Hodinky

18. listopadu 2014 v 17:09 | Iris |  Hřejivá výzva
"Poletíte se mnou, Mariusi!" chytila mne naprosto neočekávaně za rukáv. "Když jste si to vymyslel, přece mne v tom nenecháte!" natahovala úpěnlivě. Nevypadala, jako by žertovala. Před necelou minutou přišla a trochu se jí třásla kolena; ta kolena v hypnotických punčochách s jakýmsi biedermeierovým vzorkem; chvíli okouněla a potom začala. Oddaně na mne pohlédla. Co já s ní? Co já?
Ano, přiznávám; zcela jistě nemůže být nic hezčího, než procházka v odpoledním sluncem zalitém viktoriánském Londýně, s okouzlující dámou po boku; ach, nebo cesta dekadentní, společensky rozvrstvenou Paříží, se slečnou na sklenku a do nějakého pěkného hotelu-
...Ale ne. Nemožno. Zákon je zákon. Jednou se to řeklo a já to nebudu porušovat. Hlavně nedělejme z časostroje holubník, jak by řekl Charles. Pošlu ji tam samotnou.



Ji jsme vybrali, já a on; ji, jako první malou vlaštovku, ano, ji, plačtivě naříkající, ve svých snech již odmalička prchající dějinnými epochami zpět; to malé, neškodné dítě, co se odedávna protlouká životem nebezpečně a ztežka; tu uhrančivou femme fatale s lesklým upřeným pohledem a tmavou krevní sraženinou na horním rtu.
Ach, kdo by to byl řekl, že zrovna dnes dopoledne na mne tato slečna uvrhne takovou spontánní vlnu, v níž se smyslnost přímo prolne s nesmyslem.
Jemně jsem ji pohladil po hlavě a pomalu pohnul rukou, abych ji donutil už konečně se pustit mého rukávu. Naprázdno jsem polkl a s poslední hříšnou myšlenkou se mi stáhl žaludek. Vždyť by to bylo jako líbat třeba... třeba svoji vlastní dceru; tak dlouho ji už znám!

Čekala na odpověď s nohama křížem. Nevěděla, kam s očima. Malé bezradné dítě s batůžkem na zádech; tak je to. Taková je ona. A proto musí vyrůst.
"Musíte být samostatná a statečná, slečno. To zvládnete, uvidíte," vyšlo ze mne lhostejnými tóny, namísto všech těch vášnivých a vřelých slov, jež mi vála hlavou ještě před chvílí; nahmatal jsem v kapse malou krabičku, zatímco slečna hlubokými dechy přečerpávala svůj osobní kyslík.
"Pojďte blíže," neochotně jsem ji vybídl a napřáhl paži s malou dřevěnou schránkou. Divně se podívala; jako by ještě nebyla sžita s tím vším divným, co se ji nyní chystá potkávat.
"No?" hekla.
Odklopil jsem víko. Hodinky. Hodinky, jak jinak? Co čekala? Paraple? Brýle? Ponožky?
Taky že nekouká příliš překvapeně. Oba jsme pokrčili rameny. Krásná to chvíle souznění. Nechal jsem ji vyndat trochu zrezlé řetízkové hodinky. Mysteriozně se kousla do rtu a navlékla si dlouhý řetízek mezi prsty; obmotala třikrát okolo zápěstí; pak zase rozmotala a pokrčila rameny. Pořád trochu konsternována, vyděšena a nechápavá.
Opatrně, slavnostně jsem jí vzal řetízek z ruky a pověsil jí ho kolem krku. Její chladná šíje se zachvěla; najednou to zas nebylo jako dotýkat se dcery. Musel jsem rychle uhnout a myslím, že ona to ucítila; prohla se v zádech a krátce vydechla.
"To jsou důležité hodinky," začal jsem tím, co již jistě bylo zřejmé.
Vzala stroječek znovu do ruky a intuitivně ho otočila. Jezdila prstem po zaprášené spodní straně. Našla ten nápis, našla ho! Chvíli se pokoušela ho rozluštit, přičemž nakláněla malou časomíru sem a tam a mile u toho krčila obočí; pak, jako by už reliéf dekodovala, ho se zatajeným dechem ještě jednou vstřebala do svých necitlivých konečků prstů. Když rychle zvedla hlavu, rozpoznal jsem na ní dílem zděšení, dílem naději a doufající očekávání. Že by...?
"Proč je to tam napsáno?" zeptala se zaraženě. Ona ráda pokládá hloupé a již předem zodpovězené dotazy.
"Protože to Františkovi patří...lo," usmál jsem se na ni, "teď je to vaše."
"Je... František T., to nemůže být.... ne... to by pak přece..." koktala. Rozšiřovaly se jí zorničky, jako by chtěla pohltit všechno ranní světlo, jež nás obklopovalo. Mé pokývnutí hlavou jako by jí nestačilo.
"Na světě je tolik Františků, jejichž příjmení začíná písmenem T!" sklonila hlavu opět k zemi. Bylo na ní vidět, že ji to kouše a velice trápí. No, děvče, již jsi trpělo dost dlouho; a já taky. Možná už je na čase vše rozlousknout a sdělit. Asi nepochopila, že vím všechno; dokonce toho o ní dost možná vím mnohem víc, než kolik toho ví o sobě ona sama. Od narození a napořád; každá vůně, každý krátký vjem, každá bolest, tah a trapná chvíle; to jsme byli my, já. Ona je vlastně více námi než sebou samotnou; oslovuji ji slečno, jako bych se jí uctivě stranil, ale ve skutečnosti bych s ní klidně hned teď mohl splynout a ona by nemohla nic namítnout. Protože už dávno není schopna to poznat.
Začaly se ve mně vzbouzet násilné a agresivní výpady. Jak vůbec mohu...? Jak vůbec mohu takhle smýšlet? Slečna Aneta testuje náš zdaleka ještě nedokonalý systém. Jedná se o práci jako je každá jiná; od porodních bab po výběrčí daní - akorát v mém případě je třeba větší a intenzivnější spojení s naší první a nejspíše i jedinou klientkou. Dostala Františkovy kapesní hodinky - a teď má právo zjistit, jak tomu je doopravdy.
"Slečno, to možná ano, ale buďte si jista, že s početností tohoto jména to není tak horké. Je to váš časostroj. Užijte si to. (...)"

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Malý stroječek v mé kapse se rozklepal. Mohla bych to ještě zastavit a vrátit se! Stačí zmáčknout ten čudlíček nahoře, nebo jak to říkal... Nechce se mi tomu věřit. Jsem přesvědčena o tom, že to nepotřebuju a taky že jsem úplně normální osoba (tedy v mezích možností). Co se teď stane? Opravdu je to mou misí?
Mohlo mi to být jasné; něco za něco se praktikuje již od dob Babylonie. Mise, haha! František TÉ, jasně, je to on, si vyletí na cestičku časem a někde si mrskne pod tramvaj hodinky, snad omylem, možná ale taky proto, že se mu líbila ta holka, co se vyžívá v rozjetých zvířatech.
Ach bože. Marius a jeho parťák Charles; dva divní steampunkoví týpci, co se domluvili na tom, že budou provádět pochybné věci v časoprostoru.

Nemám zachraňovat svět, ani zjišťovat, jestli je evoluce mýtus, ani zabraňovat atentátu na Ferdinanda, dokonce ani odebírat krev členům tajné lóže; mým úkolem je jenom vzít hodinky a vrátit hodinky. Když se to vezme kolem a kolem, alespoň v jedné miniaturní záhadě svého života mám jasno; vím, proč jsem Františka už nikdy potom nepotkala. Ale nebylo by mi líp, kdyby tato maličkost nadále zůstala 'největším hlavolamem mého krátkého žití'?
Každopádně, čudlíček zůstal nezmáčknut. Má to ten Marius vymyšlené, to vám povím. Žádné nesmyslné převleky! To všechno je included v jednom přeřízení hodinek. Hadry, řeči, peníze, tak to má být.

Ach jo, ještě pořád se mi nechce tomu věřit.

------------------------------------------------------------------
...A mně se také nechce věřit tomu, že mi tento bod Hřejivé výzvy dělal takový problém. Poslední dobou mou mysl okupuje velké množství nápadů a nestíhám je formulovat; navíc jsem od pátku byla pryč a soustředit se na literární tvorbu mi bylo dosti nemožné (na druhou stranu, aspoň jsem přečetla velký kus knížky, o níž bych také jednou ráda napsala. Pokud někdy dokončím výzvu, vrhnu se na upoutávky k svým oblíbeným knihám).
Řádky, jimiž jste se právě prokousali - a nebo taky ne, což bych klidně pochopila - je druhá verze a má to být úryvek z dosud neexistujícího díla. Jejím účelem není nic vysvětlovat ani rozuzlovat; po dlouhé době je to prachsprosté vylití mých nápadů a pokus o jejich splácání do konzumovatelného tvaru (asi tak, jako tomu bylo tady). Takže ne, nejsem na to pyšná, ani málo. Dokonce i nad tou animací pochybuji. Ale to se prostě někdy děje. Možná že, až si to po sobě za pár týdnů přečtu, si řeknu, že to přece jenom nebyla taková stará bačkora.
Třinácté téma se nazývá Jakákoliv báseň, z čehož jsem nadšena, jelikož právě "jakýchkoliv básní" mám plná šuplata.
Iris :V
PS. Slovo hekla není překlep, ačkoliv tak možná může působit. Opravdu tam má být 'hekla' a ne 'řekla'.
 


Anketa

Je změna času z letního na zimní (a naopak) zbytečná?

Ano
Ne

Aktuální články

Reklama