Lekce

14. září 2014 v 12:29 | Iris |  Kabelka
Ten deník otevírám jen výjimečně.
Je to odrbaný šedesátistránkový sešit, který mi kdysi babička přivezla z Polska a nikdy nebýval příliš vábně vyhlížející; na deskách má zpívající Hannah Montanu s celou její serialovou rodinou a ten celkem nepoetický výjev je olemován nápisy typu Rock Star In Disguise!, Rock The Stage nebo This Is The Dream.

Stojí mi v poličce, mezi ostatními nedopalky mého dosavadního života. Spolu s Natašou, příběhem o holčičce, kterou strýček vodil do bordelu, nebo s Iris Virág, výplodem mé choré mysli o šílené vražedkyni, která utekla z domova a skrývala se v Praze. Je zaskládán papíry s nepodařenými anime kresbami, bločky, do nichž jsem si kdysi psala úkoly, sešity s texty písní Reginy Spektor, milostnými dopisy, jež jsem od svých dvanácti let nepředala (tudíž jsou poněkud neaktuální).
Stojí a spí. Jako těžký, přežraný huculský kůň, jemuž se jen zřídka zdají sny. Můžu říct, že jsem ho víceméně úspěšně nechala usnout.

Občas ale přijde den, kdy ho s chutí vytáhnu na denní světlo.
Bývají to dny jako právě ten dnešní; dny, do nichž se budím s potřebou bilancovat, vzpomínat a plakat; zavrhovat, přehodnocovat, kousat si nehty a zkracovat si ofinu. Dny, které pokračují stylem, jímž jako by mne chtěly přesvědčit o mé bezvýznamnosti, hlouposti, nepoužitelnosti a křehkosti. Dny, které se mne snaží probrat k upřímnosti - jež občas hraničí s odpornou sebelítostí a s potřebou pálit za sebou mosty; třídit si svůj vlastní svět a ujišťovat se o důležitosti některých stálých záležitostí, převyšující pomíjivé světské vřavy.
Dny, které bych chtěla prožít na začátku dvacátých let minulého století; dny, kdy se nechám unést starými fotografiemi a toto období si vědomě příliš romantizuji.
Dny na zabití.




Občas jsem tak otupělá, že neohroženě otevřu klidně i svůj deník z páté třídy.

Tu dobu, kdy se mi posmívali, už mám zamlženou. Když se pokouším živě si vybavit ty dny, necítím nic. Kdybych neměla ty zápisy v ošuntělém sešitě, byla bych přesvědčena o tom, že se to nedělo a že to byl jen sen - a možná ani ten ne. Snažím se koncentrovat svou mysl pouze na ten okamžik, kdy jsem utekla s pláčem z hodiny a dlouho plakala na záchodě; vzpomínám si, že jsem měla na sobě černé třičko a mořsky zelený krátký svetříček, vybavuji si i kde jsem seděla na hodině programování, kterou jsem měla toho dne později, dokonce mi z mlh vystupuje znění některých vzkazů vyškrábaných na dveřích oprýskané a nezamknutelné toaletní kabinky; je tudíž absurdní, že nejsem schopna vyvolat v sobě jedinou emoci, jež mi tenkrát proudila hlavou.
Pamatuju si, že jsem téměř všechny přestávky přežívala na lavičkách na chodbě, mírně opodál své růžově vymalované třídy (jak ironický a hnusný odstín nám tehdy na ty stěny hodili!), ale už necítím v těch vzpomínkách život jako takový.
Vím, že mi nadávali. Jsi tlustý prase, nechtěla bys k nám přijít o víkendu na zabíjačku? To je jedna konkrétní věta, která mi uvízla v myšlenkách. Toho člověka, jenž mě jí počastoval, jsem už nikdy nepozdravila, ačkoliv on mne ano.

Měla jsem jednu oblíbenou učitelku, s níž jsem z teď již nepříliš zřejmých důvodů sympatizovala. Nikdo si mne nevšímal, ani když jsem za ní šla do kabinetu, žalovat, jak se to v té době nazývalo. Akorát si mě zavolala má hrozná třídní a místo toho, aby se zajímala o to, co se v její třídě děje, ke mně promlouvala káravým tónem, abych příště šla za ní.

Spálila jsem mosty, odstřihla jsem se od své minulosti, k čemuž nepochybně přispělo pár sezení u kinezioložky. Dlouho jsem takový pocit neměla, ale teď jsem o tom přesvědčena. Můžu být volná! Můžu si na tu pět let starou dobu vzpomenout a nesvírá se mi hrdlo, nemám nutkání k pláči, nepociťuji vztek vůči těm, kteří ho kdysi očividně projevovali mně.

Jediné, co mi z té doby zbylo, je ten deník s počmáranou disneyovskou zpěvačkou na deskách; dva sešity vlastivědy, mého oblíbeného předmětu; a tři třídní fotografie, na nichž mám šedivý svetřík a tudíž vypadám jako slon.

A to je vše.

Nevěřila jsem, že se opravdu naučím žít se vzpomínkami na tu dobu; byla to stále se otevírající stigmata. Nemohla jsem ani vidět své bývalé spolužáky, protože pohled na ně ve mně vždy vyvolával gejzír vzteku, ublíženosti a sebelítosti.

Dnes, v den, kdy se mi podařilo hodit si do batohu otevřenou láhev, jejíž obsah (naštěstí voda) mi zatekl až do peněženky, kde rozmočil mou zákaznickou kartičku do stánku s Bubble tea a přivřít si prostředníček shora do dveří; v tento dusný a deštivý zářijový den, jenž mne nutí k bilancím všemožného druhu, mne pohled do toho obávaného deníku nebývale uklidnil.

Učím se žít a tamto byla Lekce.

Mám ještě jeden deník podobného druhu; jeho stránky vyprávějí zase jiný příběh, podivný, absurdní příběh, na jehož konci pravděpodobně odumřel další kus mého dětství. Neotevírám ho, ačkoliv vím, že by ve mně neprobudil nic jiného, než napůl zapamatovaný sen. S popelavě modrýma očima, které se mění jako samo počasí a proto není radno jim věřit.

Z řádků, jež jste si právě přečetli, kape sebelítost a má zatěžující závislost na vlastní minulosti, tedy dvě z mých mnoha špatných vlastností, s nimiž se občas musím pochlubit, abych si ujistila, že jsem pořád ještě člověk.

Slíbila jsem, že na téma týdne nenapíšu. Ale dnes se věci trochu změnily.
Ráda svůj blog spamuji citovými výlevy, jak vidíte.

Když jsem byla malá, nikdo neřešil, jak se ke mně ostatní děti chovají, ačkoliv v té době bylo plno "osvětového materiálu" proti šikaně. Jestli je to tak i teď, to nevím, a raději ani vědět nechci. Předpokládám, že dnes se už dětičky navzájem ponižují přes internet.

Předpokládám, že téma týdne MÁ být Učím se žít. Tudíž tento článek patří k němu. Ale řekla bych, že se v něm eventuálně (s trochou shovívavosti) dají najít i rysy směřující za hranici reality.


pozn.: Článek jsem psala včera. To není důležité. Jen aby všem bylo jasné, že můj batoh už uschnul a prst je v pořádku. Jo a na obrázku je Iris sedící u notebooku, fotící se v noci v okně.


 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Aktuální články

Reklama