Jak jsem třídila

5. července 2014 v 23:19 | Iris |  (kni)hovna
"Měla by sis konečně vytřídit ty papíry."
Touto prostou větou začalo třídění papírů - mé dnešní monstrózní vyhazování a trhání obrázků a dokumentů, které pro mne kdysi něco znamenaly, ale dnes jsem zjistila, že už pro mne neznamenají nic, tudíž je můžu vyhodit.
Mám nepříjemné tendence k nezdravému shromažďování nepotřebných věcí. Pokud jste se někdy koukali na pořady typu Máte doma uklizeno?, několikrát jsem byla varována, že jednou skončím stejně, jako ti Američani, kteří se v této realityshow objevili a neumí vyhodit ani starou špinavou plechovku. Prý jednoho dne zahynu ve vlastním odpadu, když se nenaučím zbavovat se svých starých věcí.
Proto jsem se dnes vrhla na žlutou krabici od televizní antény plnou svých starých papírů. Matně si vzpomínám na to, že kdysi dávno jsem ji už jednou třídila - přesto jsem dnes vyházela nejméně tři čtvrtiny jejího obsahu a našla spoustu bizarních kuriozit mapujících podstatnou část mého života. To nejzajímavější jsem si vyfotila a teprve potom roztrhala a vyhodila.
Takže jsem si opět zavzpomínala na doby dávno minulé. Pokud by se pojem "osobní smetiště dějin" dal zhmotnit, byla by to právě ona krabice. Vážně netuším, v jakém deliriu jsem ji třídila posledně, jelikož jsem v jejích útrobách našla ještě okopírované zápisy do sešitu prvouky ze třetí třídy a SPOOUSTU papírů, na nichž nebylo nic jiného, než čmáranice. Že bych byla posledně zkrátka příliš sentimentální a proto se toho nezbavila? Ne, spíš jsem byla jenom líná a spíš jsem sledovala televizi, než obsah žluté krabice.


Když se nad tím tak zamyslím, celé mi to připomíná jednu epizodu SpongeBoba. Myslím, že se jmenuje Sentimental Sponge a jde v ní o to, že SpongeBob začne doma hromadit spoustu věcí "na památku" (přesně jako ti Američani v pořadech o uklízení) - třeba krabice od cereálií na památku toho, jak dojedl cereálie. Když se začně do těchto odpadků i oblékat a jeho ananasový dům vypadá jako skladiště, je na něj přivolána hygienická služba (předpokládám, že ji zavolal Sépiák, ale nejsem si jistá).
SpongeBob tedy nemá na vybranou; musí své "přátele", jak všechny odpadky láskyplně nazývá, zlikvidovat. Ještě předtím, než se s nimi rozloučí, si je ale všechny vyfotí, každou věc zvlášť. Takže nakonec, když otevře domovní dveře, nevyvalí se ven hromada nevábných věcí, ale ještě větší hromada fotografií.
Kdybych měla polaroid, dnes bych dopadla také tak.



Žlutá krabice není zdaleka všechno; je to jenom malá část mého v minulosti mne věznícího vesmíru. Ještě mi toho zbývá tolik k vytřídění a vyházení! Problém je, že vůbec nevím, zda vyhodit své sešity z primy, sekundy, tercie... S většinou fyziky a občanské výchovy jsem se už rozloučila, protože tyto předměty nesnáším, ale co s tím zbytkem? Kdoví, kdy si budu potřebovat zopakovat slovní druhy a jejich skloňování? Dělení se zbytkem, rýsování všelijakých divných kružnic a konstrukci trojúhelníku na spoustu rozmanitých způsobů? Ach, to je dilema. Nejradši bych to všechno vyhodila. Ale co všechny moje obrázky, kterými jsem to vše pokreslila, když jsem se nudila!
Víte co...? Já si to asi všechno vyfotím. Má paměťová karta je celkem v pohodě.

A nyní se s vámi podělím o spoustu exkluzivních fotografií. Pokud jste to nepoznali, na obrázku uprostřed článku je taková ta roztomilá papírová věcička, které jsme říkali Nebe-peklo-ráj. Tohle jsem vyráběla možná v té třetí třídě a mohli jste si vylosovat například že "máte nádherný zadek" nebo "vypadáte jako prase" nebo třeba "jste splachovací jako WC".

"Za brýlemi se jí blýskají šedozelené oči". Slohová příšera.

Nikdy jsem nebyla zblázněná do anime a mangy. Vlastně jsem jen kreslila mírné úchylárny podle předlohy. Nevyhodila jsem to - má to hezké barvy.

Nezbytná pomůcka pro finalistku OČJ.

Krátká ochutnávka z Beletrizovaného životopisu Červené Karkulky. To je snad jediný domácí úkol, o němž jsem lhala, že mi leží na stole, přičemž jsem ho ještě ani neměla napsaný.

Tahle housenka je podle předlohy a neměla vypadat tak zle. Ale když už tak vypadá, mohla by na tom založit kariéru.

Pokud se mi něco povedlo, tak tohle. Líp kreslit neumím (pokud nepočítám tříhodinovou studijní kresbu prasečí lebky, kterou jsem si odmítla vystavit do pokoje).

A co vy? Třídíte, nebo vyhazujete rovnou?
Vaše Iris



 


Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 6. července 2014 v 15:35 | Reagovat

Miluju ukazky tvych vytvoru. :) Jo, trideni, to je tezka vec. Vzdycky, kdyz uz musim neco vyhodit, jen tezko se toho zbavuju (ted je mi to na nic, ale co kdyby v budoucnu...???). Ale nakonec se vzdycky spousty veci zbavim, protoze nechci dopadnout jako moji prarodice, kteri maji v dome vsechno, jen ne cisto a prostorno. Doslova vsechno - sbirku kamenu z vyletu, stare nasadky z dedova detstvi, tucet hracich strojku po prababickach, osoupane boty nebo treba bezuche hrnecky a tasky.
Nebe peklo raj jsme milovali! Pamatuju si, jak me to mamka naucila vyrabet a ja pak nedelala nic jineho. Vic nez cokoliv jsem vsak milovala kresleni, vybarvovani a nasledne vystrihovani postavicek z pohadek, jako Popelka, Snehurka a tak. Vydrzela jsem si s tim hrat vazne dlouho. Dodnes mam jednu krabici pod skrini, ale vyhodit ji proste nedokazu... :)
Co se sesitu tyce - taky mam chut takovou matiku, fyziku, chemii nebo biologii vyhodit, roztrhat, spalit, proste se toho zbavit, ale nejspis to budu potrebovat.
Co me vsak moc mrzi, ze jsem vyhodila, byla ma 'knizka' ze druhe tridy. V temne hodince svych deseti let jsem ten svuj prvni literarni skvost nenavratne poslala do pryc. A ted me to moc mrzi, protoze si pamatuji, o cem jsem zhruba psala a moc rada bych to obnovila... Ale neda se svitit.

2 Willy Willy | Web | 13. července 2014 v 20:47 | Reagovat

Myslím si, že občas je dobré vytáhnout nějaký starý poklady a pohrabat se v nich. Mě to kupříkladu dost pomáhá. Sice si uvědomím to, že jednou dopadnu přesně tak, jako Ti lidé v šokujících televizních reportážích, kupříkladu z pořadu Na vlastní oči, kteří pobíhají v bytě v těch uzoučkých uličkách obklopení harampádím až ke stropu, následovaní kameramanem a možná i reportérem, který nezabloudil. Když svoje starý haraburdí znova vytáhnu dost často se pobavím, utěším, rozesmutním, zkrátka mám najednou pocit, že mám určitou historii, určitý základy, který mě dělají silnějším a můžu se o ně opřít, nebo na nich i stavět. Nevím, zda to tak ve skutečnosti je, ale přesto tenhle pocit pomáhá.

3 K. K. | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 12:29 | Reagovat

Ty obrázky jsou hezký. :)

Třídím pořád něco. A na etapy. A musí mi u toho někdo asistovat. Někdo, kdo je razantní a nekompromisní a na mé otázky: "Nebude se to náhodou hodit?", "Hele, co když do toho dětskýho trika přece jen zhubnu?", "Neznáš někoho, kdo by to chtěl?", "Myslíš, že by si to někdo koupil?" - odpoví NE.

4 HábinKa HábinKa | E-mail | 20. června 2015 v 12:19 | Reagovat

Já jsem vhšechny obrázky vyházela najednou.... :( Ted je mi toho lito, kdyz si uvedomim, ze byly krasny.... :´((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama