Cigarety a my

2. července 2014 v 22:49 | Iris |  (kni)hovna
Jednou v životě mi byla nabídnuta cigareta - seriózně a naprosto vážně. Možná, že se budete divit, ale já ji bez přemýšlení odmítla, protože mám odmalička zakódované, že kouřit je špatné; jak jsem ale nedávno zjistila, tento předsudek vůči kouření nemají zdaleka všichni moji vrstevníci. Když se podívám okolo sebe, vidím hodně kouře a ještě více puberťaček se zažloutlými zuby a zapalovačem v dlani. Možná, že tento pocit patří pouze do dlouhého výčtu mých "nepokrokových" a "puritánských" názorů - ale možná taky ne.

Myslím, že moji vrstevníci - tedy puberťáci (hrozné slovo! Píšu to pokaždé, když tento výraz musím použít, ale zkrátka si nemohu pomoct) ve věku třinácti až šestnácti let - okolo sebe odvždycky nosí auru trhačů zakázaného ovoce. Tím chci říct, že snad v každé éře bylo zvykem, že tyto děti tajně dělají nějaké nepřístojnosti, za něž se na ně rodiče naštvou a dají jim domácí vězení. I ve "starých dobrých časech", na něž naši rodiče či prarodiče tak rádi vzpomínají, si občas nějaký ten puberťák zaexperimentoval s cigaretkou nebo s náprstkem něčeho tvrdšího. Nedělali to vždycky všichni, ale zároveň vám nikdo neřekne, že by se těchto věcí netknul nikdo. Možná, že dříve bylo téma pijících a kouřících dospívajících tak trochu více tabuizované, než je dnes.

Kdysi jsem četla blog jakési dvanáctileté dívčiny. Jelikož to mohou být tak tři čtyři roky zpět, opravdu si už nepamatuji, co byla zač a jakou měla adresu. Vím jen, že si tam psala, jak kouří, jak si šla zapálit, s kým si šla zapálit, jaká to byla sranda a tak dále. Ani nevím, jestli jsem jí na to psala nějaké nesouhlasné komentáře (když se vžiju do toho, jaká jsem tou dobou byla... potom ano, asi jsem jí tam něco psala, ale to je jedno), ale byl to asi první moment, kdy jsem se vyděsila toho, co mne čeká.



Ona situace, o níž jsem se zmiňovala úplně na začátku, se konala dokonce na jednom školním moc hezkém zájezdíčku (a byl opravdu hezký, tentokrát to není ironie). Mé dvě spolubydlící - nejedná se o žádné časté kuřačky, prosím pěkně - dostaly chuť na cigaretu a bizarně komplikovaným způsobem si dvě opatřily. Pak si sedly na balkón a vykouřily je. Já celou dobu seděla v koupelně a čistila si zuby, protože mne zavalil odpor a nechtěla jsem ani vidět, jak tyhle dvě moje kamarádky nasávají nikotin. Asi bych si je s tou cigaretou pak pořád představovala, kdykoliv bych je viděla.
Ještě před tím, co jsem se klidila k hygiéně, mi ale holky nezapomněly nabídnout, samozřejmě.

Nikdy, opravdu nikdy jsem neměla cigaretu. Netuším, co to s člověkem dělá a jaké má pocity, když vyfoukává kouř (třeba) z nosních dírek, což by teoreticky mohlo vypadat efektně, kdyby se nejednalo o něco tak hnusného, jako je cigareta. Myslím, že moje vůle není z nejsilnějších, a tak nevím, jestli bych dokázala přestat, kdyby se mi kouření zalíbilo.

Jak jsem se nedávno dozvěděla, moji spolužáci chodí kouřit docela běžně. Nevím, co jsem čekala; že chodí na soukromé gymnázium, a tak nebudou kouřit ani pít? Řekl mi to jeden spolužák, který tam prý chodí s nimi, ale nekouří, což není moc pravděpodobné, ale budiž - zeptala jsem se ho snad na každé jedno jméno a pak jsem se snažila představit si ty lidi, které každý den vídám ve třídě, s cigaretou v ruce. Když jsme se v primě poznali, byli jsme víceméně děti, ale teď už jimi očividně nejsme. Tahle zvěst mi otevřela oči.

Možná, že pro vás je něco takového samozřejmostí. Jak plyne čas, tak pro mě už skoro taky. Teď už vím, že někteří z mé třídy si dokonce i vyhulují díru do mozku trávou (a o těch z vyšších ročníků raději ani nemluvím). Spousta z nich pije a pak se s tím chlubí na ranní hodině výtvarné výchovy - takže jsem zase za totálního kolektivního vyvrhela, protože jsem se s nimi minulý víkend nesjela a nebude tomu tak ani příště. Když o tom tak přemýšlím, možná, že tohle kolektivní kouření je jen hromadným aktem demonstrativní sebevraždy. Vždyť kdyby všichni kouřili jen proto, že jim to chutná, neměli by snad potřebu se s tím všude chlubit.

Všímá si toho ale někdo? Všimnou si třeba zazobaní a zaneprázdnění rodiče toho, že jim jejich patnáctiletá princezna krade tabák? Dojdou tato pseudo-volání o pomoc svým adresátům? A když to všechno kouření a pití projde bez povšimnutí, skončí to vůbec někdy, nebo se nebozí puberťáci jednoho dne zadusí ve vlastních zvratcích?
Pak přichází ještě jedna otázka - a to jestli má vůbec valná většina z nich nějaký pádný důvod, proč volají o pomoc. Možná, že tahle moje úvaha je jedna velká hloupost a celé tohle nikotinové sbohem nemá žádný pádný důvod. Ještě jsem se na to nikoho neptala, asi to musím napravit.

Možná, že i já si jednou ze zvědavosti zapálím. Až mi bude dvacet a budu velká, svéprávná a plnoletá holka, která neprovokuje a nedělá nikomu ostudu - rodině ani svým vrstevníkům. Nemohu si pomoct, ale řekla bych, že ti kouřící puberťáci hází špatné světlo i na ten nekouřící a slušný zbytek, o jehož existenci sice občas pochybuji, ale vždy přijde chvíle, kdy se o ní přesvědčím.

A závěr, který má z tohoto článku vyplynout? Kuřte si, jestli chcete, mým cílem nikdy nebylo nikoho moralizovat a nikdy tomu tak ani nebude. Myslím si, že je to svobodná volba každého z nás, jestli si zapálí, nebo ne. Neřekla bych, že je dobré, že se "budoucnost národa" chová tak nezodpovědně (tedy alespoň ta, kterou mám okolo sebe já), ale je mi jasné, že nikdo na můj popud s kouřením a pitím nepřestane.
A jak to máte vy?


P.S. Je mi jasné, že bych tenhle článek mohla prostě šoupnout pod Téma týdne s názvem "Vliv cigaret". Jelikož by se mi to ale zdálo trapné, nic takového neudělám.
Iris
 


Anketa

Regina Spektor!

Joooo! 37.3% (25)
Kdo?! 62.7% (42)

Komentáře

1 K. K. | E-mail | Web | 2. července 2014 v 23:09 | Reagovat

Já jsem teda kouřit a pít začala celkem brzo (v 8. třídě). Kouření mi ve velké míře vydrželo dodnes a piju celkem často, ale jenom víno, vyjímečně pivo. To jsem se právě vyřádila v tý pubertě, kdy jsme popíjeli děsný hnusy a pak dělali ostudu, takže teď vím, kde mám míru.

Podle mě tohle období se týká každý "generace"... Spousty lidí začne kouřit (ať už je to z touhy bejt hustej nebo že jim to chutná - mně to třeba vždycky chutnalo a bavilo mě, že to dokáže uklidnit) a pak hodně z nich zase přestane. A těm pár to vydrží, ale po těch letech už to bude všem připadat "normální" - dřív jsem se před jednou kamarádkou s cigaretou schovávala, teď jediný, před kým se stydím si zapálit jsou rodiče. Jinak před babičkami kouřím běžně.

2 Addie Addie | Web | 3. července 2014 v 2:00 | Reagovat

Nebudu lhát. Už pár let jsem v zajetí tohoto komerčního hnusu. Nevím, co mi to dává, ale stejně to dělám (možná ten pocit uklidnění?). Vím, že můžu kdykoliv přestat, nejsem na tom nijak závislá a nepotřebuji si zapálit každý den několik cigaret. Není to chyba rodičů, ale moje. Občas si tím člověk řeší problémy a jednou umřeme všichni.

Teď už si klidně zapálím i s mámou a nemyslím si, že na tom něco je. Je hnus, když to dělají děti, ale to ony si kazí život a jednou to i pochopí. A do té doby je nechme žít, ať si na to přijdou samy.

3 Sodomagor. Sodomagor. | Web | 3. července 2014 v 22:53 | Reagovat

Tak já se teda přiznám taky. Poprvé jsem si cigaretu zapálila ve 12ti, prostě jen tak ze zvědavosti. Chtěla jsem zjistit, co to tak ostatním dává, že kouří. Nechutnalo mi to. Ale chtěla jsem zapadnout, tak jsem začla kouřit. Potom jsem na rok přestala, a opět se k tomu vrátila. Na otázku, co mi to dává asi nedokážu odpovědět. Ale vždy, když si zapálím, je to krásný pocit, a uklidňuje mě to. Nekouřím každý den, nemyslím si, že jsem závislá nebo tak něco. Zkrátka když mám chuť, tak si dám.
A není to chyba rodičů, že jejich spratek kouří. Rodiče nemohou vědět, co jejich úžasné dítě dělá venku, jestli kouří a nebo je jen s kamarády. Já rozhodně nekouřím z frajeřiny. Vlastně nekouřím na veřejnosti vůbec. Spíš tak na balkoně jenom, nebo na zahradě.
Obdivuju tě, že si se nenechala přemluvit a stála si za tím, že cigaretu nechceš. Udělala jsi určitě dobře :).

4 Catherine. Catherine. | Web | 4. července 2014 v 8:32 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím. Je to odstrašující vidět tak malé holky/kluky jak u huby drží cigáro. Mám vždycky chuť k nim přijít, zahodit tu cigaretu, chytit za uši a "jdeme za maminkou" :D

5 V. V. | E-mail | Web | 4. července 2014 v 13:23 | Reagovat

Sestro! Kdyby to nebyla kradez tveho nadherneho psaneho projevu a perfektniho provedeni upravy, prezentovala bych cely clanek do posledniho pismenka (bohuzel je to tak...) siroko daleko.
Nechci si nikdy zapalit. Zatim mi nikdo cigaretu nenabidl, ale kdyby ano, odmitla bych. Moji spoluzaci chodi bezne o volne hodiny, po skole, o vikendu, .. kourit, pit. Pry uz maji ve svych ctrnacti (tedy moji spoluzaci, v jejich parte jsou i starsi hovadka) zkusenost se sexem a drogami, ale nevim. A asi ani vedet nechci...

Prosim, prosim, slib mi, ze se nestanes nikdy v budoucnu kurakem. Jiste, znam i slusne lidi, kteri kouri a pritom to jsou velmi inteligentni, mili a schopni lide, ale ve tve uvaze se bavime ciste o pubertacich. Jedna ma kamaradka (z blogu, mozna jsi ji znala pod pseudonymem Lune) se na vlne cigaret, alkoholu a drog nechala unest a me to opravdu zasahlo.

Ten problem s kradenim cigaret rodine je dost obsirny. Znam rodice, kterym je to proste jedno, co jejich deti delaji a maximalne se na ne nastvou, ze jim ukradli posledni letenku do stupidni rise pomijive smrt prinasejici euforie. Moji rodice nekouri a ja jsem na to hrda. A jsem hrda na vsechny, kteri nekouri!

Omlouvam se za psani bez diakritiky, ale tu si na Malte ze zdejsi klavesnice nevycucam. :D

6 tahalaumpra tahalaumpra | Web | 4. července 2014 v 14:47 | Reagovat

Nenávidím cigarety, dym a všetko okolo toho... v živote to nechcem vyskúšať a ľutujem ľudí, ktorým to ničí život bez toho, aby o tom vedeli..

7 Brepta Brepta | E-mail | Web | 30. září 2014 v 17:51 | Reagovat

Já jsem sice ještě malá a kdo ví, co bude za pár let, ale jsem rozhodnutá (drž palce, ať to vydrží), že ani cigarety ani drogy neochutnám. Už teď se mi z toho zvedá kufr. Nesnáším, když potkám někoho se zapálenou cigaretou - děsím se, že když se u takovýchto lidí párkrát nadechnu, budu mít plíce jako oni. Kdykoliv, když vidím kouř, ucpávám si nos a běžím daleko, aby mě nezastihl. A vadí mi to čím dál tím víc. I na místech, kde je to povolené. Vím, že s tím nic neudělám a každý má právo se rozhodnout, jestli se chce zabít či ne, ale já mám v takových chvílích pocit, že tady, v tom smradu, prostě žít nemůžu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama