Kdysi Zámek, nyní Chalupa

22. září 2014 v 22:39 | Iris |  Hřejivá výzva
Je to překvapující, jak se věci v našich očích postupem času umí měnit. Nabývají na kráse nebo naopak půvabu pozbývají; barvy blednou, smysl se vytrácí, dřevo se láme a pálí. Zavádějící, přinejmenším.
Když jsem byla malá, bylo to moje království. Místo, kde jsem odnepaměti trávila svá letní období. Ač se to možná zdá býti neskutečným, i já mívala zálibu v běhání po zahradě, trhání sedmikrásek, utíkání před bodavým hmyzem, v pozdním obědvání při zeleně natřeném venkovním stole.

Bylo to velké venkovské stavení v malebné vsi ležící kdesi mezi snem a realitou. Tam jsem si pročítala stará vydání časopisu Čtyřlístek, seděla až do jedenácté dopolední v posteli a kreslila; jedla houbové řízky; až příliš úzkostlivě opatrovala malé plavé kotě s hnisavým očičkem (to zvíře mi bylo podobné, jak jsem usoudila při prohlížení starých fotografií). Musím se zasmát, když se v myšlenkách vracím do té v mlžném oparu pohřbené doby, kdy jsem opravdu BYLA dítě se vším všudy. Ve vílích šatech, s lízátkem mezi rozviklanými mléčnými jedničkami, cpala jsem trpasličímu jezevčíkovi Anušce na hlavičku slaměný klobouk pro panenky. Psala jsem si svůj první deníček plný obrácených a křivých písmen, učila se jezdit na kole okolo kravína (neúspěšně), konzumovala mladou kukuřici a tvrdila, že to jsou krokodýlí ocásky.
Milovala jsem ještěrky vyhřívající se na malé skalce mezi netřesky a byla jsem zapálena do jejich nepříliš ekologického odchytu; nadšeně jsem si je nechávala lézt po rukou a vyráběla malé mapky, do nichž jsem zakreslovala, kde jsem kdy jakého plaza viděla. Po několika dnech jsem už poznala na první pohled snad každou ještěrku (nebo to je jedna z dosud přetrvávajících dětských ilusí...?)



Jednoho večera jsem nemohla usnout a tak jsem zůstala vzhůru až do půlnoci. Pamatuji si svůj živý a mysteriózní strach z hospody, která stála přímo za oknem místnosti, v níž jsem spala; z jejích mnou velmi řídce navštěvovaných útrob se linuly zpěvy, dle mého tehdejšího já ďábelské skřeky, jichž jsem se bála, protože jsem si myslela, že to jsou 'umrlci' (patrně jsem již v útlém věku shlédla Fimfárum). Byla to napínavá noc plná děsu - a pak jsem se probudila a už nikdy jsem neměla problém s usínáním dlouho po půlnoci.

V té chalupě - v rodící se dětské poetice vnímané spíše jako zámek než jako obyčejný dům - jsem zestárla z věku batolecího do období mladšího školního. Pak přišli krvelační a boreliosou infikující komáři. A taky rodinné neshody byly důvodem, proč jsem svůj Hrad nadlouho opustila. Žila jsem bez toho jihočeského prázdninového domku celkem klidně a spokojeně. Rostla jsem, byla jsem milována, nesnášena, urážena i ceněna; vystřídala jsem spoustu forem rukopisu a přečetla nespočet dívčích románů o čarodějkách jezdících na koních. To místo bylo zafixováno v mé hlavě jako její samozřejmá nedílná součást z věků dávno minulých; z dob, kdy se mi formovalo vědomí a prapůvodní rysy mé nynější (stále neúplné) osobnosti. Vlastně... vlastně jsem ani neřešila, jestli tam chci pobývat znova. Mé preference se pomalu, ale jistě přesunuly z posedávání na trávě a vití pofidérních věnců na procházení obchodů s konfekcí, pojídání čokolády a nepříliš čtenou internetovou publikaci.

Až nedávno.
Až letos o prázdninách jsem měla tu možnost uvědomit si, v co se můj dětský Hrad změnil. Rozdrncaným autobusem jsem absolvovala dávivě klikatý úsek a vystoupila v malé, zaprášené vesničce na půli cesty do Písku. Hospoda, z níž na mne kdysi doléhaly umrlé hlasy, dnes zela pivním odérem, fotbalovými poháry a pár zoufalými ochmelky. U rozvrzané branky mne nepřivítala Anuška, jediný pes, k němuž jsem kdy měla kladný vztah; namísto ní tu byl velký oranžový retrívr oddaně mě vítající svým chladivým čumákem a zvesela pelichající. Skalka, můj velký ráj ještěrek a netřesků, se plaše krčila u čtyř oloupaných betonových schůdků (velkého schodiště, k němuž jsem tenkrát chodila pozdě večer pozorovat ropuchy). Místo, jež jsem ve vzpomínkách nazývala svým Malým zámeckým parkem, je nyní pouze travnatý plácek s dvěma šedými truhlíky na muškáty a velkou, vším možným porostlou skalkou, která odděluje vrchní část zahrady od té spodní. Nahoře dřevěný plot, skrze něj se dá koukat na rybník (rozbouřené moře plné kaprů), garáž.

A na kraji toho všeho toto smutné dějství pozoruje bíle natřená chalupa o pár místnostech, zeleně natřené dveře se loupou, z okapu visí ručně vyrobené dekorace z větviček, na stěnách zasklené terasy nedbale visí dětské čmáranice. Pamatuji si to všechno, jak bych mohla zapomenout! Má mysl je možná zmatečná a zamotaná - ale kde by se v ní dokázala ztratit ta lahvově zelená plastová rohožka sloužící k odkládání zahradních bot, ta fascinující záclonka visící na skříňce, kde kdysi mívala pelíšek Anuška, ty papírové loutky na zdi koupelny (vystavené tak geniálně, že svýma vševědoucíma očima sledují kohokoliv, kdo si zde sedne na mísu)!
I kotel stojí pořád na svém místě. Kuchyňský bar, velká mapa Rakouska-Uherska v obývacím pokoji, kamna, knihovna, jež je dosti rozsáhlá na to, že se jedná o letní byt.

Mé pocity jsou rozporuplné. Miluji toto místo. Ale miluji ho takové, jaké mi utkvělo v hlavě, jaké jsem si ho zafixovala tenkrát, když jsem byla dítě, o deset let mladší a o padesát centimetrů nižší. Jak ráda bych se vrátila do modrobílých vzdušných peřin s Anuškou schoulenou v nohách a třicet let starým Čtyřlístkem vedle polštáře. Jak ráda bych večer s chytlavým strachem poslouchala zpívající podnapilce. Jak ráda bych.

Na prosklených dveřích ložnice stále spočívá můj dětský pokus o portrét Anušky. Pokojně tam visí, už nejméně osm let, a jeho žvýkačkou připevněné lemy se mne snaží přitáhnout blíže.


Co stalo se, stalo; toto místo, kdysi Zámek, nyní Chalupa, miluje mne a tudíž nikdy nebudu schopna se od něj definitivně odtrhnouti.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak, právě jste byli svědky mého prvního výtvoru patřícího do Hřejivé výzvy, točí se okolo slov Místo, které miluji. Pokud jste důkladně zkoumali rozpis témat, možná usoudíte, že tohle by se spíše hodilo k Místu, kde jsem vyrůstala. Ale věřte, nehodilo. Čtyřiadvacátý den bude ještě sladkobolnější a ufňukanější. Vlastně, vše to bude ufňukané. Mám teď fňukací období; dělám rozfňukatelné věci, čtu silně fňukavé knížky a fňukám nad azbukou.
Napříště se u mne můžete těšiti (nebo báti?) na Příběh předmětu z mého pokoje. Sama jsem zvědavá, co stvořím.
A abych nezapomněla, mrkněte ke spoluzakladatelce Výzvy, Vlastě. Napsala článek, který opravdu stojí za to.

Iris :V
p.s. Jestli jsou v tomto článku nějaké překlepy či stylistické (nebo nedejbože gramatické) chyby, opravdu, opravdu, opravdu se omlouvám.
 


Anketa

Nejchytřejší blondýna je?

Iris Virág (=já)
zlatý retrívr

Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 23. září 2014 v 12:30

To je opravdu nádherný příběh o místě, které tvé dětské já miluje. Naší chatce za Zbraslaví, nad Vltavou jsem měla taky takový podobný vztah. Jako nedobytný hrad na kopci, bez vody, se starou televizí a dvěma místnostmi... myslím, že bych o ní taky někdy mohla napsat, takhle do komentáře se ze vzpomínek vypisovat asi nebudu. :)
Opravdu krásné a dojemné, překlepy jsem nenašla. Doufám, že tvé fňukavé období brzy pomine a těším se na další příspěvky do výzvy!!! :)

2 Annika Annika | Web | 24. září 2014 v 21:11

Krásný článek! Strašně ti závidím, že jsi měla takovýto ráj dětských snů a dobrodružství. A líbí se mi, jak píšeš :-)

3 Bastera Bastera | Web | 27. září 2014 v 12:22

Moc hezky napsané a místo jako stvořené pro tento projekt! :)

4 Nami Nami | Web | 12. února 2015 v 12:04

Jé, já tam chci taky bydlet. Právě ti nehorázně závidím :-D Krásně napsáno

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama