Muž, který vidí konvice

12. října 2014 v 21:19 | Iris |  Hřejivá výzva
"Myslel jsem, že jsem viděl konvici... víte, čajovou konvici... Promiňte, pardon." Zvedl jsem papírovou tašku s logem samoobslužního řetězce a podal ji té ubohé vyděšené dámě, již jsem málem skopl z chodníku. Paní v ošuntělém flaušovém kabátě na mne upřela své vyčpělé oči, které kdysi možná mohly vyvolávat dojem raněné laně, ale nyní se podobaly již pouze zapečetěným okénkům ponorky; sebrala papírovou tašku a rychle odešla.
Nedivím se jí. Kdybych se v její situaci ocitl já - tedy, kdybych se vracel z pozdně večerního nákupu potravin po známé, nudné, nevzrušující cestě, ve známém, nudném a nevzrušujícím kabátě, a najednou se okolo mne motavou chůzí promotal podezřelý muž s láhví v ruce, skoro mne shodil do vozovky, vyrval mi chatrnou papírovou tašku s nákupem z ruky a pak mi ještě řekl, že viděl čajovou konvici,... také bych se dal na rychlý útěk.
Ach jo. Dochází mi to; bojím se sám sebe. Jsem vyvrhel. Po celou dobu svého dospívání jsem si to říkal; byla to má umělecká póza, postoj, jímž jsem se snažil odrazovat a přitahovat své okolí; motával jsem se schválně, rád jsem korzoval po prázdném večerním (či brzce ranním) městě s poloprázdnou skleněnou láhví, těšily mne cizí odtažité pohledy.
Ale to je dávno. Dávno, dávno... Už se to začalo pomalu ztrácet. Už o mně přestávali mluvit jako o Tom divném individuu. Jenže se to vrací.
Těžko přiznat, ale mám problémy. Jsem blázen, opravdu; cítím, že má mysl není v pořádku. Prostě nemůže být v pořádku. Ta konvice... Ta konvice, totiž. Zase se to vrací. Myslel jsem, že už to konečně přešlo; neviděl jsem čajovou konvici nejméně pět dní.



Víte, ona ta konvice vždy rychle mizí. Nikdy nezůstává déle, než pět sekund. Ano, pět. Představte si, že jsem to počítal. Vypadám, jako bych byl namol; ale nejsem. Nejsem, vždyť nepiju. Už dlouho nepiju. Je mi pětatřicet, abstinuji; pokud mám nějakou flašku v ruce, pravděpodobně je od lažanského moštu. To já rád... Dřív jsem měl rád čaj, pěkně hořký, zelený nebo černý, louhovaný nejméně dvakrát tak dlouho, než je předepsaná doba na krabici se sáčky. Ale od té doby, co je tu ta konvice...
Nebo spíše od té doby, co tu není. Není konvice a není Patricie. Patricie...

Kdyby ta vyděšená paní věděla, co se opravdu děje a co se opravdu stalo, bývala by byla zděšena ještě mnohem více. Utekla by s nohama na ramenou a dočista by zapomněla na to, že je vlastně nemohoucí důchodkyně s pětikilovým nákupem v pofidérní papírové tašce. Kdyby tušila, že jsem... ale popořadě.
Sedl jsem si na lavičku pod břízu, když jsem poodešel od samoobsluhy. Tedy vlastně; neromantizujme to. Mohl to být jakýkoliv strom. Nikdy jsem se o stromy nezajímal. Kašlu na rostliny. Ať si to je klidně nefunkční pouliční lampa. Je to jedno. Musím si na to sednout, ano, rozhlédl jsem se okolo sebe, abych zkontroloval, jestli se intervaly mezi konvicemi náhodou nezkracují a zda nevidím to prokleté nádobí zase; ne. Můžu začít. Vždycky si musím sednout, když chci vzpomínat, abyste věděli.

Vybavuju si Patricii. Můžu vyprávět její příběh, klidně nahlas, aby se vpíjel do betonu pod mými pomalu se rozkládajícími botami a pak se nespokojeně odrážel a byl pliván zpět do mé tváře. Budu mluvit sám se sebou. Stejně tomu nikdy nebylo jinak. I Patricie byla jak hadrová panna. Poznal jsem ji... poznal - já ji nikdy nepoznal. Byla to svým způsobem děsně ošklivá osoba, odpudivá ve své pomyslné dokonalosti, střídmosti a vzdělanosti. Bylo jí patnáct let. Nosila barevné punčocháče; měla čtrnáctery (pamatuji si na ně! Šedé, světle růžové, oranžové, rudé, vínové, tmavomodré, světle modré, lahvově zelené, fosforově zelené, petrolejové, lososové, lesklé béžové, bílé, šťavnatě fialové); na nohy si vždycky navlékla jeden tenhle silonový hadr a k tomu měla všechny možné minisukně, šatičky, svetry, všechno to bylo černé. A zbytek - tedy kůže a vlasy - byl světlý. Prostě světlý, i rty měla vybledlé, i její duhovky se zdály být o tolik průsvitné oproti duhovkám cizím. Česala si své dlouhé, žlutobílé vlasy do rozcuchaného copu, aby vypadala "uvolněně". Houby uvolněně.

Nemohl jsem jinak; ta průsvitná osoba mne sváděla. Pohledem, pohyby, krátkými sukněmi, svými rádoby chytrými politickými řečmi, které neměly vůbec co dělat se současnou situací. Potkávali jsme se často. Zdravili jsme se, viděl jsem ji růst. Znal jsem jejího otce, pomáhal jsem mu se stěhováním, vymaloval mu pracovnu, občas jsem s ním proseděl pár nudných hodin v hospodě (se sklenicí hnusné sodovky), ale nikdy mne nezasáhlo žádné pořádné společné téma, jímž bychom se společně mohli zaobírat. Já byl póvl. Smrděl jsem pro její rodiče pivem, cigaretami, probdělými nocemi a všemožnými rozpustilostmi staromládeneckého života. Nechtěli mě; narozdíl od Patricie, ta mne chtěla.

Nevím, jaké to je, mít přátele. Jaké to je? To byla první věta, na níž jsem se s Patricií shodl. Jak jsem již říkal; viděl jsem ji růst, a začalo to, když měla patnáct let. Přesně. Seděla na svém parapetu, opět tak podivně nastavená - nohy potažené vrstvičkou svítivě zeleného silonu se jí houpaly ve vzduchu a baculatými prsty si rozplétala slavnostní verzi toho panenského copu, co se jí každý den podbízivě klikatil na zádech. Vracel jsem se z práce a nebylo mi dobře, stejně jako jí. Popravdě, kdyby mne tenkrát nezavolala a nedonutila ke komunikaci... asi by se nikdy nic nestalo a já bych dnes byl úspěšnou hlavou rodiny, která nevidí konvice, jež ve sktečnosti neexistují.
Jenže Patricie se vyklonila z okna. "Spad-nu!" dolehlo do mých uší tlumeně. Patricie ale nespadla. Ne z okna.
Nakonec, tam nahoře, v svém skromném, střídmě zařízeném podkroví (jež jsem v zápalu příliš nevnímal; to až později), mi spadla do klína. Byla to její první láska, jak říkala. Nikdo se jí ale nezmínil o tom, že prožívá zároveň svou lásku poslední a to já považuji za velkou nespravedlnost napáchanou na té malé poloviční albínce, k níž jsem místy cítil vášeň a místy odpor.

Poslouchala intelektuální hudbu. Vařila šprťácké čaje. V porcelánové konvici, již koupila někde v antiku, na plynovém hořáku, který ukradla tatínkovi z kempovací výbavy. Lila je do malinkých koflíčků a srkala je s úchylně vystrčeným malíčkem. Psala levou rukou a četla knihy v němčině. Neuměla jezdit na kole. Pořád mne prosila, abych se s ní někdy projel; aby si mohla sednout přede mě nebo za mě a abychom se společně vymleli na náledí. Jako by celý její život byl jedna velká zima. Když se přikrývala, praskalo to jako led. Měla studené ruce. I v létě nosila punčocháče a dlouhé černé svetry.
Říkám, že vařila čaje. Byly to nechutné patoky, ale Patricie je měla ráda. Přímo se v nich topila, ve svých malých panoptikálních jezerech. Občas, když jsem k ní přišel, hrála na elektronické klávesy; to bylo pozoruhodné, jelikož Patricie na ně nikdy neuměla opravdu hrát. Seděla na studené podlaze ve svém neútulném podkrovním pokojíku, před sebou hrníček hnusného té a jedním prstem ťukala do bílých a černých kláves své vymyšlené, nelibozvučné melodie.

Netrvalo to dlouho. Neměl jsem Patricii rád, nemiloval jsem ji, jak bych mohl cítit vřelý cit k o dvacet let mladšímu dítěti s mělkýma světlýma očima?!; kdysi jsem ztroskotal a s Patricií jako bych přebíral a hltal svůj zkažený osud. Těžko říct, zda někdy někdo věděl, že to tak je. Nevycházel jsem s ní ven. Nikdy nejela na mém kole, i když si to přála. Její rodiče se o ni nezajímali, nebo spíše ona se nezabývala jimi; každopádně, nikdo mne nevyháněl z osobního prostoru té nepříjemně pohlcující asociální dívky. Byl jsem ponechán na pokoji, lokal svůj hřích plnými doušky.

A proléval jsem jím i Patricii.
Jednoho letního dne za mnou přišla. Nikdy jindy za mnou nechodila, tudíž jsem byl zděšen. Rozcuchaná; umazaná od zubní pasty; bez punčocháčů; děsivě zelená ve tváři; ráno. V sedm hodin ráno se stále ještě patnáctiletá Patricie ukázala v mé dílně a potřebovala se mnou hovořit.
"Jsem-těhotná." Tuto větu mi chtěla vyrýt do duše.
A já se jí zbavil.

Víte, už to bude půl roku. Jedna kovová varná konvice a jedna velká ztráta sebekontroly mi pomohla zlikvidovat tu věc. Tu věc a Patricii. Nikdy jsem pro ni neplakal; tekly mi slzy pro mne, pro to, jak daleko jsem zašel a pro ten zmařený život, jejž vedu. Pro ten život bez citů, bez lásky a bez touhy po změně. Kdysi jsem možná k něčemu takovému tíhl; je to tak dávno, co jsem naposledy řekl "chtěl bych"... Jsem zděšen, jsem zhnusen sebou samotným.
Patricie je pohřešována. Její konec se udál beze svědků, v rádoby panenském lůně nekončícího lesa; nevím, za jak dlouho bude odhalena má vstupenka k trestnímu stíhání. Netuším, zda vůbec někdo , že jsem se s Patricií stýkal (a jak moc daleko to došlo). Někdy mi připadá, že i já už zapomněl. Jindy, ve slabých chvílích, jsem naopak zmítán výčitky svědomí a nechutí žít dál.

A teď jsem začal vidět konvice.
Jsem přesvědčen o tom, že Patricie nebyla normální. Možná se mi tímto prostřednictvím mstí. Myslela si, že jsem její osudová první láska. A já se jí vlastně ani nedivím... Asi jsem jí v tomto oparu falešného vědomí udržoval. Tohle je Velký konec mého bezcenného života.

Nechce se mi domů. Nebudu už dál vzpomínat, protože není na co. Tímhle to končí. Teď se mohu vrátit do dílny a nechat mechanickou práci, aby mi pomohla od znovu vyvolaných vzpomínek. Nikdy jsem neměl tak silné nutkání jít se udat.


Pomalu se vláčím domů a zakopávám už o patnáctou konvici; jsem chycen. Mnohem horší, než jsem kdy byl.
------------------------------------------------------------------

Jsem zhnusená z toho, co jsem to dala dohromady za úchylnost. Obdivuji kohokoliv, kdo to dočetl do konce, ať má na to názor jakýkoliv. Vězte, že ony řádky jsou mým třídenním dílem. Tak dlouho jsem nepsala ani referát o kultuře První republiky (a to je co říct!). S tímto tématem jsem měla velký problém a také je to poprvé, co píši v mužském rodě. A opět sleduji, že se mi sloveso být koupe v záchodě (jak jednou vtipně poznamenala Vlasta). Omlouvám se za všechny slohové i ne-slohové chyby a děkuji za pozornost.
Německá zpěvačka Dillon vám může podtrhnout dojmy touto písní (můj oblíbený autobusový song na linku Jablonec-Harrachov):
Jako další mne čeká úkol "Jak se mohla událost včerejšího dne vyvinout jinak". Budu muset čekat na nějakou vhodnou událost; i když, o tom ta výzva je, abych zveličovala. Tak uvidíme.
Iris :V

 


Aktuální články

Reklama