Příliš dlouhé procitání

24. listopadu 2014 v 16:09 | Iris |  Hřejivá výzva

Regina Spektor - A Cannon | TEXT

Jak dlouho vlastně byla noc?
Unavená záře pomalu pronikala skrz těžký závěs na mém okně a já si najednou uvědomil, že vzduch, jenž obklopuje veškeré bytí v mé místnosti, je neúnosně těžký. Počínal padat na postel, na psací stůl, na zaprášený koberec i na úchyty připevněné na šuplíkách. Paprsky se staly vlezlými a mou jedinou možností tedy bylo vstát a pustit je dovnitř, aby přestaly nepřííjemně škrábat na sklo.
Začalo to. Už je ráno. Tak mne napadá... jak dlouho vlastně trvala uplynulá noc? Můj krok je stále trochu vratký a pohled se místy rovněž dvojí, trojí, zase spojuje dohromady... Tady na lavici stojí skleněná lahvička, na jejímž dně zbývá pár kapek jakési průsvitně šedé viskozní kapaliny, pod ní mírně pokapaný vyšívaný kapesník s iniciálou...
S iniciály 'A. R.' Pokud si dobře vzpomínám, má iniciála by se měla alespoň trošku podobat literám V. P. Takže tento roztomilý kousek látky nemůže být mým. Je nepříjemné, když si nic neumíte vybavit, a ještě protivnější je ta konstelace malých věcí okolo mne, která mi radí, abych se raději ani žádné paměti dovolávat nechtěl, jelikož stejně nemůže přinést nic šťastného. Židle je stále stejně tvrdá - ach - a taktéž podlaha v místech, kde koberec olysává.
Člověk, ač bezcílně sedící na chladném sedátku a ztraceně se domáhající počtu čtvercových kazet na stropě, časem začne pociťovat touhu po vědění, protože jeho malý omezený svět se mu stane moc těsným. Ale počátečním krokem všeho uvědomění a prvním žďobíčkem jízdenky na návrat do běžného žití je prachobyčejné nutkání po ustlání postele. Ach, ta postel je tak ošklivá, když ji vidím, chudinku, rozházenou právě tak, jak jsem ji poválel a znectil; nepodobá se už skoro posteli, ale odvržené, zklamané ženě; pojďme ji učinit novým, čistým lůžkem. Je to milé, tento stlací pocit, jelikož přirozeně přerušuje myšlenky na opětovný útěk mezi peřiny.



Jak tak na to koukám, na ty důkazy, jež mi znova nabytý život znenadála přináší; noc, již jsem prospal, trvala nejméně ode dne sedmého května roku tisíc devět set dvacet dva. Zdá se, že toto temné období odstartovala osoba s iniciály A. R.; jakási - ano, mlžně se mi vyjevuje její tvář na bílé stěně! Jakási Agnes Rothstein! Měla maličko doleva nakloněný rukopis a myslím, že neměla moc času, když mi tento vzkaz přenechávala. Jak se ten narůžovělý, pomuchlaný lístek dostal pod můj polštář? Dala ho tam ona, dívka s plavými vlasy a přimhouřenýma očima, nebo jsem ho před usnutím přečetl...

Odcházím, říkal,
protože se na to už nedokážu dívat. Nezvládnu pozorovat, jak má milovaná osoba podléhá nemoci. Nejsem dostatečně silná na to, abych dokázala nečinně přihlížet pomalému rozkladu jediného člověka, který se rozhodl sdílet se mnou život a lože. Mám city, ačkoliv ty mi občas dáváš najevo, že jsi přesvědčen o opaku.
Odcházím a ty tomu nezabráníš, nechci, abys zemřel, ale zároveň vím, že tomu nezabráním, a tak tě alespoň nechci vidět umírat. Je to vrchol mé vlastní sobeckosti, já vím; ale jestli se uzdravíš a probudíš, věz, že mne můžeš vyhledat a třeba se mi pomstít, je to na tobě. Pochopím cokoliv.
Odjíždím dnes v noci. Domluvila jsem se s Torstenem (to je nový rybář, ještě jsi ho nejspíše neviděl; dováží mořské plody na kontinent), aby mě vzal s sebou do Amsterdamu a pak se konečně budu moci vrátit domů, tedy tam, odkud jsem přišla. Odkud jsme oba přišli. Kdykoliv se za mnou můžeš vrátit, Walti.
Ach, to jsou hlouposti. Moc se ti omlouvám za všechny špatné věci, které jsem ti udělala; a že jich za ty necelé dva roky bylo, já vím. Vše si uvědomuji. Nemám peníze na tvůj pohřeb a proto, až se vrátím do Berlina, pokusím se zajít za tvou rodinou a promluvit s nimi. Doufám, že mne pochopí a že ti konečně odpustí. Když se tak nestane, udělám vše pro to, abys měl důstojný pohřeb přislušící tvé společenské vrstvě. Nechci, abys skončil v hromadném hrobě, protože nevěřím, že myslíš vážně, že by ti to nevadilo. Je hezké být soucitný, dokud nejde o život, a mně se omlouvat nemusíš.
Loučím se a věz, že tě miluji, jako už nikoho. Opouští se mi tě těžko, Walti, zvláště když vím, že umíráš.
Navždy tvá
Agnes

Ta žena mne ponechala v mé beznaději a bezcílnosti té krvavé pouti právě tehdy, kdy jsem ji nejvíce potřeboval. Je to Agnes, dávná láska z Berlina, malá chudá dělnice, která si myslela, že bude něco víc; vždyť je to zřejmé z jejího slohu, vše se mi vybavuje. Opět se ptám; jak dlouho trvala ta noc? V chodbičce mezi ložnicí a kuchyní se válí punčocha, kterou zde Agnes zanechala. Na kuchyňském stole je rozprostřena krví potřísněná utěrka; zrcadlo pokryl prach a pavučiny. Bojím se do něho pohlédnout, ale zároveň vím, jakou pomocí by mi to bylo při určování objemu vod, jež uplynuly mezi usnutím a rozpačitým probuzením. Ach, jak krutý je ten pohled na vlastní dlaň; o kolik horší asi bude vidět tu tvář, do níž se kdysi Agnes zamilovala!
Radio. Radio, rozhlas!
Rozhlasový hlas je stále stejně monotónní, jako večer. Odstín řeči toho pána není ani o málo starší a dokonce už ani neodkašlává tak často, jako předtím. "Dne desátého května tisíc devět set dvacet dva nás překvapila nepřiměřená horka... Dnes by se počasí mohlo, dle předpovědí Národního meteorologického ústavu, zmírnit a uklidnit..."

Sedmého května... desátého května... to není možné, opravdu jsem prospal pouze necelé tři dni? Tři dni... To by Agnes už mohla být doma. Mohl bych se za ní vypravit a dovést si ji zpět sem, jsem snad už zdráv, veškerá hrozba smrti pominula a její zbytky spočívají zastlány hluboko pod duchnou; Agnes se zde, se mnou, měla dobře; chudinka malá, vždyť ona si tu nechala všechny věci! Všechny krajky, stužky, skicák, punčošky, dokonce i pudřenku! Odejela jen se svým malým kufříkem, tak, jak sem kdysi přicestovala; už nikdy se jí nebude žít tak dobře! Nemůže se vrátit k své rodině, příliš už přivykla bílému chlebu, pohodlnému bydlení a pláži, byť studené, za okny! Najednou si na to všechno vzpomínám, úplně jasně! Moje Agnes! Moje plavovlasá milenka se zálibou v črtání obrysů krajinek do nažloutlého skicáku!
Opustila mne, aby mi vyjednala pohřeb a aby mé ubohé mrtvole usmířila tu rodinu, od níž jsem před dvěma roky odešel. Odešel za mořem a za lepším životem. S ní, s Agnes. Jak je milá! Najdu ji; v noci dojdu za Torstenem a vloudím se mu na loď, stejně, jako to udělala ona. Pokud se nebude chtít vrátit, zůstanu s ní v Německu; nebo ne, utečeme raději do Československa, tam je milejší podnebí!

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Bože, dej mi sílu! Seber poslední večerní kapičky toho vzácného moku, jenž je lidmi nazýván Síla, a skrop mne jím, prosím! Už nikdy ji neuvidím. Už nikdy se s ní nesetkám. Jak je to možné? Nedej mi zapomenout, jako se tomu stalo během té třídenní noci; nedovol mi utopit svou nesobeckou touhu ve sprostém rybím pachu a potu a modřinách.
Má nemoc jako by se opět probudila; vzpomínám si, že jsem tehdy kašlal krev (proto ta zkrvavená utěrka v kuchyni, jak nechutné místo - ale nebyl nám mimojiné dán do vínku i dar nechutnosti?) a měl vysoké horečky, možná i takové, jaké cítím nyní. Je to kruté. Čas strávený v nákladním prostoru Torstenovy lodě, jenž se, nutno podotknout, spíše podobá velké popelnici plné rybích zdechlin, prázdných lahví a všech možných podivností, na něž se ani neodvažuji zaměřit své rozostřené zraky, se blíží teprve třem hodinám a já již mám pocit, že tu ležím nejméně třináct srdcervoucích věčností! Když jsem opouštěl byt, lomcovaly mnou mírné závratě; jejich původ jsem hledal v živočišné lásce k dívce jménem Agnes Rothsteinová, nikoliv v té neoblomné nákaze, jež se zove pravděpodobně tuberkulozou.
Mé pokusy o lehký spánek, který by mi mohl pomoci uniknout od silné bolesti na prsou, každou chvilku ruší podivné zvuky, jež produkuje Torsten na palubě vratké lodi. Jak rád bych vylezl za ním a poprosil ho, aby přestal... Leč nejsem schopen.
Tak musím vydržet a doufat, že německé lékařství ještě docela nekolabuje.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Loď zastavila. Pomalu jsem se vyplazil z nákladní kabiny, abych se ocitl na nějakém tmavém, pustém místě; rozhodně se nejednalo o Amsterdam, spíše o jakýsi ostrov nebo jiný opuštěný břeh, na němž nemá slušný člověk za tmy co pohledávat.
"Tak co, pane umělec? Jak se jim cestuje?" odchrchlal si ironicky Torsten. Byl to starý, ošklivý rybář a mně právě teď, díký nemocí obnažené upřímnosti, došlo, jak je hnusný, zlý, smradlavý a nedůvěryhodný. Ne, ani náhodou; to není žádný pohádkový rybářský dědeček, tohle je rudolící stvůra, odporná ve své opilecké prostotě; ne, není vůbec dobrý nápad usedat k němu do lodi a nejlepší by bylo co nejdříve vystoupit. Kde tkví můj konec? Kolik nepříjemností mi bude ještě třeba překonat? V průběhu svého pětadvacetiletého žití mne, kromě jedné slečny Bedřišky z dob mého pražského dospívání a nyní mé ztracené milenky Agnes, příliš dobrého nepotkalo.
"Nákej nemluvnej," plivnul rybář na palubu a dodal zlověstné "pojedeme".

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

To není možné! Prosím, ať to je pouze součástí mých nezřízených horečných halucinací; ty nohy a ruce jsou - jsou - mrtvé a - patřily - patří - jsou -
Po krajní straně mého periferního vidění, zpět v nákladním prostoru, se mihly ruce a nohy. Připlazil jsem se blíže a objevil chomáč umaštěných, dávno již neživých špinavých vlasů; byly plavé, pod nánosem té špíny se bronzově leskly; vlasy své milenky pozná i na smrt nemocen. Pod odpornou plachetkou se skví mrtvolná tvář tak mladá a zranitelná; ještě několik východů slunce nazpátek lehávala vedle mne, naprosto živa, naprosto radostně vesela. Agnes! Agnes! Je to ona. Agnes nedorazila do Amsterdamu ani do Berlina; její hrob je daleko chudší, než by zasoužila; leží mezi přepravkami s mrtvými rybími těly, ano; i ona je teď mrtvé rybí tělo, jedno z nich. Zabitá, mrtvá. Dočista.
Alespoň mne už nikdy, nikdy, nikdy neuvidí umírat.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Dobře. Nyní mi možná vytknete, že tyto řádky toho nemají s písní A Cannon příliš společného. A budete mít pravdu, jelikož patnáctému tématu Hřejivé výzvy - Libovolný útvar inspirován tvou oblíbenou písní - odpovídá pouze Agnesin dopis. Ale vzhledem k tomu, že inspiraci se meze nekladou a tufíž může být sebemenší - to snad zas tolik nevadí.
Příliš dlouhé procitání je hybrid, který ze mě opět vycestoval tak nějak spontánně a bez větších očekávání. Dokonce jsem ještě v polovině příběhu jen tak matně tušila, jak by to mohlo skončit. Konec je tak obecně mým dilematem, protže by možná mohl být lepší; zároveň jsem ale toho názoru, že když je tam mrtvola, tak tam prostě je mrtvola a není třeba to nějak veleepicky pitvat, zvláště, když je hlavní hrdina taktéž na pokraji smrti, že.
To je asi vše. Vše k onomu útvaru rozprostírajícího se v uplynulých linkách. Sladké sny :3.
Zcela mimo téma; říká vám něcoo soutěž Lingvistická olympiáda? Dneska jsem u plnění jejích úkolů proseděla devadesát minut a ještě mi z toho putuje hlava kolem dokola, hlavně ze svahilštiny a celebeského písma. Pfffff... ale alespoň v maďarštině jsem se moc neztrácela, tak uvidíme.
Příště mě čeká téma Příběh o vesmíru a jsem opravdu zvědavá, co vyplodím. A už se konečně pokusím vymlátit z těch svých oblíbených klišé!
Iris :V
 


Anketa

Regina Spektor!

Joooo! 37.3% (25)
Kdo?! 62.7% (42)

Aktuální články

Reklama