Holčička se zelenou polévkou

29. listopadu 2014 v 13:39 | Iris |  Hřejivá výzva
Ta holčička tam sedí úplně sama. S talířem zelené polévky, máčí si v ní rukávy, podívejte, má Elma na triku...

V pravém zadním rohu školkové jídelny stojí paravánek, na něm jsou všemožně napícháni maňásci-kohouti, loutky-princezny - a za ním stojí stoleček, u něhož se sklání blonďaté děvčátko a srká již viditelně vychladlou pórkovou polévku. Sedí tam sama a otočená k oknu; ale nekouká se z něj, nekouká se vlastně nikam, jen na tu kovovou lžíci. S každým soustem jako by se více a více smiřovala s tím, že tam musí být, sedět a srkat ten zelený patok.



Teď si všimla, že si máčí v talíři pramínek plavých vlasů, pomalu, štítivě ho vytáhla a maličko ho zmáčkla, aby polévku vyždímala; místo toho si ale vlasy ještě více slepila. Hodila to za hlavu. Naklonila talíř a opatrně do něj ponořila lžíci, zopakovala to ještě třikrát a pak ho odnesla, pokrytý mělkým zeleným tekutým povlakem, k výdejovému okénku. Její lehké kroky se až příliš rozléhaly po téměř prázdné jídelně; u jednoho prostředního stolku seděli dva malí střapatí chlapci a lžící si kutáleli brambory po talířích, za učitelským jídelním stolem si povídala jedna vychovatelka s obtloustlou kuchařkou, ale jinak bylo prázdno.

Děvče se s odporem odvrátilo od kluků a jejich upatlaných brambor a kvapně vzala do rukou svůj talíř s hlavním chodem. Kuřecí stehno a ty brambory. Bez barvy, bez chuti. Vrátila se k osamělému stolečku a dvěma prsty začala obírat kůži ze stehna.

Hoši dojedli své obědy a odnesli nádobí. Učitelka se těžce zvedla a zamířila k holčičce za paraván. Unaveně se k ní sklonila a povídala: "Terezko, už budeš mít dojedeno? My si půjdeme pustit do herny film, tak pospěš."

Malá blondýnka beze slov přikývla, nacucla do sebe poslední kousek kuřecí kůže, utřela si pusu a odnesla velký zbytek svého oběda k okénku, kde pořád stály dva od brambor umatlané talíře. Rychle položila ten svůj vedle nich a povrchně se nadechla, protože se jí zase začal převracet žaludek. Pak přešla v bačkůrkách přes vydlážděnou uličku a zmizela ve vchodu označeném velkým dřevěným bobříkem.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Na školku mám otřesné vzpomínky a nejhorší právě na tu povinnost jíst. Když jsem byla pětiletá, zvedal se mi žaludek z toho, jak jedly ostatní děti. Nemohla jsem se na ně koukat, jak si patlají bramborovou kaši po čele a po punčocháčích. Musela jsem sedět v rohu jídelny, aby se mi nechtělo zvracet.
Na tu pórkovou polévku mám naprosto konkrétní vzpomínku. Navzdory tomu, jak jsem ji tu pomluvila, mi tenkrát docela chutnala a byla to jediná polévka, již jsem vůbec mohla jíst (dodnes polévky moc nemusím, jen cibulačku s krutony). Vždy mi jedení trvalo úplně maximálně dlouho a nad tou pórkovou polévkou jsem seděla po celou dobu oběda. Na druhé jídlo mi už vůbec nezbyl čas a po obědě jsme se vždy koukali na film.
Můžete mi klidně říci, že jsem sedmnáctý úkol Hřejivé výzvy trochu odbyla a já to nepopírám; není to dokonalé a já původně chtěla napsat úvahu o tom, jak jsem chodila do pěveckéh sboru, jenže ani třetí pokus se mi nepodařil a tak jsem to vzdala.
Myslela jsem, že se o tom rozepíšu až později (přesněji na konci výzvy), ale plnění úkolů do výzvy nevidím na příliš dlouhé rozmýšlení. Nemáte času nazbyt a tak prostě píšete! Docela mi to pomáhá.

Budu ráda, když mne začnete sledovat na Bloglovin'.
Příště se (snad) setkáme u Příběhu ze 100 let vzdálené budoucnosti.
Iris :V
 


Anketa

Chcete mít děti?

Ano
Ne

Aktuální články

Reklama