Co by se stalo, kdyby tento blog našli moji spolužáci

15. července 2014 v 23:39 | Iris |  Kabelka
První blog jsem si založila, když mi bylo sedm (pokud vás to zajímá, klikněte sem). Poté jsem si zakládala další a další blogy - a vždy jsem se snažila držet jejich adresy v přísné tajnosti. Když jsem byla malá, chodila jsem na internet k tátovi, a tak znal adresu on a většinou ještě mamka, ale pokud vím, nikdy můj blog nijak extra nesledovali (když nepočítám jeden případ, kdy se táta z jednoho mého deníčkového článečku dozvěděl, že jsem si pořídila mp4 přehrávač). Jednoho dne jsem potkala takové poetické stvoření jménem Anděla - a jelikož ona sama se mi přiznala, že je blogerka, byla prvním člověkem, jemuž jsem dala sama od sebe adresu svého blogu. A na dlouhou dobu byla také poslední.

Na apríla mi spolužačka/kamarádka (nevím, jak ji teď, po měsíci, co jsme se jedna druhé neozvaly, nazvat) řekla, že se příští rok vrací do Číny. Byla jsem z toho v šoku - a jelikož mne i po několikátém dotazu, zda to náhodou není apríl, přesvědčovala o tom, že je to pravda, v přestávce před tělocvikem jsem začala vážně zvažovat, že jí dám adresu svého blogu, abychom mohly být v kontaktu, i když bude tak daleko. Vážně, už jsem jí ji málem dala, napsanou na papírku - a pak mi řekla, že to BYL apríl. Opomeňme, že jsem byla opravdu vytočená, jelikož jsem milé kamarádce v záchvatu lítosti projevila spoustu svých citů (což mi narušilo image). Adresu ode mne nedostala, ale kdyby mne včas nezarazila, už dávno by ji měla a mohla by se zde pochechtávat mým roztomilým překlepům.


Každopádně, nyní se zde (myslím tím na scéně mého života - jak patetické, ale dnes mám prostě závorkovou náladu) objevili dva skvělí nejmenovaní lidé, jimž jsem tuto adresu dala. Těžko říct, proč jsem se tak rozhodla, třeba to byl nějaký podivný instinkt? Dlouho jsem si představovala, jaké to asi bude, vědět, že někdo, kdo mne zná jako živou osobu, tedy jako vlasy, zuby, oči, ruce, nohy, mé pravé jméno... zná zároveň mou virtuální podobu, může si mne srovnat s tím "autoportrétem", který mám v menu, může si poslechnout hudbu, kterou poslouchám i já, může si klepat na čelo nad mým pseudonymem, který nemá s mým jménem vůbec nic společného. Zatím je to dobré, protože se má adresa asi dostala k těm správným lidem.


Velice vás zdravím.

Když jsem prolézala svůj archiv, v několika článcích jsem našla svoje staré fotky, které jsem tam v nějakém sebeprezentačním záchvatu naplácala. Ačkoliv je snad nemožné, aby si mne někdo jen tak našel podle fotky, všechny jsem je smazala. Odůvodnila jsem to tak - kdyby sem náhodou zabrousil někdo ze školy/bývalé školy/kdokoliv jiný, kdo mne zná, mohl by mne podle nich identifikovat!
Což mne přivedlo na další zmatenou úvahu - možná, že jsem identifikovatelná podle svých článků. Tak například, kdyby si tenhle článek přečetla ona zmíněná kamarádka, určitě se pozná. Kdyby si ho přečetli ostatní spolužáci, ti vnímavější ji taky poznají, a jasná jim bude tím pádem i má identita - kdo jiný se kamarádí s touhle holkou? Když v mém archívu zabrousíte do dob, kdy jsem ještě dávala dohromady deníčkové zápisy, najdete spoustu charakteristik mých spolužáků, v nichž by se většina z nich MĚLA poznat.

Takže - co by se mohlo stát, kdyby mí spolužáci opravdu narazili na tuto stránku? Dovolte mi malou večerní konspiraci:
1 Začali by mě nenávidět
...neboli začali by mne nenávidět ještě více. Prolezli by mi archiv, v němž by se rozpoznali - spolužák, co si na Halloweena vzal podprsenku, gothická spolužačka s hadími kontaktními čočkami, Kráva L., Šprtka, dva spolužáci, kteří se pořád ocucávají na profesorské lavici. Poté by se dozvěděli, že je zde prezentuji jako dobytek, jejichž největší zábavou je vzájemné osahávání a chatování na sociálních sítích. Nakonec by se Šprtka sebrala a šla to všechno říct do ředitelny (ona by si to nějak podložila, našla by spoustu důkazů, ačkoliv nemá příliš fantazie), případně by to skončilo pouze sprostými pokřiky na chodbě.

2 Tiše by se mi posmívali
Jedna malá třináctiletá V. z jedné z nižších tříd (ta by se zde také poznala) si založila blogísek na blogspotu a pravděpodobně nechtěla jeho existenci nijak utajovat (já ten blog hledala, ale nenašla). Zkrátka a jednoduše, ta adresa se donesla k nám do třídy, kde se jí všichni smějí. Já měla tu čest číst její charakteristiku v menu a taky jsem se zasmála, jelikož tam měla napsáno, že je upřímná. Načež jsem se po příchodu domů vrhla na redukci a následné úplné smazání své charakteristiky.
Po pár týdnech se na její blog zapomnělo, sleduje ho prý už jen jedna spolužačka - ale chudince upřímné V. už zůstalo stigma "té -hihihi- blogerky".

3 Tiše by mi záviděli
Všichni vědí, jak píšu, znají můj styl ze školního časopisu. Mám hluboko zakořeněný pocit, že naše češtinářka se mne snaží při mnohé příležitosti shodit (například o mém divokém vyprávění o prokrastinaci řekla, že je vidět, že jsem to psala narychlo - přitom jsem se s tím patlala nejméně tři dny) - těžko říct, proč to dělá. Asi aby mi ostatní nezáviděli mé dobré známky.
Ale budiž, pokud je na mně něco k závisti, mohl by to být můj přístup ke slohu. Všichni se mi diví, když řeknu, že mne baví psát - kdybych byla v jejich pozici, záviděla bych si to. A kdybych viděla, že mám blog, kam toho píšu tuny, ačkoliv nemusím - to bych si záviděla ještě víc.

4 Měli by mě rádi
Mohli by si říct "Tyjo, ta Tereza je vážně hustá, budeme jí lajkovat články!". Byli by nadšeni z toho, s jakým nadhledem jsem je všechny popsala, poulili by oči nad mou upřimností, obdivovali by mou grafiku. Chtěli by se se mnou fotit a nechávali si ode mne podepisovat autogramkartičky, které by vlastnoručně vyrobili.
TAK URČITĚ.

5 Bylo by jim to naprosto ukradené
Jelikož píšu dlouhé články, které by se jim ani nechtělo číst, nemám v menu žádnou děsivě upřimnou charakteristiku, nechtělo by se jim hledat v archivu každé špatné slovo, které jsem o nich kdy napsala. Nemám tu ani fotky v podprsence, ani návody na make-up, ani videa o svých lacích na nehty... Řekli by "Hmmmm", zívli by, zapli facebook a hned by na to zapomněli.

Jak tak koukám, na takovéto teorie je možná už vážně pozdě. Nic jiného mne nenapadá - řekla bych, že čtvrtý bod není příliš pravděpodoben, doufám, že jste to pochopili. Zkrátka, už poněkolikáté jsem dospěla k závěru, že NEBUDU dávat svou internetovou adresu nikomu, s kým se vídám až příliš často (na druhou stranu, vás dva bych celkem ráda vídala častěji, což je geograficky nemožné), že si nebudu psát žádné megahloubavé charakteristiky ve třetí osobě a také že se vyvaruji zveřejňování roztomilých našpulených foteček (těch mám samozřejmě doma kbelíky).

Zajímalo by mne, jak to máte vy. Dáváte běžně adresu blogu lidem, které osobně znáte? Nebo si děláte nějaký speciální výběr? Máte někde na sociálních sítích, kde si vás můžou všichni najít, pohromadě své pravé jméno a adresu blogu?

Nakonec vás, nepříliš tematicky, odkáži na instagram Reginy Spektor. To je dnes místo písně. Nechci narušovat noční klid.
Vaše Iris :V

 


Anketa

Nejchytřejší blondýna je?

Iris Virág (=já)
zlatý retrívr

Komentáře

1 V. V. | E-mail | Web | 18. července 2014 v 7:58 | Reagovat

To je zajímavé.

Já běžně svou adresu také nikomu moc nedávám, ze stejných důvodů, jako ty. Jistě, ve slohu jsem v porovnání s naší třídou dobrá (čímž netvrdím, že v porovnání s někým nadaným dobrá jsem) a všichni vědí, že si nějaký blog píšu, ale nikoho moc nezajímá adresa. Jedna má dobrá kamarádka spolužačka adresu má, ale čte si jen deníkové zápisy. Jedna, otravná holka, si zase mou adresu nevím jak našla a vždycky při informatice, když sedí vedle mě, si projíždí fotografie a nahlas je komentuje. A pak mou adresu také znají někteří z mých dobrých přátel, kteří sami neblogují, ale dovedou tuto činnost ocenit. A samozřejmě mí skvělí přátelé, kteří blogují, můj blog navštěvují. :)

Nevím, co by se stalo, kdyby můj blog našli moji spolužáci. Z tvých možností bych asi vybrala tu pátou - prostě by to neřešili. Zas tak zajímavý objekt pro ně nejsem... :)

Pěkná úvaha. :)

Mimochodem, přechod z polovičních jízdenek na plné je hrozný. Mě to čeká v lednu a vůbec se na to netěším, budu muset chodit pěšky, abych si ušetřila alespoň korunu. :D -_-

2 Lyra Lyra | E-mail | Web | 20. července 2014 v 16:10 | Reagovat

Osobně tyhlety věci neřeším, a toho, když mi na blog přijde někdo, kdo mě zná osobně, se nebojím. Naopak s tím počítám, protože články sice podepisuju přezdívkou, ale odkaz na blog mám na svém osobním profilu na Facebooku, takže se na něj může dostat kdokoliv, kdo na můj profil klikne. Můj blog však není deníček, je zaměřený jiným směrem, takže mi to nevadí. Kdybych zato psala deníček, pravděpodobně bych se naopak chtěla postarat o to, aby nikdo nepoznal, že ho píši já. Anebo bych si ho založila na livejournal.com nebo blogger.com, kde je možné články dle libosti skrýt tam, aby je mohli číst jen někteří z čtenářů. Škoda, že podobná věc není i na tomto serveru. :-)

3 LiPo LiPo | Web | 30. července 2014 v 22:30 | Reagovat

Adresu mého blogu zná z mých blízkých pouze máma a táta, přičemž ani jeden z nich na něj nechodí. Jinak o blogu neví z mého okolí nikdo. Je ale fakt, že kdyby na něj někdo, kdo mě zná, náhodou narazil, jistojistě mě pozná. Občas o tom přemýšlím, co by se v takovém případě stalo. Možná by mi to pomohlo zjistit, zda jsou například moji kamarádi opravdu kamarády - myslím, že pokud ano, můj blogový život by pochopili nebo by ho přinejmenším neřešili a nijak do něj nezasahovali. Byl by to už ale docela jiný pocit, psát s vědomím, že si to někdo, koho znám, přečte.

4 K. K. | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 12:26 | Reagovat

Když jsem si založila ten úplně první blog (o RHCP), zapla jsem ICQ a zuřivě rozposílávala pozvánky. Stydím se ještě teď...

Pak jsem měla jeden (docela dlouho) a nějak jsem se s ním netajila. Ale zároveň jsem ho ani nepropagovala. Moje kamarádky na to moc nejsou, tý nejlepší skoro všechno říkám osobně. Jedna ho četla, prý ji moje texty uklidňovaly, ale přestala se mnou mluvit, takže nevím, jestli mě sleduje alespoň takhle, nebo jsem ji už definitivně volná. Bylo mi nepříjemné, když ho náááhodou objevila babička - nepodceňujte babičky, co si pořídí smartphone...

Tak jsem si založila sweetsymphony, kde píši tak, abych se za to nemusela před nikým stydět. Nedávám tam žádné tajné informace, nikoho tam nedrbu... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama