Chobotnice

29. října 2014 v 13:29 | Iris |  Hřejivá výzva
Pulpo... chipirones. Pulpo... chipirones°.
Nervózně jsem postávala u hluboké potápěčské nádrže a pozorovala stálou tmavou hlubinu, přičemž mi primitivní pohyby ruky ve směru chobotnice a sepií pomáhaly odbourat stres. Pulpo... chipirones. Prostor pod klidnou hladinou se momentálně ocital ve víru živého zápolení; dokonce i z mé nezaujaté pozorovatelské pozice byly zřetelné údery a čvachtance a na sklo připlácávající útoky právě se odehrávající desítky metrů hluboko.
"Ráchel!"
Antonio stál přímo za mnou, v levé ruce držel shaker s iontovým drinkem a v pravé kyblíček s mycími potřebami. Vyhlížel jaksi zpoceně a oděn byl v té své typické tyrkysovo-zeleno-růžovo-žluté havajské košili. Opět budil dojem naprostého blbce, leč tento fakt mu očividně nebyl znám. Koketně zamrkal, položil kyblík a plastovou míchací láhev naplněnou rezavě hnědou tekutinou na zídku lemující potápěčskou věž a začal vyndavat z kyblíčku mycí žínky a speciální sprchové gely v malých neprůhledných nádobkách.
"Tak co? Jak jim to jde?" zeptal se, jako by nevěděl, že je to pitomá otázka.
"Super," otočila jsem oči vzhůru, "asi se tam mlátí jak šílený."
"Ještě nevylezly, co?" otázal se Antonio po krátké odmlce.
Zakroutila jsem hlavou. Ne, to fakt nevylezly. Ochutnala jsem hnědý iontový drink; hnusné, hnusné, hnusné. Pulpo... chipirones.



Po chvíli se počala pomalu vynořovat chapadla; ta chvíle mne vždy fascinovala. Když se po rozehřívacím boji chobotnice - unavené a vyčerpané, ale duševně i tělesně posílené - nad hladinu, svět je takový jiný, lepší. Okolo věže se v mezičase shromáždili i ostatní suchozemské základny týmů. Všichni soupeři, rivalové, nepřátelé, jejichž družstva jsou připraveny se v následujícím týdnu navzájem rozervat, se sešli, aby společně pozorovali vzestup těch nádherných zvířat. Pomalá, barevná, rosolovitá těla se jeví na hladině... a pak se zvednou a rozeběhnou ke svým týmům. Celá ta krása trvá nanejvýš půl minuty. Poté mne vždy znova přepadne ten stesk po domovu a hlavně, hlavně stres z té obrovské zodpovědnosti, jež mi byla svěřena a již nedokážu unést.
Brigita, naše tmavě zelená chobotnice, se hbitě vyšplhala na zídku lemující hlubokou trubku, v jejíchž útrobách ještě před chvílí zažila souboj, o kterém se nikdo z pozemšťanů nikdy nedozví°°. Antonio jí okamžitě podal rozšroubovanou láhev s rezavým nápojem a vymáčkl z poloprázdné růžové tubičky pár kapek mycího gelu na děrovanou žínku. Nikdy... nikdy se nenaštval, když jsem jen tak stála opodál a okounila. Věděl, v jak těžké situaci se nacházím a vždy mne nechal pozorovat Brigitu a její vyspělá a inteligentní gesta z povzdálí. Pak vyndal z kyblíčku pogumovanou utěrku, podal ji chobotnici, aby se úplně sama osušila, a dal pokyn. Já, on a šplouchavě ťapkající Gita jsme se přesunuli do svého spoře vybaveného týmového stanu. Stáhla jsem ze sebe neforemný dres s reprezentační vlajkou, pověsila ho na háček u látkového stropu a beze slova, v plavkách, odešla k nepříliš vzdálenému mělkému brouzdališti se slanou vodou. Těžký to den.

Má představivost mne odvedla zpět domů; do toho hranatého panelového domu, na malý balkonek s výhledem do strohého dvora, kde si děti opatrně a tiše hrají ve svědivém pískovišti; k rachotivé televizi, ke sledování fotbalových zápasů s tátou a nekončících telenovel s maminkou; za dřevotřískový stůl, kde mi bylo předloženo toto ultimátum. Světový šampionát chobotničích zápasů, květen - červen 2145. Proč vybrali mne, teprve po pěti letech tréninku; z jednoho zapadlého přímořského klubu v Calelle; dceru kuchařky v závodní jídelně a automechanika v důchodu; zkrátka, proč , na to jsem se ptala tolikrát, ale stejně bezcílně. Prostě se tak stalo. Představili mi Antonia Frederica Sáncheze, mého nového, přibližně o pět let staršího týmového společníka, a Brigitu, chytrou a učenlivou chobotnici z ušlechtilého chovu. Po několika měsících nás poslali na přípravu - a pak sem, sem, kde jsme zavřeni v jednom velkém vytápěném areálu. Za několik hodin to celé propukne; veškerá sportoviště, bazény, přípravny a dokonce i jídelny mám už projity několikrát, všechna zákoutí této antarktické imitace mého domovského středomoří už znám. Nezbývá mi než zvednout se a promasírovat Brigitě chapadla - ve třináct hodin se účastníme sprintu ve dvacetimetrovém bazénu a pak nesmíme chybět na tiskové konferenci...

° - el pulpo = chobotnice; el chipirón = malá sépie (ze španělštiny); sépie plave jakoby dozadu a chobotnice dopředu, což jsou pohyby, jež lze snadno napodobit rukou.

°° - v historii chobotničích hlubinových sportů se nikdy nepodařilo zachytit průběh zápasů na kameru, jelikož první, co chobotnice po startu provedou, je odstranění kamer. Výsledek se tudíž určuje podle velikosti zranění (a také únavy) účastníků.

Více informací a vysvětlivek k chobotničím sportům a jejich protagonistům se připravuje.
----------------------------------------------------------------------------
Hurá, konečně jsem napsala něco, co nepřesahuje dvě stránky (vlastně to sotva nalezlo do strany číslo dvě)! No, jinak, co k tomu říci; o závodech chobotnic se mi (mimo jiné) zdálo asi předevčírem. Neumím přijít na to, proč vlastně, co to mělo symbolizovat a co si tím můj mozek třídil, ale každopádně je to zajímavý literární motiv - alespoň z pohledu tvůrce - a chobotnice jsou roztomilé.
Uvažuji o tom, že tento nápad rozvedu i do bodu osmnáct, tedy do Příběhu ze sto let vzdálené budoucnosti, ale nevím, jelikož je to ještě daleko. Jinak, toto byl úkol číslo osm, Hřejivá výzva, ale to už je asi jasné. Příběh inspirován mým snem, co se mi zdál.

Jako valné většině lidí, i mně se zdají sny hlavně k ránu. Když se probudím, na chvíli o sobě vím a pak se opět ztratím - pak mívám takovéhle vadné vidiny. Kdybych si před spaním vzala nějaký prášek, byla bych přesvědčena, že je to z toho.
A obrázek pochází opět z dolliecrave.com; na vlastní tvorbu jsem si tentokrát netroufla.

Mějte se hezky a držte palce Ráchel, Antoniovi a Brigitě!
Iris :V

 


Anketa

Je změna času z letního na zimní (a naopak) zbytečná?

Ano
Ne

Aktuální články

Reklama