Domky

25. září 2014 v 15:59 | Iris |  Hřejivá výzva
Dlouho jsem přemýšlela, zda můj pokoj obsahuje alespoň jeden předmět, jenž oplývá přinejmenším troškou strhující historie. Několikrát jsem si svou skromnou místnůstku dokonce prošla a pečlivě prohlížela nástěnky, kosmetickou poličku, knihovnu, krabici s ponožkami a punčocháčemi...
Zastavila jsem se u šedomodré krabice od bot v nejnižší poličce své knihovny (nebo spíše sešitovny) - a vzpomněla si na dva pozvolna se rozkládající žluté polské sešity skrývající se ve vězení šedého kartonu. Dva nenápadné ošuntělé svazky proužkovaného papíru, které pro mne kdysi byly důležitou životní náplní.
Ano, i v tomto článku hodlám vzpomínat na své dětství, které, ačkoliv ho často nazývám rozmazaným, je pro mne stále záživným literárním námětem; dnes se vrátím konkrétně k jeho části, kdy už jsem se cítila býti dospělou, rozumnou a moudrou. Ovšem ony dva sešity obsahují COSI, co mne už dávno přesvědčilo o opaku.
Pojďme se vrátit do mého mladšího školního věku, doby prepubertální, poměrně krátkého časového úseku, kdy se ve mně míchaly pocity ryze dětské a ryze dospívající; kdy jsem si k narozeninám přála mluvící panenku, ale očekávala jsem, že s ní budu moci probírat sociální problémy; kdy jsem se snažila zdeformovat si své dětské rozklepané písmo do stylového rukopisu nakloněného doleva, protože bylo v módě tak psát (aspoň mezi námi, malými holčičkami; kdo mačkal písmo na stranu, byl prostě rebel); kdy jsem prožívala své první dlouhodobé dilema, zda mám jít s davem, nebo jestli jsem vlastně výjimečná a je v mém zájmu si na tom zakládat.


Dále do své dětské mysli rýpat nebudu; přece jenom, jsem případ pro psychologa, jako valná většina dnešní populace. V tomto článku vás chci trochu seznámit s oním tajemným obsahem těch žlutých sešitů. Udělám to mimo jiné i kvůli článku, jejž jsem kdysi dala dohromady na téma cestování časem; v několika komentářích mi bylo sděleno, že by se čtenáři rádi dozvěděli něco víc o mém úplně prvním dětském výtvoru, historickém románu pokusu o knihu jménem Domky.


Usilovně přemýšlím, co mne vlastně vedlo k tomu, abych začala psát knížku. Opomeňme nyní tedy to, že v případě Domků je označení "knížka" přinejmenším nadsázka a opravdu nemístné pojmenování. Když mi bylo okolo osmi, devíti let, prostě jsem se do toho jednoho dne položila a prožívala jsem svůj příběh, jako by to opravdu knížka měla být, velké literární dílo, mega dobrodružný román; něco, za co budu v budoucnosti oslavována. Nikdo mi do těchto zvrácených představ tehdy nekecal, jelikož hlavním rysem mého díla byl oficiální zákaz číst ho, než ho dopíšu. Divné. Teď už vůbec nemám problém dávat lidem číst výsledky své práce (ačkoliv jsou občas na podobné úrovni, jako ubohé Domky).
Jednou jsem došla ve snaze skrýt první díl pofidérní historické frašky před cizími zrakovými čidly tak daleko, že jsem žlutý sešit strčila do vysouvací desky našeho bývalého jídelního stolu; tam se Domky přilepily na umělohmotné prostírání a když jsem je po několika týdnech (já se psaním nikdy příliš nespěchala) objevila, úplně se jim oloupala žlutá barva z desek, tudíž pak sešit působil ještě historičtějším dojmem a já byla opět spokojena.

U psaní Domků jsem setrvala dlouho. Byla jsem motivována pocitem, že toho píšu spousty a spousty, ale nyní už samozřejmě vím, že roztahovat písmo neznamená vyplodit toho více. V obou svazečcích je mimojiné zaznamenána má písmová krize téměř v přímém přenosu a já až zpětně vnímám, jak velkou krizí identity jsem si vlastně prošla. Tady jsem se snažila psát jako Pavlína, o pár stránek dále jako Nikol, ale moc se mi to nevedlo, a hle - tam mám dokonce necelé dva řádky s ruským z zatočeným pod linku (tím písmenem jsem fascinována, bohužel, vždy, když jsem ho tak zkoušela psát, byla jsem veřejností tázána, jaký k tomu mám důvod, a tak jsem to pokaždé vzdávala). Zkrátka, pořád jsem někoho napodobovala a přitom se snažila býti výjimečným romanopiscem. To stojí za zmíňku, tento rozpor.

Mám na Domky takovou krásnou vzpomínku, kdy, ačkoliv nyní už vím, že jsem tvořila pouhou dětskou úsměvnou pohádku, jsem zažila jasný a ochromující pocit, že jsem jen Já a moje Propiska a spolu tvoříme nové Světy, dokonale se prolínající s těmi stávajícími a přece tak jiné; že se stačí nadechnout a vstřebávám barvy, tóny, vůně; že se vzduch chvěje příjemným napětím pod tou vahou všeho, mezi čím si já a mé kuličkové pero můžeme vybrat. Seděla jsem na dřevěném trámu nad schody (byli jsme tehdy na letním bytě, původní chalupě, jednoho z našich známých), s okrovým kloboučkem možná až příliš naraženým do čela, dlouhé kaštanové vlasy jsem si rozprostřela po ramenou a cítila jsem se prostě jako velká holka. Vydržela bych psát celé dny. Typický příklad toho, když spisovatel "chytne slinu" (tu pomyslnou).
Nikdy, opakuji, nikdy nikdo neměl šanci ani nakouknout do Domků. Táta mi často, dokonce právě na oné chalupě, kde jsem se tak aktivně vypsala, říkal, že si přeje kousek přečíst, aby věděl, jak mi to chodí v hlavě, nebo tak nějak. Tahle poznámka mne šíleně popudila a od té doby jsem Domky střežila ještě více, než předtím.

Abych vám nastínila, co vás ve zbytku tohoto elaborátu čeká; hodlám konečně zveřejnit svou dětskou tvorbu, abyste se aspoň vy zasmáli (já se tomu vlastně jenom usmívám, jelikož ony popsané stránky jsou pro mne stále zahaleny bledou rouškou trapnosti).
Domky jsou příběhem o cestování časem. Celý děj, když se na to zpětně a zcela nezaujatě podívám, je vlastně o tom, že se dívka během jedné noci záhadně přesune do roku 1415; dokonce tak záhadně, že je životně zaopatřená - probudí se ve svém vlastním domku na náměstí, je oblečena, očividně nemá hlad. Dá se říci, že celý text se zakládá, o čemž se za chvíli budete moci přesvědčit, na mé brutální neznalosti ve středověkých realiích. Tak například; v patnáctém století ještě opravdu nestála nová liberecká radnice; neexistovaly ani ulice Pražská a Moskevská; trhací kalendáře pravděpodobně nebyly součástí běžné výbavy domácnosti; a kdybych se nyní pokoušela přečíst středověký psaný dokument, nejspíše bych mu nejenže nerozuměla, ale ani bych ho nepřečetla (nepřelouskám ani švabach, takže s gotickou minuskulou bych asi také neuspěla). Staročeština nespočívala pouze v záměně je za jest a Francie byla Francká říše, pokud se nepletu.

K cíli svého vyprávění jsem se nikdy nedostala. Vlastně jsem neměla žádný cíl ani rozpis kapitol, tudíž není nic nečekaného, že jsem nikam nedošla. Jak jsem psaní protahovala a protahovala, sama jsem se v tom ztrácela a tak se v Domcích objevuje mnoho zbytečných a nezáživných postav, rádoby vtipných úvah, všechny hrdinky jsou dospívající dívky, což je dost nepravděpodobné, hodně, hodně pletu časy, jediné, co dodržuji, je ich-forma. Ale dost už řečí. Přesuňme se k onomu činu.
A pamatujte; jste první, kdo to čte.

Můžete si to třeba porovnat s mou aktuální tvorbou.






Na konec bych ráda dodala, že všechny pravopisné chyby jsem v úryvcích z Domků nechala záměrně. Jednotlivé části na sebe nenavazují, vybrala jsem je pouze proto, abyste viděli ty největší nesmysly, jichž jsem se dopustila. Což neznamená, že to jsou nesmysly jediné. Ještě jsem vynechala úsek o mluvícím liščátku (ale to je až moc velká bomba).

Tento článek je součástí Hřejivé výzvy, jedná se o druhé téma "Příběh jakéhokoliv předmětu z mého pokoje." Příště mne čeká báseň se zadanými slovy, jeden z nejtěžších úkolů. Už ji mám zčásti napsanou, bude to velká, velká úchylárna.

Mějte se krásně a plnitelům Výzvy přeji hodně nápadů. Já stále fňukám a k tomu mám nějakou virózu, nebo co to je.

Iris :V
 


Aktuální články

Reklama