1392 slov o Julii a Alexandrovi

26. srpna 2014 v 10:39 | Iris |  Šuple
Julie hleděla z okna, hlavu měla opřenou o dlaň a zasěně otrhávala oschlé lístky a květy svého červeného muškátu, který už nejméně tři týdny nezalila, čímž ho přivedla do počátečního stádia rozkladu, ale stále jí ho bylo líto vyhodit. Vzala do ruky hrníček vystydlého ranního čaje a bezmyšlenkovitě ho nalila do na parapetě stojícího květináče, spíše z rutiny než ze snahy o záchranu nebohé květiny. Ačkoliv se soustředěně snažila nepřelít, pár kapek stejně vyklouzlo mimo truhlík s muškáty a vytvořilo staře vypadající skvrny na šedém parapetu. Julie se zvedla a zamířila ke žluté kuchyňské lince pro papírovou utěrku - když vtu uslyšela drnčivý, naléhavý zvuk domovního zvonku.

Svět se jí rozjasnil. Nechala rozlitý čaj ležet vedlě květináče, zmuchlala kousek papírové utěrky, který ještě stihla utrhnout, a pohodila ho vedle dřezu, běžela k oknu, aby se podívala, zda je to opravdu tak. Vyklonila se přes uschlý muškát, tak, že od pasu nahoru celá koukala ven, aby dohlédla k hlavnímu vchodu čtyřpatrového činžáku, který obývala.
Alexandr postával u dveří, nervózně podupával (kdyby ho Julie nemilovala, uznala by, že toto jeho gesto připomíná rozčileného králíka), co chvíli si rukou prohrábl lesklé, skořicově hnědé vlasy. V ruce držel jasně červenou růži; tento okoukaný symbol v Julii probouzel pokaždé divokou směsku pocitů, které nakonec vyústily v rozpačité přijetí a dlouhé žmoulání květiny v rukou, dokud se úplně nesetmělo a ona ji nemohla beztrestně zahodit do křoví. Nerada se o něco starala - ale momentálně byla přesvědčena, že jejím životním posláním je starat se o Alexandra.
Zastavila se u zrcadla přilepeného na dveřích do malé, nepohodlné koupelny, a upravila si mírně mastnou ofinu. Vycenila na sebe zuby a lžící na boty si poklepala pětkrát na levé a třikrát na pravé rameno; to byl její rituál, dělala to vždy, když vycházela z bytu. Obula si kostičkované tenisky, na ruku si navlékla malou kabelku, zaklapla dveře a vyběhla po schodech vstříc své lásce, červené růži, nejasné budoucnosti, pryč od obsedantně kompulzivní poruchy, suchého muškátu a příliš malé garsoniery. Julie se těšila na tyto úniky čím dál tím více.




"Nevykláněj se tolik z toho okna, lásko, mohla bys vypadnout, víš?" Alexandr ji objal a Julie se s úsměvem přtiskla na jeho šedomodrou košili z levného umělého materiálu. Nepřestávalo ji fascinovat, o kolik ji převyšuje. Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář, přičemž on jí do kapsy u kalhot zastrčil růži. Odešli spolu do parku, kde se posadili na zapadlou lavičku daleko od zaneprázdněného dětského hřiště a ustaraných rodičů shromážděných okolo, aby si mohli pohovořit o všedních, nudných a obvyklých věcech; Julie se, jako vždy, přesvědčila o tom, že když o záležitostech jako vstávání, čištění zubů, přípravě snídaně nebo vynášení kočičího záchodu mluví on, Alexandr, je schopná jim naslouchat se stoprocentní pozorností a oddaností, podobně, jako naslouchá půlnočním zprávám v rádiu nebo zvukům, které vydává automobil prodávající čerstvá vejce a mléko. Často spolu takhle hovořili na lavičce celé hodiny a tentokrát tomu nebylo jinak. Vydrželi na oloupaných dřevěných prknech až do setmění a pak se sebrali a odešli spolu do samoobsluhy na rohu ulice, kde Alexandr obvykle kupoval krabicové stolní víno, které nakonec s Julií vypili na druhém domovním schodu u jejího vchodu, mírně ovíněni se pak rozloučili a každý zamířil do svého osamělého bytu; nyní ale sáhl po baňaté skleněné láhvi australského vína s barevným klokanem na etiketě.
Dnes šla Julie k Alexandrovi domů.
Měl pronajatý hezký podkrovní byt v jedné velké a honosné vile, jen pár ulic vzdálené od činžovního domu, v němž bydlela Julie. Byla tam malá televize, která nechytala signál, dva konferenční stolky z oloupaného světlého dřeva - jeden stál u očividně staré železné postele a druhý uprostřed místnosti, kde sloužil jako jídelní stůl, což se dalo lehce poznat podle nedojedených nakládaných sleďů naštěstí pevně uzavřených v plastové krabičce - a ještě jedna rozvrzaná šatní skříň stojící u ptáky pokáleného okna s dřevěnými rámy. Jinak byla místnost docela prázdná. Na Julii působila osaměle, chladně a smutně... dokud jí Alexandr nepodal přibližně odměřené dvě deci australského vína v upatlaném hrníčku s červenými puntíky a sám se s omluvou nenapil přímo z láhve, jelikož neměl doma více nádob na pití (a nechtěl si lít tak drahé víno do broušené vázy, kterou mu před smrtí dala prababička a on ji nedokázal zpeněžit, ačkoliv by mu to určitě pomohlo).
Julie padla na Alexandrovu železnou postel, kvalitní víno jí dopomohlo ke ztrátě zábran a dovolilo jí žít jediným momentem, aktuální chvílí, právě příchozím okamžikem, bez ohledů na to, odkud přišla a kam směřuje, nebo odkud přišel a kam směřuje Alexandr. Bylo jí krásně, jako ještě nikdy předtím. Malá půdní místnůstka na okraji velkoměsta se zmítala v citech, pohybech, peřinách, střepech, zmítala se mezi Julií a Alexandrem.
Hluboko v noci se Julie probudila. Hlava jí vířila desítkami malých ohňostrojů, měla pocit, že jí ze srdce roste kokosová palma a bála se, že mozek ji brzy opustí ušima nebo nosními dírkami. Vylezla z postele, pokusila se odstranit své tělo z místnosti a přesunout ho do vertikální polohy nad záchodovou mísu, nočník nebo kanál. Shodila z konferenčního nočního stolku broušenou vázu - jejíž rozpad znamenal pouze znásobení Juliiných zoufalých pocitů.
"Julie, zlato? Jsi v pořádku?" Alexandr se posadil na posteli - tedy spíše na té čtvrtině lůžka, kterou mu Juliina nevyzpytatelná láska ponechala - a nejdříve se vrhl ke své alkoholem potlučené milence, a až poté, co ji dovedl na toaletu, která se nacházela na chodbě pod poschodím, držel jí vlasy, když s hlavou v míse projevovala své znechucení nad konzumní společností, a doprovodil ji zpět do svého pokoje, kde ji přenechal celou starou železnou postel, tedy až poté si rozsvítil dynamem poháněnou malou přenosnou svítilnu a beze slova uklidil rozbitou starodávnou vázu.
Začalo se rozednívat.

"Bylo to milé, Sašo," usmála se Julie, když stáli u jejího činžovního domu a ona hledala klíče od domovních dvěří. "Už nikdy ti žádnou vázu nerozbiju, slibuju."
"Žádnou jinou ani nemám a nikdy ji mít nebudu. Ale to nevadí, mám tebe, Julie, lásko," řekl a pomohl jí odemknout drhnoucí zámek.
Julie se opřela do dveří; její jiskřivá opilost se během noci vytratila a jedinou známkou toho, že její tělo vzpomíná na drahé víno z Austrálie, byla kolísavá nevolnost matně se podobající kinetóze. Polkla. "Jednoho dne tě ztratím. Ale do té doby to jinak nepůjde, nashledanou," a ztratila se ve smutné béžové budově, jako by ji spolkl velký tapír bez sosáku. Když přišla do bytu, zhasla a rozsvítila, zhasla a rozsvítila, zhasla a rozsvítila a takhle ještě třikrát - dělala to tak vždy, když se vrátila domů, a tentokrát, jelikož byla pryč přes noc, to provedla usilovněji a pečlivěji, jako by se omlouvala svým věrným čtyřem zdem za svou nezvyklou nepřítomnost. Pak se převlékla do čistého oblečení a usnula v houpacím křesle.

Měsíc poté si Julie pořídila první kočku a začala pěstovat červené muškáty. Každé ráno pozorovala Alexandra, jak jde po chodníku do trafiky, kde si kupuje noviny a krabičku tenkých cigaret a poté pokračuje okolo zavřené večerky do své truhlářské dílny, a večer na něj koukala, když se vracel do podkrovního bytu, občas sám, jindy s jakousi roztomilou slečnou po boku - neuměla rozeznat, zda je to jedna a ta samá, nebo je jich více.
Sledovala jeho sebejistou chůzi, líbily se jí odlesky ranního slunce v jeho skořicových vlasech, které byly svěžejší a chladivější, než odrazy slunce večerního, nikdy ji neomrzelo na něho hledět. Byl pro ni důležitým milníkem jejích všedních a osamělých dní, měla ho ráda - jen si nedovedla vybavit, proč vlastně. Nakonec si s tím přestala lámat hlavu. Byl to zkrátka Hezký muž, jenž přinášel trochu barvy do jejího, psychickou poruchou postiženého života.
Alexandr Julii už nikdy neviděl. Ze začátku si myslel, že nedokáže z hlavy vytěsnit vzpomínky na dva měsíce strávené v povznášející společnosti té neobvyklé plavovlásky; jelikož mu ale nereagovala na domovní zvonek a on se na ni neměl kde zeptat, smířil se s tím, že o něj ztratila zájem, a pozvolna zapomněl na její holandsky znějící smích a seznámil se s Inéz, dívkou a později ženou svého života, drobnou, vyrovnanou Španělkou, s níž později založil rodinu. Po smrti Inéziných rodičů, která vedla ke značným peněžním ziskům, odkoupil zbytek vily, v jejímž podkroví už léta bydlel - a do konce života žil spořádaně jako otec rodiny.

Pokaždé, když procházel okolo činžáku, v němž žila Julie, cítil podivné mrazení v zádech, ačkoliv už dávno zapomněl, co ho k tomu domu kdysi tolik poutalo.
Iris :Virág
 


Anketa

Budete hlasovat v této anketě?

Tak určitěě!
Ne.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 26. srpna 2014 v 14:27 | Reagovat

Sama sebe som neverila, že to dočítam ale dočítala som to! Napísala si to vážne pekne ale niekedy v polovici som mala pocit, že je to viac ako 1392 slov (ak som teda správne pochopila nadpis a táto poviedka má mať 1392 slov :D). Ale aj tak ti ďakujem za veľmi pekný umelecký zážitok pri čítaní tejto poviedky :)

2 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 14:33 | Reagovat

[1]: Opravdu to má 1392 slov! :-)
Děkuji, jsem vážně ráda, že si to někdo přečetl. :-)

3 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 15:23 | Reagovat

To je nádherné. Příběh, kterým jsi mi vyrazila dech. Tvůj originální? Jak jsi přišla na Julii a Alexandra? Zní to jako z nějakého starého, romantického filmu nebo italské knížky, nevím. :) Každopádně jsi mi vyrazila dech, četla jsem to úplně ohromená. Píšeš božsky a ještě víc jsem si zamilovala ten krátký pohled do života Julie. Co to měla za psychickou poruchu? :)
A jak napsala Lotte, i já děkuji za umělecký a inspirativní zážitek při čtení téhle povídky o třinácti stech devadesáti dvou slovech. :)

Jinak, přišel ti mail? :)

4 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 22:54 | Reagovat

[3]: :-)
Na Julii a Alexandra jsem přišla... nevím. Přišlo mi to na mysl a poté na papír tak nějak přirozeně. Jméno Julie mám v hlavě ještě z románu 1984 a Alexandr, to je mé oblíbené jméno, a také teď čtu jednu knihu od Alexandra I. Solženicyna, tak to bude možná tím.
Julie trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Spousta lidí má postižené touto nepříjemnou věcí pouze za 'notorické myče rukou a posedlé hygienou', ale to vůbec není hlavní příznak této poruchy. Spočívá to hlavně v tom, že si člověk vytvoří podivné rituály, které pak musí, prostě MUSÍ vykonávat (od toho "kompulzivní", mozek ho nutí), protože si vsugeruje, že když to neudělá - tedy když si třeba před odchodem z domu nepoklepe lžící na boty na ramena - něco hrozného se stane, buď jemu, nebo jeho blízkým.
Tak v tom to asi přibližně spočívá.
Buď ráda, že to nemáš.

5 Vlasta Vlasta | 28. srpna 2014 v 8:15 | Reagovat

[4]: Aha, já si říkala, že je trochu moc pověrčivá.. :)

A tobě je tahle porucha blízká...? :)

6 Iris virág (nepřihlášená, píšící ze čtečky, což je fakt nepohodlné!) Iris virág (nepřihlášená, píšící ze čtečky, což je fakt nepohodlné!) | 28. srpna 2014 v 10:58 | Reagovat

No, blízká mi je, jelikož jsem k ní - hlavně v dětství, měla sklony. Nikdy mi ale nebyla diagnostikovaná, takže lze mluvit opravdu jen o sklonech... Dlouho jsem se konfrontaci s tímto tématem bránila, ale tentokrát mi to přišlo vhod jakožto literární motiv.
Máš pravdu, mezi pověrčivostí a OCD (anglická zkratka pro tuto poruchu) je místy opravdu tenká hranice. Z ''rituálů pro štěstí'' se snadno můžou vyvinout kompulze, což je zrovna Juliin případ.
V této povídce jsem motivy OCD zařadila hlavně jako podtržení toho, jak je Julie divná, ale taky abych trochu dopomohla ke zvýšení povědomí o této poruše.

7 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 9:16 | Reagovat

Ďakujem za pochvalu :-). Asi ešte niečo napíšem v budúcnosti :-D. Ešte raz ďakujem. :-)

8 Terka Terka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 20:20 | Reagovat

To bylo krásně, báječně napsané a celá šťastná tvůj článek přidávám do výběru na tema-tydne.blog.cz. :) Vážně jsi to krásně popsala a celkově napsala. :)

9 Iris V. Iris V. | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 22:19 | Reagovat

[8]: Jé, díky! Ani nevíš, jak jsi mě tím potěšila. Pochvala slohové práce dokáže rozjasnit poslední předškolní večer... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama