Můj malý itinerář cesty časem

9. listopadu 2014 v 21:29 | Iris |  Hřejivá výzva
Každý z nás na něco čeká, nebo ne?
Nevím, jak to mají ostatní; někdo možná čeká na autobus, někdo na to, až dostuduje, někdo čeká na osmnáctiny, aby se konečně mohl opít (tato skupinka se poslední dobou dosti úží, nemám pravdu?), jiný třeba očekává další apokalypsu nebo vydání nové knihy. Čekání bývá označováno jako nudná činnost, ale já vidím podstatu čekání někde jinde, jelikož pokud celý život trávíme čekáním, čekání nemůže být nuda, ale život.
Já si poslední dobou uvědomila, že čekám, až někdo vynalezne něco jako stroj času, abych konečně mohla cestovat časem. Samozřejmě, že je to k smíchu a že předpokládám, že se to nikdy nestane. Jedná se pouze o jednu z mých mnoha utopických/dystopických vizí a představ budoucnosti a nejspíše to má co dělat s mým kritickým věkem a hledáním vlastní osobnosti (protože jsem zjistila, že nečekám ani na autobus, ani na nové young-adult knihy, ani na cigára).
Pro případ, že by se jednoho dne čistě náhodou má vize vyplnila a nějaký chytrý člověk (protože pardon, ale na mimozemšťany nevěřím, ani kdyby se stokrát našly jejich kostry třeba v kruzích v obilí) doopravdy pokořil časoprostor, vytvořila jsem si malý seznámek míst, na něž bych se opravdu chtěla podívat. A jestli se během svého skromného života toho vynálezu nedočkám a budu se muset spokojit s cestováním prostorem, pokusím se ta místa navštívit stejně (ale v současnosti, to dá rozum).



Ještě pár krátkých slov, než se pustím do hlubin své vražedné a zkreslené představivosti; četla jsem trilogii Drahokamy (Gideon, Gwendolyn, nafoukaná sestřenice, cestování časem, hrabě Saint-Germain a jeho tajná lože; znáte, ne?) a ačkoliv vím, že je to jen taková fantasy a sci-fi a lovestory pro steampunkové puberťačky, musím přiznat, že cosi na celé té teorii popsané v tomto příběhu bude. Například časové kontinuum a jeho porušení - tedy že kdyby někdo cestoval do doby svého vlastního života nebo třeba do budoucnosti, časů, jež ještě nikdy nenastaly, ono kontinuum by bylo porušeno. S tím souhlasím a vřele celou trilogii doporučuji, protože mi nabídla nový pohled na celou tuto časocestovací tematiku. Je to fajn a určitě si to přečtěte.
Také myslím, že si zdaleka nedokážu uvědomit, co by se tady dělo, kdyby se časem mohlo cestovat stejně jako prostorem. Na světě by vznikl nepředstavitelný nepořádek, v němž by se nedalo žít; z historie by se staly jenom laciné turistické destinace; milovníci adrenalinu by jezdili na dovolenou otročit do starého Egypta, zmalované paničky by okupovaly Versailles a určitě by se našlo pár nadšených revolucionářů, kteří by v přesvědčení o tom, že lepší minulost vede k lepší budoucnosti, chtěli zamezit všem válečným konfliktům, popravám a útlaku, což by opravdu mohlo vést k lepším zítřkům (tedy dneškům), ale také by se mohla stát nějaká katastrofa.
Cestování časem by byl revoluční výdobytek a já bych to určitě ocenila; na druhou stranu chci ale říct, že vím, že by tato možnost mohla vést ke zkáze dnešního lidstva. Proto oceňuji, jak spisovatelka Kirsten Gier hezky ve své trilogii vymyslela celý systém, vše logicky odůvodnila a držela cestovatele časem tak zkrátka.

Takže, úplně první místo, kam bych se určitě chtěla podívat, je antické Řecko. Každá doba má své kladné i stinné stránky (i ta, v níž teď žijeme, vždyť se podívejte okolo sebe); Řecko bych chtěla navštívit kvůli tomu, že to byla velká a vyspělá civilizace, kde dle mého nepodstatného názoru panovaly mnohem pokrokovější poměry a názory než o pár století později ve středověku. Řecká mytologie - a ta římská taky, samozřejmě - je mi sympatická; nenakazovala lidem žádný celibát, bohové měli své nedostatky a žádný z nich nebyl dokonalý, prožívali dramatické příběhy a dělali chyby. Obecně jsou mi polyteistická náboženství svou podstatou - tedy že bohů je více - tak nějak bližší (ale prosím vás, abyste mne za tento kacířský výrok moc nekamenovali).
Staré Řecko je taky taková "kolébka" politiky, umění, vědy a filosofie a v neposlední řadě tam určitě bylo krásně a teplo. A taky kanalizace, abych nezapomněla. To je důležité.

Jako další mne napadá - omlouvám se za to nepřesné chronologické řazení - období neolitické revoluce. Prostě bych ráda viděla, jak se z lovců a sběračů stali kněží, řemeslníci a otroci vrstva zemědělců, která svým nadbytkem živila ty kněží. Pravěk mě nikdy nezajímal a číst Lovce mamutů pro mne bylo jak za trest, ale tento dějinný mezník bych ráda viděla. Jak se lidi dorozumívali, v čem spočíval jejich primitivní náboženský kult a tak dále. A taky bych se jim možná líbila, konečně bych někde uplatnila svoje barokní venušoidní křivky (pak bych ještě mohla pózovat pro barokní malíře, ale to přijde až později).

Následovně by má cesta směřovala do dob vrcholného středověku (třeba na území Čech, to je celkem fuk, protože celé to období je mi tolik vzdálené, že na místě snad ani nezáleží). Tato část výpravy by se opět týkala náboženství, protože bych chtěla vidět život ve středověkých klášterech. Opravdu by mne zajímalo, proč a za jakých podmínek lidé do těchto institucí vstupovali a co tvořilo jejich denní program. Ve škole nám říkali, že pro středověkou šlechtičnu bylo mnohem lepší a pohodlnější žít právě v klášteře než vstoupit do nuceného, územního manželského svazku. Upřímně si neumím představit, že by něco mohlo být horší než život plný odříkání a modliteb; a právě abych se mohla přesvědčit o opaku, chtěla bych podniknout tuto cestu. Protože možná se mýlím a jsem prostě jen náboženský barbar.

Po středověkém klášteře bych pádila do renesanční Itálie. Přesně do té, kterou zpopularizovaly všechny možné naučné filmy a knihy o Leonardu Da Vincim. Jen tak, jako pozorovatelka, projít se po Římě, jít se mrknout na novou Poslední večeři, v klidu, nic moc nedělat. Dobře, není mým přáním zkusit si v renesanční Itálii žít, stačil by mi celodenní výlet se zastávkou na renesanční špagety. (historická gastronomie není mým oborem, vím jen, že ve středověku se často jedly bobří zadní nohy a ocas) Jako většinu dějinných období, i renesanci mám ve své fantazii značně idealizovanou a tak by mne tento výlet mohl přesvědčit o opaku.

Jelikož jsem osoba občasně si libující ve všeobecném hnusu, ráda bych se podívala do Francie osmnáctého století. Veškeré (matné) znalosti o tomto období mám z knihy Parfém, příběh vraha a myslím, že mně, hygienou posedlé barbínce, by pobyt ve středním novověku (jak odborné označení!) prospěl. Nebo bych se vrátila se svrabem a blechami a otravou lethálním fluidem a kdovíčím ještě.

A úplně nejnadšenější bych byla z výletu do století devatenáctého. Je to mé oblíbené dějinné období, hned z několika důvodů; literatura, politika, obrozenecká nálada v Čechách (vlastně ve více evropských zemích) a taky ta všeobecná dekadentní a steampunková nálada (jo, to jsou moje naivní představy). Ale teď vážně. Devatenácté století podle mě byla doba všemožného politického uvědomění, skvělých literárních autorů, od nichž jsem buď už něco četla, nebo se k tomu v nejbližší době chystám, a taky čas, kdy se svět začal obracet k své 'moderní' podobě (průmyslová revoluce?). Zároveň to ale nebylo moc slavné s hygienou nebo s postavením žen ve společnosti atakdále. Fascinuje mne třeba teorie sociální determinace a taky taková ta divná pavěda, která se zabývala zkoumáním lidských rysů a tvarů (jak se to sakra jmenovalo?).
Takže, kdybyste přede mnou rozprostřeli celé velké devatenácté století, určitě bych byla nanejvýš spokojená. Ale musela bych mít nejmíň padesátkrát potvrzeno, že se vrátím.

No a pak už je to snadné. Po devatenáctém století následuje jedno krátké období, jež se jmenuje První republika a možná, že víte o mém velkém nadšení pro tuto dobu. Narozdíl od onoho devatenáctého století, myslím, že třeba v takových dvacátých letech by se mi celkem líbilo a kdybych si mohla vybrat nějakou dobrou rodinu v čistotné vile, zvládla bych tam chvíli i žít. První republika byla doba velkých ambic a očekávání a bohužel ji ukončila válka- na druhou stranu, třeba je právě to ten důvod, proč je to krátké období tak obdivované (a jistě i dost idealizované). Že se zkrátka nestačilo příliš rozvinout...? Nebudu začínat se svými filosofickými teoriemi, protože to bychom tu byli do příští neděle.

To je všechno. Jinam bych už cestovat nechtěla; není toho příliš, ale vzhledem k tomu, že se jedná o poněkud složitě proveditelné cesty časem, není můj seznam ani nijak přehnaně skromný. Poslední dobou jsem zaujatá historií ještě mnohem více, než tomu bylo kdy dřív (i když tomu možná mé "znalosti" prokázané v uplnulých řádcích příliš neodpovídají) a jelikož s tímto zájmem téměř přímo souvisí má posedlost psaním, říkám si, že by bylo skvělé jen tak se projít nějakou dobou, nasát atmosféru, pozorovat lidi, koukat se na nebe, jestli je pořád stejné, nebo zda se jeho tvar a barva mění; zkrátka dělat přesně to, co dělám tady, doma, ve věku jednadvacátém.
Milá jednadvacítka má to štěstí, že je čistě náhodou mým nejoblíbenějším číslem, jinak by mi mé století tolik sympatické nebylo.


Na závěr dvě otázky; nevynalézáte náhodou zrovna stroj času? a Kdyby ho náhodou někdo přece jenom dal dohromady, kdo z vás by mne na některé z plánovaných cest doprovodil? popřípadě Máte nějaké další zajímavé tipy na výpravu skrz dějinami?

Právě jste byli svědkem desátého úkolu Hřejivé výzvy. Omlouvám se za všechny tvary slovesa být, které se v tomto článku vyskytují. Příští téma zkusím napsat ve třetí osobě, což by mohlo tento můj nešvar trochu omezit. Obrázek s tématem příliš nesouvisí (lampa a letadla, jéé, to je ale historická fotka!), ale líbí se mi.
Jdu se ponořit... do peřin... a do dalšího úkolu.
Iris :V,
budoucí pokořitelka časoprostoru
 


Anketa

Nejchytřejší blondýna je?

Iris Virág (=já)
zlatý retrívr

Aktuální články

Reklama