mi přineslo logicky více utrpení), jsem chtěla být vyfintěná bárbínka, nosila jsem krátkou ofinku a vadná vzorovaná tílka a taky zelené stíny a v té době mi ještě matinka nadávala za mé řasenkové orgie. Ale co naplat, nikomu jsem se nelíbila. Logika, ne? Kluci ve třídě byli mozkově nevyvinutí a navíc ve mně fakt nic neprobouzeli. Tak jsem se asi o rok později 'bláznivě zamilovala' (dnes již vím, že šlo o prachsprosté pohlavní pudy) do jednoho septimána a na Vánoce mu nesla dárek, který byl naprosto trapný a nemístný (baterka a čokoláda). Celé dva roky jsem z většího či menšího povzdálí přihlížela tomu, jak je onen septimán balen, a pak si našel přítelkyni a mě už ani nezdravil na chodbě, a potom odmaturoval a odešel. Myslíte si, že jsem zůstala sama? Máte pravdu. Od svého narození zůstávám sama. Někdy mám chuť z plných plic si zazpívat píseň On My Own, aby to slyšel celý svět; ne, dobře, tak celý panelák, ale ještě nikdy se tomu tak nestalo, jelikož bohužel neovládám magie intonace a zpěvu tak obecně.

A tak zde já, osoba, jež nikdy nezažila pověstnou školkovou první lásku (jelikož celá svá předškolní léta prozvracela s divokými tiky ve tváři), ta, jíž se nepoštěstilo ani najít si předčasný mladý vztah ve třinácti, ta, jež se první noc po patnáctých narozeninách nevrhla do víru promiskuity (ačkoliv si to tak v hloubi duše plánovala, když jí bylo oněch dvanáct-třináct roků)... a tak zde já, dívka v tyrkysových šatičkách, ztrácející se ve vlastních pochroumaných souvětích, stojím a čekám na pana Petra, který se měl stát prvním mužem, co o mne kdy, byť anonymně, projevil zájem. A Petr nepřichází.
Třeba to celé byla jen velká legrace! Vždyť to je naprosto jasné. Z jakého jiného důvodu se obyčejný člověk vydá v spáry internetové agentury pořádající něco tak pitomého, jako je rande naslepo? A ten jeho profil a ty pochybné zájmy - jak nad tím tak přemýšlím, nakonec je přece jenom hloupost zakázat v rámci 'zachování tradice rande naslepo' uveřejňování fotografií. Dala bych tam nějakou hezkou, a kdyby mne tam našli spolužáci, tak... tak to sice nevím, co bych dělala, ale upřímně, vážně není moc pravděpodobné, že by se lidé z naší školy přihlašovali do něčeho takového. Vždyť všichni jsou ověnčeni partnery a partnerkami snad již od primy. Takhle, tedy bez té fotky, bez jakéhokoliv klíče k identifikaci, nemohu toho zbabělce nikde zastihnout a dát mu co proto. Co to kecám. Nikdy jsem nikomu nedala co proto, i když jsem tím častoo vyhrožovala. Směšné výhružky. Všichni vždycky věděli, jaká jsem slabá.

Je půl šesté a já jdu domů. Zavazuji si zavinovací svetřík, aby mi nebyla zima a také abych schovala ten tyrkysový hnus, a naposledy se ohlížím, zda se přece jenom nepoflakuje u kašny nějaký mladík, který by mohl být Petr, posluchač vážné hudby, koní a televizních estrád. Ne, je to marné. Nemá to cenu a nepřišel a už ani nepřijde. Třeba za to nemůže! Třeba ho přejelo auto. Nebo kůň. Nebo televzní estráda. Nebo se opil a nemůže se zvednout! Možná dostal angínu nebo nějakou krutou alergickou reakci. Mohl se také celou dobu krčit za kašnou, tak to bylo v nějakém inteigentním filmu. Ať se stalo cokoliv, ani teď neproběhlo mé první rande. Kdybych byla aspoň trochu věřící, asi už ze zoufalství vstoupím do kláštera. Bohužel, ačkoliv beru jméno boží nadarmo, můj naprosto nemystický a nemysteriozní život ve mně vychoval zarytou zastánkyni Darwinovy teorie a tak bych s trochou snahy mohla vstoupit nanejvýš tak do výzkumného ústavu. Stejně tam jednou skončím. Jako mrtvola. Domluvila jsem se s mamkou, že až umřu, dá mé tělo nezištně vědcům nebo malířům. Za královny Viktorie se tohle dělalo běžně, nepletu-li se.


. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Tento možná až příliš dlouhý proud myšlenek je mým splněním čtrnáctého tématu Hřejivé výzvy, jehož přesné znění je Příběh o rande naslepo psán v první osobě. Dlouho jsem se tohoto zadání děsila, ale asi před třemi dny ze mne takřka samovolně vypadl tento útvar. Po dlouhé době jsem zase něco napsala najednou, z hřmotného a težko vysvětlitelného impulsu. Přesto si nemyslím, že se jedná o ventilaci mých vlastních životních zážitků.
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že si to zaslouží druhou část - něco z pohledu onoho chlapce, na něhož Alena čekala. Jenže pak jsem si řekla, že mnohem lepší to bude bez toho, aby si každý čtenář domyslel svůj vlastní závěr. Tak to ráda dělám i já a tak doufám, že tím nejste zklamáni ani uraženi.
Mým cílem nebylo zachytit nějakou změnu myšlení, přesto se mi to trošku povedlo (a tak to tu musím zmínit, aby si nikdo nemyslel, že si v průběhu tohoto slohu pouze nevědomky protiřečím); Alena, ze začátku přesvědčena o svém způsobu života, si během čekání na druhého účastníka schůzky uvědomuje, že vlastně neví, zda se jí žije dobře. Chudák holka. A ty sexuální narážky jsem také neplánovala. Nezačnu psát sprosťárny, nebojte.
Mockrát vám děkuji za vaše komentáře a za to, že se sem vracíte.
Pokud byste trvali tom, že si chcete přečíst pokračování, oživím některý ze svých nápadů.
Příště mne čeká Libovolný útvar inspirován mou oblíbenou písní. Což znamená, že začínám přemýšlet, kterou skladbu vybrat.
Iris :V
PS. Na obrázku je mrtvý holub. Ležel před kostelem v Bělé pod Bezdězem a tak jsem ho už jen z piety musela vyfotit. Tady je tyrkysový, aby korespondoval s hrdinkou (?!) příběhu.
 


Anketa

Je změna času z letního na zimní (a naopak) zbytečná?

Ano
Ne

Aktuální články

Reklama