Do neznáma

6. září 2014 v 12:39 | Iris |  Šuple
Podíval se z okna; ne tak, jakoby si přál uniknout, spíše chtěl naposledy zachytit atmosféru té neurčitosti, která obklopovala vlakovou kolej. Podíval se z okna a zase zatáhl záclonku. Proč?
Povzdechl si a pak se otočil ke mně. Ač to bylo neuvěřitelné, jeho modré oči se odrážely na hladině mého hrníčku čaje. Usrkla jsem a spálila si jazyk - tak to bylo vždycky.
V kupé jsme byli sami dva a cestovali jsme do neznáma. Bylo šero, stále více, ale útulno. Všude byl sametový polstr, dečky a záclonky.
Co se asi stane, až bude úplná tma? Nebo až pojedeme tunelem?


Dojedeme někdy někam? Jak dlouho už jsme na cestě? Proč? Proč zrovna my dva? Hlavou mi proudila spousta otázek - bez odpovědí, jako bych měla amnézii. Každopádně to bylo dobře. Cítila jsem s ním takovou sounáležitost, s ním a s celou situací, o níž jsem věděla pouze to, že jsem její součástí! Připadala jsem si zrozená ve vlakovém kupé na cestě kamsi, vedle něj! Pocit, že možná jsou jeho dojmy stejné, mě naplňoval očekáváním.
Očekávání je ten nejnebezpečnější pocit, aspoň pro dívku mého věku. Ať už očekávám dobrou či špatnou věc a ať to nakonec dopadne jakkoliv, vždy je doba strávená očekáváním tou nejnejistější dobou vůbec.


Má hlava se nacházela ve víru nejasností; ale co on? Byla to prázdnota, čím zely jeho oči? Stalo se snad něco špatného? Nebo se teprve stane a já toho budu součástí?
I kdybych byla, na tak ať! Klidně budu součástí čehokoliv špatného, když jeho strůjcem bude on. Tak hluboká je má sounáležitost, natolik se topím v jeho přítomnosti... jak to jen dokázal? Na to se sama sebe ptám už dlouho.

Mé rozjímání přerušil jemný poryv větru ode dveří do kupé. Oba jsme sebou trhli. Do dveří nakoukl průvodčí. Familiérně se usmíval.
"Dobrý večer. Máte všechno?" rozhlížel se po kupé, snad jestli někde neleží rozbité kusy hrnečků.
"Ano, ano," usmál se můj spolucestující a pohlédl na můj šálek čaje.
Průvodčí se také podíval směrem ke mně. "Dcerka?" otázal se směrem k němu, ach, jak neuvážený, leč naprosto formální a ordinérní dotaz!
"Ne, kdepak. To vůbec," odpověděl. Zlomil se mu hlas; slova mu docházela často.
"Kdybyste cokoliv potřebovali, zazvoňte," řekl průvodčí a odešel, jako by ho odpověď na jeho nevinnou otázku rdousila.

Tma. Přece jen to přišlo. Naše kupé není lůžkové. Není ani osvětlené. Je pouze pečlivě vypolstrované a sametové. Odhrnul záclonku; venku se třpytily pouze krystalky čerstvě napadaného sněhu, jako v pohádce. Ani měsíc nebyl vidět; divná noc.
Chvíli se koukal z okna do podivně hřejivé zimní noci a pak se otočil ke mně a položil mi ruku kolem ramen.
Překročí tato sounáležitost svých mezí?

Ráno jsem se probudila. Byl to jeden z těch snů, z nichž se budíte pomalu, ale spolu s očima otevíráte i jedno z temných zákoutí své duše.

Protřela jsem si oči. Vypadaly pořád stejně, ale od té noci už koukaly úplně jinak. Fialová aura okolo mé hlavy zmizela.



Nebo jsem ji prostě už neviděla.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pár krátkých slov k téhle minipovídce (sice jsem si už odvykla své články komentovat, ale zde udělám výjimku); psala jsem ji dávno, je to výplod mé dětské mysli a k jejímu stvoření nepochybně dopomohla jedna z Múz, která si mi drze sedla za krk a vedla mi ruku po papíře, dokud jsem tohle nedopsala. Občas mám takové chvíle, kdy se nemůžu odtrhnout od psaní - občas z toho vznikne něco publikovatelného a jindy zase paskvil, nad nímž bych se později nejradši bouchla hlavou o stůl.
Nehledejte v předchozích řádcích žádnou složitou filosofii (i když, upřímně, kdo by měl po prvním týdnu školy ještě náladu na hledání filosofie?!), je to prostě proud myšlenek s mým oblíbeným divným koncem.

A byla bych ráda, kdybyste si přečetli můj článek o albu Soviet Kitsch, dala jsem si s ním docela práci a byla by škoda, kdyby ho nikdo ani nezkusil přelouskat.
Iris :V

 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Aktuální články

Reklama