On a ona v knihovně

27. října 2014 v 18:49 | Iris |  Hřejivá výzva
Často v knihovně narážím do lidí. Řekla bych, že je to celkem nevyhnutelné; úzké uličky mezi plnými regály jako by byly stále plné srážkychtivých, nepozorných lidí hledajících své štěstí v knihách. K nárazovým setkáním (obvykle končících oboustrannou omluvou, slušným úsměvem a tichým vycouváním z místa činu; bližší informace dále v článku) dochází v mém případě dokonce tolikrát, že jsem jednoho dne, při dlouhém čekání na autobusovém nádraží, naškrábala do svého příručního bločku neořezanou pastelkou statisticky nedokonalý seznam "průměrných typů lidí, s nimiž je možno se v knihovně srazit";


1. naprosto ordinérní žena mezi třicítkou a padesátkou (takový ten typ, s nímž se setkávám na kurzu pilates) hledající svůj vyvolený ženský román, který by si mohly koupit v trafice, ale stydí se; po srážce mrknou, ty slušnější se alespoň omluví a usmějou a jdou si po svém;
2. flegmaticky vyhlížející student nebo nafintěná studentka shánějící povinnou četbu či jiný studijní materiál; tento tyyp se vyznačuje hektickými pohyby (dívky) nebo naopak znuděným kymácením mezi poličkami (chlapci), což logicky vede ke srážce - po níž se vám zpravidla dostane nechápavého pohledu nebo (stejně nechápavého) pozdravu, pokud dotyčného náhodou znáte;

3. pečlivý tatínek či maminka s malými dětmi (pravděpodobnost srážky se zvětšuje přímo úměrně počtu a živosti dětí), snažící se přivést od dětství otabletované potomky ke čtení; po srážce se smějou a potomci na vás (dle věku) buď slintají nebo se bojí nebo dělají, že vás nevidí;
4. prepubertální fantasy nadšenci/nadšenkyně, často jeden od druhého nerozpoznatelní, sápající se po nových trilogiích z fantastických světů, vyznačující se dlouhým vysedáváním u knihovních stolečků a neuvěřitelně rychlým otáčením stránek (rychločtení?!). Náraz nejpravděpodobnější, když se nevyhnete jejich stolku (slepota?); obvykle jsou tak mimo, že si ani nevšimnou, že jste jim málem připlácli knihu ke tváři;
5. důchodci. Všechny možné typy důchodců. Ti, jež potkáváte v autobusech a pouštíte je sednout i ti, kteří okolo vás sviští na kole. Všichni jsou stejně naštvaní, když do nich vrazíte;
6. knihovníci. Po nedobrovolné fyzické konfrontaci se omluví, křečovitě zasmějí a otáží, zda něco náhodou nesháníte (což jim stejně nikdy nepřiznám!).

Popravdě nejsem na tento svůj "stručný přehled" příliš pyšná. Poukazuje přesně na tu namyšlenou a povrchní osobu ve mně, již se snažím tajit - ale zároveň ji pilně živím tvorbou takovýchto opovržlivých textů. To ale není důvod, proč jsem tohle zveřejnila; už dva dny a sedm hodin a třicet pět minut přemýšlím o své poslední knihovní srážce. Byla totiž nadevše odlišná od všech těch ostatních. Nemůžu si to vymazat z hlavy, ačkoliv bych možná chtěla. Noční výhled z okna, obvykle tak uklidňující a stálý, se mi tentokrát mění před očima, čímž mizí jedna z mých posledních jistot. Věřte; obvykle takhle nevyvádím.

Knihovna zdaleka není mou každodenní destinací, ačkoliv předchozí odstavce možná vypovídají o opaku; navštěvuji ji méně často, než knihkupectví nebo třeba konfekční obchody. Nejsem takový knihomol, jakým bych možná chtěla v cizích očích být. Nesnáším, když musím nakráčet k výdejnímu stolku a ukázat knihovníkovi, jaké svazky si nesu domů a co budu číst. Mám pocit, jako by mi ti lhostejní administrativní pracovníci sprostě hleděli přímo do mysli. Většinou tento úkon přenechávám mamce, jelikož obvykle chodíme do knihovny spolu. Tentokrát jsem byla sama, do knihovny mne zahnal náhlý prudký déšť a já se rozhodla po dlouhé době opět projít dětské oddělení a pozorovat lidi (aneb dělat nebohým mladým čtenářům přesně to, za co bych je odepsala, kdyby to zkoušeli na mne).
A když jsem procházela mezi regály s dětskými německými knihami, kam mé kroky vedly spíše omylem, jelikož německy neumím a ani umět neplánuji, stalo se mi něco moc divného.

Předem jsem se podívala. Přísahám! Nikdo v uličce nebyl. Nikdo. Pochmurně šedý cuckovatý koberec ještě ztemněl, jak se na něm odrážely kapky z průhledných částí střechy. Jako bomby mi bušily do uší a kdybych nevěděla, že jsem v knihovně, bezpečné budově v centru města, kde je kromě mne ještě mnoho dalších lidí (a navíc dětí), nejspíše bych měla opravdu velké nutkání utéct. Jak jsem nezvykle pomalu míjela slabé svazečky s obrázkovými hřbety, zcela nepochopitelně se mi vybavilo mé vlastní dětství. Jako záblesky... Ano, byly to první záblesky v mém životě. Jako by se mi promítly obrazy první části mého dosavadního života, ve zvláštní, citové rovině; zrakem, čichem, hmatem či sluchem nepostřehnutelné, leč tak intenzivní! Najednou jsem byla zpět v horách, koupala se v řece a chytala ještěrku do umělohmotné pixly. Ve školce, kde jsem jedla oranžové lečo s brambory. Oslavila své páté narozeniny. Ležela na zelené trávě a drbala jezevčíka za uchem.
Nemohla jsem se rozhodnout, zda jsou mi tyto pocity příjemné, nebo bych se jich nejraději zbavila; dokud jsem si neuvědomila, že jsem opět v nemocnici, na jednotce intenzivní péče, že se opakují všechny ty věci, jež mé milosrdné vědomí již vytěsnilo a pro dlouhou dobu jim nedovolilo objevit se znova na scéně. A hluboké nádechy nepomáhaly, ani když mi nohy zabředly do bahna a já si po dlouhé době vybavila, jak ošklivě se ke mně chovaly hlídací maminky na soustředění pěveckého sboru.
Zrychlila jsem, jako by opravdu znova záleželo na tom, jak rychle oběhnu desetkrát kolem budovy, jelikož mne maminky slyšely, jak se o poledním klidu směji. Nikdo přede mnou nebyl! A s tím nikým jsem se srazila.

Cítila jsem studený a tak trochu bolavý dotek studené látky. Tedy, zpočátku byl studený; po pár zlomcích sekundy mi došlo, že pod tím vychladlým sakem tepe zvláštně teplý pocit. Jistoty, nejistoty? Musím si doplnit svůj seznam srážkových knihovních typů, projelo mi hlavou v oné nevědomé první chvíli.
"Pardon, slečno, pardon," řekl. A couvl.
"To... nic," dostala jsem ze sebe pár zaškkrcených slov.
Vypadal mrtvě - toť můj první dojem z té srážky s oním podivným člověkem. Jeho pleť se zračila v odstínech bílošedé a světlounce zelinkavé; matně, bez sebemenšího zálesku, ale přesto nebyl ošklivý ani příliš děsivý. Vlastně se mi líbil, v tom deštivém podvečeru, který již dávno spadl do uličky s německými knížkami. Mohl mít okolo dvaceti let (nebo více? Já nikdy neuměla přesně odhadovat věk) a oděn byl velice elegantně, nezvykle a - zaprášeně. Podivuhodně splýval s tou celkovou zaprášenou atmosférou, v níž se můj svět, zahalen nečekanými vzpomínkami, ten večer ocital; stáli jsme tam, obklopeni německými knihami, jak zaseklí. On se nehnul - já se nehla. Mé oči se zmateně míhaly po vnější schránce té osoby; ty jeho, hladce světle zelené (podobně jako jeho pleť), prozíravě hleděly do prázdna přímo nad mou hlavu, jako by již vše věděl a nepotřeboval se ujištovat o existenci toho druhého účastníka srážky. Možná jsem měla utéci, možná bylo v mém zájmu otočit se, protřít si oči a vycouvat; možná venku už nepršelo.

Určitě nepřišel. Nepřišel, vždyť měl tak čisté a vyleštěné boty! Zaprášená petrolejová barva jeho neformálně střiženého obleku poněkud nepříjemně překvapovala v kontrastu s lesklými černými polobotkami, které zcela jistě neprošly severočeskou průmyslovou ulicí. Dnešní muži si nečistí boty po příchodu do budovy. Je v knihovně vůbec nějaký čistič na boty? Mé myšlenky zabloudily k jednomu obchodnímu centru v Praze, kde mají u všech vchodů kartáče k tomuto účelu. Vždy, když je nějaký problém, má mysl se rozuteče. Nevědomky jsem úplně odvrátila zrak.
A pak jako by mi poodjela pevná hmota pod nohama; já spadla na tvrdý cuckovatý koberec a naštěstí přistála na kolenou a na dlaních. Zaprášený muž s vyleštěnými botami stál nade mnou a natahoval ke mě ruku, již jsem se bála chytnout. Vzhlédla jsem k jeho tváři, náhle tak jiné. Pod pravé oko jako by ho někdo praštil, zatímco jsem ležela na koberci; na zašedlé pleti se objevila pronikavě rudá skvrna; nebyla to krev, spíše krevní podlitina, pod kůží, hluboko, modřina. Zakašlal. Odvrátil se ode mne. Potřeboval by pomoci! Stoptussin, francovku, koňskou mast, doktora!
"Pane, počkejte! Počkejte, vždyť nejste v pořádku! Myslím... Myslím, že máte velkou modřinu pod okem! Musíte k lékaři..." vykřikla jsem pronikavě, jenže zaprášený muž se otočil na lesklém podpatku a odcházel.

Zvedla jsem se a vyšla z prázdné uličky německých knížek. Ze dveří dětského oddělení knihovny. Obloha se vyjasnila a já si uvědomila, že s tím podvečerem to nebylo tak horké; odbíjela teprve půl šestá a já šla domů za přidušené záře oranžového zapadajícího slunce.
Možná, že toho muže potkám. Možná, že šel do nemocnice! Možná, že se mu stalo něco hrozného, byl šokován a tak se nemohl pořádně vyjadřovat, co já vím. Ačkoliv jsem tak určitě nepůsobila, má mysl jím byla zaměstnána po celou dobu cesty domů... Co se mu stalo, odkud přišel, proč měl tak čisté boty? Z jakého důvodu se přede mnou zjevil zrovna v tom oddělení knihovny?
A... ach, co měl společného s tou kaskádou nepříjemných záblesků, již jsem prožila před naší srážkou? Chtěl mi něco říct, že. Určitě to tak bylo. Odemykala jsem domovní dveře přesvědčena o duchovní hodnotě toho setkání, jež mi ještě vyvstávalo čerstvé a živé. O neznámé duchovní hodnotě.
Jenže noci všechno mění; znáte to? Celý lidský život je vlastně pouze pozorování toho, jak věci stárnou a mizí. Událost, jež je pro vás večer nová a zajímavá, ráno se jeví býti zastřenou a v hloubi duše proniklou, nepříjemná tím, čím včera byla přitažlivou. Mysteriozní obličej toho muže; rudě podlitá tvář a nepřirozeně zelinkavé oči; kašel, vyleštěné polobotky; to vše mne již druhý den pronásleduje a já vím, že v nejtemnějších zatáčkách svého podvědomí ho nikdy nepřestanu hledat.
Kupodivu jsem jej nedopsala do toho otřesného seznamu. Také jsem přesvědčena, že už nikdy nechci vkročit do té uličky v dětském oddělení knihovny; jak děsivě skončila má první vědomá návštěva tohoto stinného místa!

Víte, někdy si říkám, že neexistuje nadpřirozeno; vše, co lidé kdy považovali za magické či "z jiného světa" jsou pouze výplody té zvrácené pohonné síly mozků našeho druhu, která fantazií zove se. A tuto myšlenku obvykle ukončuji slovy; blahoslaveni ti, jimž jí nebylo shůry dáno. Pokračuji však v úvahách; není to zas tak jednoduché. Co když je celý svět jen mojí fantazií, snem, přeludem, halucinací...?


Odložil jsem skicák na podlahu a svezl se zpět na polštář. Chvíli mne týralo pokušení opět si sednout a dokončit svůj náčrt; jako by chtělo vyhrát nad tím vysílením, jímž jsem zmítán den ode dne intensivněji. Pozorování plamene lampy se snažilo mne uklidnit, ale nedařilo se mu to.
Moje zápisky jsou tak nudné; zatáhl jsem za kliku malého nočního stolku a vyndal sešit, abych se o tom přesvědčil. Ve dne růžový, v noci tmavomodrý; vytanula mi v mysli slova, jež mne na začátku tak těšila; teď, po soustavném opakování, již jasně vyprchal jejich obsah a to kouzlo, které mi přinášela.
Hloupý deník. Proč jsem ho vůbec zakládal? Nic zajímavého se kolem mne neděje. Sliboval jsem si, že ten zpropadený svazek povedu, aby mi sděloval, jak plyne čas. Vida! Poslední zmíněné datum zní dvacátého osmého března roku tisícího devítistého dvacátého. Uf, už ani nevím, zda je ten číselný údaj psán správně. Ne, žádná další přesná data. Zde vidím; asi zima, 1920; kvetou jabloně, 1921; přinesli mi těžký závěs, 1921; přinesli mi květinu, tudíž bude léto, 1921; mám chuť navždy odejít, 1921.
Chtěl bych ten hrůzný sešit svědčící o dlouhém a nudném konci mého života spálit, ačkoliv kdysi jsem doufal v jeho budoucí uměleckou hodnotu (ach, jak naivní!). Nechci, aby si mne svět pamatoval jako nemocného člověka. Ale stejně předpokládám, že na mne lidé; ti, jimž jsem chtěl sloužit, rozumět a pomoci; lidé že tedy na mne zapomenou.

Tak jako každý večer, pootočil jsem plynovým kohoutkem a zhasil svou lampu. Možná, že dnes se mi bude zase zdát o tom podivném děvčeti, jaké se mi za života nepodařilo potkat; děvče, které nabízí pomoc a padá na kolena, ta, co pochází z budoucnosti, jediná, již nedovedu nakreslit.
Nenakreslitelný objekt je mi jedinou, pokud má tedy toto slovo ve zbytku mého žití ještě místo, motivací.

-------------------------------------------------------------
Ne, tohle se mi nestalo a Ne, nemyslím si, že celý můj život je sen nebo jiná forma přeludu. Jde jen o (opakovaný) pokus pokračovat v Hřejivé výzvě, abych nezmrzla, přeci.
Tento sedmý úkol se nakonec neodehrává v "pozdně secesní knihovně", jak jsem zmínila v minulém článku (ten nápad nakonec opravdu byl nepoužitelný) a ve skutečnosti v knihovně do lidí nenarážím, nebojte se.
Téma týdne Mlha života se mi k tomuto útvaru kupodivu hodí a tak si dovoluji přiřadit ho k němu, ačkoliv, pravda, nebyl psán za tímto účelem.
Budu ráda za každý hlas v anketě. Je to moje velké dilema.
Iris :V
předchozí úkol|další úkol?

 


Anketa

Je změna času z letního na zimní (a naopak) zbytečná?

Ano
Ne

Aktuální články

Reklama