O tom, jak se událost včerejšího dne nevyvinula jinak,

16. října 2014 v 22:49 | Iris |  Hřejivá výzva
což výrazně dopomohlo stvoření tohoto článku.

Byla jednou jedna mrtvolně bílá mladá dívka, jež si hrála na intelektuální umělkyni; malířku, spisovatelku a grafičku. Občas se zahleděla do svého odrazu v zrcadle a jindy se ho zase lekla; v těžkých časech se nesnášela za svou tlustou a neohrabanou postavu a povahu a nadávala si do krav a banánových krabic, v dobách odlehčenějších milovala své kulaté boky a kovově zaoblený hlas - a tiše si připisovala k dobrému fakt, že na ní neexistuje jediná ostrá či hranatá linka (tudíž že jednou může být vyhledávána jako antidepresivní polšářek).
Potrpěla si na jasmín a na zelený čaj a ze všeho nejraději měla zelený čaj s jasmínem. Občas měla pocit, že by se nejraději nechala ze všech stran naplnit čokoládou (jako Augustus Gloop!) a jindy by byla schopna promastit si vnitřnosti pečeným švajnehaxe (vepřovým kolenem).



Ačkoliv budila dojem povrchní čtenářky dívčích románů, vždy se snažila toto mínění vyvracet a proto sahala do zadních poliček s knihami a lovila z nich přemýšlivé básně a prvorepublikové dystopie. Vždy četla pomalu a kvůli všemu se nervovala.
Ta dívka měla mnohem raději kočky než psy a nikdy nepřiznala, že se do někoho zamilovala, když už se to jednou za čas stalo. Chtěla všechno nahromadit v sobě a už nikdy to nepouštět; dělala si ze své malé a slabé dušičky nejprve útulný dřevěný kredenc a posléze pohodlný, staromódní pokojíček. Kdyby měla kočičku, svěřila by to všechno jí, tomu ubohému zvířeti; jelikož se ale jednalo o osobu velice línou, pomalou a sobeckou, nikdy už nechtěla týrat zvířátka svým vlastnictvím.
Padala do křečovitého lyrismu, ždímala ze sebe poetické obraty, lámala si hlavu nad verši a rýmy; chvílemi viděla, že se z ní stává patetická obálka, která se sice něco snaží vyjádřit, ale nikdo z jejích pokusů nechápe, oč jde. S každým zveřejněným článkem se bála, že se jí vysmějí. Bála se, že jednou skončí na ulici. Bála se nemocí, stárnutí a umírání. Bála se zlých lidí. Bála se vztahů, bála se tmy a bála se podivných zvuků. Bála se toho, že na ni někdo bude křičet. Bála se špatných známek, bála se radikálních náboženských a politických skupin, bála se těhotenství a bála se malých dětí, jejichž osobnost se ještě nezformovala, tudíž se jim v očích prolínaly stopy všech zvěrstev historie.
Největší strach měla ze své představivosti, protože za vším viděla spoustu dalších velkých, děsivých věcí. Tušila, že jednou ji tato příliš vyvinutá dispozice zamorduje, udusí zaživa - a ona už bude jenom sedět v nepřirozené poloze na židli a rozháraným písmem škrábat temné, volně veršované básně!

A tahle kudrnatá malá patnáctka libující si v katastrofických scénářích, představte si to, - ona nebyla schopna normálně si sednout, otevřít OpenOffice Writer a dát dohromady jednoduchý příběh, jenž by obsahoval vtipnou a logickou zápletku, pár zajímavých osob a klasické, všeříkající rozuzlení. Nebyla prostě epický typ; tím si to zpočátku vysvětlovala. Vždyť jí přece vždy lépe chodívala (šlávala?) líčení, básničky a všechny možné podobné lyricko-maličko epické útvary. Tudíž je to v pořádku! Když si čtu své zápisy do deníčku, rozhodně nevypadají jako díla nějaké autorky, říkala si roztržitě, ale vzápětí to vyvracela a omlouvala.
Nojo, jenže co když přijde úkol, při jehož řešení prostě musí napsat nějaké vyprávění?!
Jako třeba šestý úkol Hřejivé výzvy? Hm? Co pak? Co s tím pak naše nepříliš roztomilá, nedůsledná a líná autorka udělá? Protože zadání, jež začíná slovem "příběh", se dá ještě nějak romanticky a nedějově okecat, ale událost z předchozího dne zkrátka jaksi nikoliv.

A nejen v den včerejší, ale i v den předvčerejší a všechny dny mezi nedělí (kdy zveřejnila článek poslední) a čtvrtkem (kdy, pokud to dobře půjde, dá dohromady článek tento) strávila dívka, mylně se označující rozkvetlou květinou, přemýšlením nad nějakou zajímavou událostí, již by mohla dalšího dne shrnouti a přeformulovati. Rozepsala ftipný, ale poněkud nezáživný fejetonek o chemických laboratorních pracích; uvažovala nad další romantickou zvráceninou, tentokrát odehrávající se na chodníku před samoobsluhou Tesco, již každého rána míjí po cestě do školy; přemýšlela nad vším možným a hlavně už se nemohla dočkat, až konečně bude mít tento šestý úkol, který sice na první přečtení zněl dobře, ale v praxi (a zvláště v době, kdy se naštěstí/bohužel nic senzačního ani jinak šokujícího neděje) už takovou bombu nepředstavoval - a až se konečně bude moci pustit do inspirativního úkolu sedmého, jež nabízí hromadu možných řešení (jako velká a komplikovaná rovnice!) a poté do úkolu osmého, ještě lákavějšího.
A tak si zkrátka řekla, že to nějak splácá.
Povolila si tuto malou mezírku, od níž neočekává žádné komentáře ani chválu ani veřejné projevy náklonnosti.


...Kdyby se včera události vyvinuly jinak, nepročítala bych do noci články o ruské únorové revoluci, ale místo toho bych přemýšlela nad kreativnějším vypracováním tohoto úkolu. Takhle alespoň mohu říct, že jsem svůj skromný svátek strávila (a ztrávila) intelektuálním rozvojem svého neskromného ega.

Iris :V,
která to tentokrát nějak nedala.

Možná vás už se svou oblíbenou Reginou otravuji, ale nemohu si pomoct. Regina a její písničky si s mými články, troufám si tvrdit, prostě rozumí.

P.S: Prosím, vraťte se k Muži, který viděl konvice. On sice vidí ty konvice, ale už dlouho neviděl nikoho, kdo by chtěl vidět jeho.

 


Anketa

Nejchytřejší blondýna je?

Iris Virág (=já)
zlatý retrívr

Aktuální články

Reklama