Dialog s Darjou

6. října 2014 v 21:39 | Iris |  Hřejivá výzva
Pokoj se rozezněl tichými tóny přerušované mollové stupnice; snad to byla d-moll, melodická, neobvyklá, v synkopách.
Ten večer se vrátila. Ani jsem se nenadála a byla tady zas, Darja ve své plné kráse, síle a zbrani. Pro jednou zase přestala postávat na prahu, pustila se veřejí a vkročila do života - mého i cizího. Darja je nezmar, jak by řekl biolog; Darja je nezkrotná; Darja je okouzlující a silná. Darja vždy byla a napořád zůstane mou průbojnější, drzejší a živější částí.
Plavovlasá Ruska Darja A. Pavlov je mé milované alter ego, za které se stydím, ale jež neovládám a jistým způsobem i obdivuji. Toto kouzelné stvoření dopřává mé unavené dětské dušičce alespoň kouska povyražení.
Vítej tedy znova, Darjo!
Tichá stupnice vystoupila k svému vrcholu a pomalu se počala spouštět zpět k zemi.

"Co bys tomu řekla takhle;
'Zálibně na něj hleděla po celou dobu. Netušila, co ji k němu tolik táhlo - byly to ty oči? Uhrančivé modré oči hledící na svět s dlouholetým vědomím? Ty modré oči, jimž není radno věřit? Ty, co se v momentě dokáží proměnit v šedavé kry, v tmavé mořské hlubiny, v zimní mazlavinu na silnici? Byly to oči?
Koukala na něj a přemýšlela o tom; o své zvláštní náklonnosti, která neměla nic společného s láskou, leč balancovala na nebezpečně tenké hranici mezi dětským nadšením a pravou, dospělou, touhou; myslela na to, jak dlouho již to přetrvává a zda se to v průběhu let mění. Hleděla na něho, když mu hlava klesla na rameno a zavřely se mu oči; zamýšlela se nad tím, jak odlišný je svět, jenž obývá on, od toho jejího. Také přemítala, zda spí, nebo jestli mu jen klesají víčka po těžkém dni. Popravdě, nikdy si nepřiznávala, že hluboko, tam dole, v Tartaru svých vlastních myšlenek, chce - ne, ona po tom přímo touží - aby i on myslel na ni, aby si v ní také našel něco tajemně přitažlivého... a nebo aby v ní alespoň viděl tu Ženu, již ona vídá poslední dobou v zrcadle až příliš často.
Ztrácela se v sobě. A ztrácela se v něm. Uvědomila si, že se cítí býti úplně jiným člověkem, než tou rozcuchanou holkou zhlížející po ránu svůj bachratý odraz v proskleném školním vchodě; tak jiná a zároveň hmatatelně stejná...'
Šlo by to tak? Haló, Terezo, líbí se ti to? Co na to řekneš?"



"Ach, počkej, Darjo. Počkej, počkej. Je... je to pěkný. Ale už je to tisíckrát to samý. To tvoje nezastavitelný ženský ego nakombinovaný s hromadou básnickejch pojmenování a zvukomalebnejch slovních spojení. Je... Líbí se mi to. Já si to čtu ráda, vždyť to víš. Ale nikoho jinýho, než nás dvě, to nikdy nezajímalo a obávám se, že ani zajímat nebude. Moje Darjo... Mám pocit, že ses mi vrátila v trochu nepraktickej čas.
Mám psát reportáž. Protokol. A taky slohovou práci na angličtinu. Jsem školou zotročena; vidíš, jak jsem se naučila používat ty tvoje podivný slovní obraty. Potřebuju pomoct, a ne rozptýlit."

"Pomáhám ti, aby ses konečně dokázala umělecky vyjádřit, abys přestala dusit své pocity v sobě, abys to všechno vyvalila v reprezentativní podobě, za niž se nebudeš muset stydět! A to, moje milá, je mnohem důležitější, než nějaké zbytečné úlohy do školy. Necítíš to nutkání sednout si - nebo třeba si lehnout, pro mě za mě - a horlivě se rozepsat a vypisovat se až do božího rána? Pamatuješ, tenkrát, na tu noc; na tu noc, kdy jsme se spolu tak pěkně zamotaly do filosofie, do lásky, do jedné smutné vzpomínky, která se už nikdy nevrátí? Jak ses tehdy hezky nechala vpít poetičností toho momentu a pocítila tu věc tak, jak opravdu byla?
To ses nestyděla. A další ráno ses na to ani nepodívala. Víš, jak mě to každý den tlačí? Jak ráda bych se k té události zase vrátila, dopsala to, dala o tom vědět celému světu! Vždyť tu není jiná možnost, jak se toho zbavit; pamatuješ, jak jsme se viděly poprvé?"

"Nojo, bože, kdy to vlastně bylo? Kdysi dávno jsem tě pojmenovala. Tu tamtu vzpomínku dopíšem, někdy si spolu na to sednem, to víš, že jo. Vážím si tě, tvojí krásy a tvý přízně. Akorát mám od začátku pocit, že tě nestíhám. Jsi tak napřed! Lámeš mě, a já se pak pohoršuju nad normálníma, lidskejma věcma, který mě obklopujou. Jen proto, že jsem párkrát viděla, že jde žít jinak. Jako ty, Darjo. Jsem namyšlená a opovrhuju lidma a pak přijdeš ty a já se nepoznávám a nevaděj mi pak ani ty mý špeky na břiše; protože přijde Darja a já jsem upozaděná a chovám se jak nějaká pitomá fam fatál."

"Počkej, Terezo. To jsi ty. Já jsem tebou a ty jsi mnou. My jsme dvě poloviny jednoho celku. Nevzpomínáš si snad na to, jak jsi mne vzkřísila ze svých vlastních bludů a strachů? Byla jsem v tobě už od začátku. Pozorovala jsem tě, jak jsi se rodila z bouřkové ohnivé noci. Viděla jsem tě na operačním sále. Hleděla na tvou propadlou tvář, když ses dusila, a ani trochu jsem se tě nesnažila zklidnit při tvých zoufalých očních modlitbách za spánek a klid. Pak jsem z tebe povstala. Mé jméno neexistovalo. Nevědělas o mně, ale já o tobě ano. Už od první slzy. Beze mne bys nebyla ani z poloviny tím, čím teď opravdu jsi. Snažím se tě pozvednout. Podívej se na to.
Nemilovala bys, kdybys mě neměla. Znáš teď city, jsi dospělá, žij s tím. Pomysli na ty modré oči. Co bys byla, kdyby ses do nich nezahleděla? Víš, kolik ti toho tyhle nemístné vztahy daly? Hm?"

"Nemístný. Sama jsi to řekla. Nikdy bych to líp nepojmenovala. Překáží mi to. Vím, že to navždycky bude v platonický, imaginární rovině. Je to na nic. Je to, jako by do mě někdo píchal klackem. Nedá se to zhltnout. Darjo, ty nevíš, co kvůli tobě a tomu tvýmu umění trpím. Jsem asi prostě příliš slabá; jedinec, kterýmu nebylo souzeno žít, a ty, moje umělecká múza, ó aleluja, mi předvádíš pěkně divokou srdeční masáž, abys mě tu udržela pro ty svý zbytečný pokusy. Vždycky jsem byla zoufalej, malej uzlíček nervů a zdá se, že jím i v budoucnu zůstanu.
Možná je to prostě schíza, ty a to tvoje umění! Četla jsem, že leváci k tomu maj fest sklony.
Teď bych měla dopsat tu reportáž a konečně začít patlat ten protokol. Jako všichni ostatní, normální lidi. Jako ta vrstva, moje vrstva, co hulí a pije a nosí průhledný leginy a žvejká v hodinách. Darjo? D-d-darjo! Kde jsi?"

"'Následujícího dne si sedla na čedarově oranžovým prostěradlem povlečenou postel a počala dávat dohromady dílo svého života.
Stále se jí vybavoval, nemohla se zbavit přeludu té starostmi zbrázděné tváře, té osobnosti, s níž jako by toho měla mnoho společného, ačkoliv se tak výrazně lišila... Vždy věřila v jeho básnickou přitažlivost. Od chvíle, kdy ho poprvé spatřila, v něm viděla fantastický literární objekt, dokonalou oběť svého desperátního niterného realismu.
Mohly okolo ní kroužit desítky mužů, tmavovlasých, vysokých; jiskřivých či zakřiknutých, mladých nebo na prahu středních let; mohli se zálibně děsit její zelinkavé pleti nebo upírat pohledy na její barokní nohy, mohli jí projevovat nenávist, zlost, posměch; přátelství, náklonnost, důvěru, klidně ji mohli i učit novým pohledům na svět, směli zůstat zaujati a konsternováni jejím kulatým pohledem. Mohli. Nemuseli.
Ona ale stále setrvávala a pracovala na svém životním díle.
Prostě se to tak stalo.
Její Muž tisíce tváří byl obsažen ve dvou sametově modrých očích a v její naivitě. Nebo to byla upřímnost, skromnost, cudnost, věrnost a intelektualita? Marná, něžná víra zvenčí vyhlížející jemně jako pastelově vybledlé paví pero, leč v duši tlačící a do krve šimrající.

A ona byla lechtivá. A on taky.'"

Ještě jsem nepřišla na to, kam se Darja ukrývá v noci. Splyne se mnou? Jestli jsme v noci opravdu jedna osoba, vysvětlovalo by to mé inspirativní (a někdy až příliš divoké) sny). Nebo mi zaleze do knihovny? Do skříně? Mám velké podezření, že si oblíbila mou vínově červenou sukni nebo krvavě rudé punčocháče. Chodí se mnou Darja do školy? Do jaké míry jsme jedno tělo? A jedna duše?
Když jsme spolu toho večera dohovořily, neslyšela jsem ji odejít.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Oficiálně vám oznamuji, že s mou psychickou labilitou to není zdaleka tak zlé. V tomto článku, který je, mimochodem, čtvrtou částí Hřejivé výzvy, jsem to mnohonásobně zveličila. Opravdu si nepovídám sama se sebou. I když...
Než abych komentovala toto své ne-dílo, které jsem napsala o víkendu na mobil (!!), do tří souborů, jelikož poznámka mi povolila pouze tři tisíce znaků, - raději si pusťte tuto píseň. Zdánlivě nemá s Dialogem moc společného, ale zopakuji se; interpretace je na vás.


Opět vám všem děkuji za přečtení a za podporu. Jsem moc ráda, že se vás do výzvy zapojilo tolik; nečekala jsem to. Jsem zvědavá, kolik účastníků toto dokončí. Pochybuji o tom, že já budu mezi nimi, ale budu psát do posledního dechu (řečeno obrazně. Ano, opravdu jsem se v dětství dusila - a u toho jsem opravdu nepsala, ačkoliv bych možná ráda...?).
Příští téma bude příběh začínající takovými zapeklitými slovy. Ach jo.
Iris :V


 


Aktuální články

Reklama