Už nikdy nechci být pětiletá

17. května 2014 v 19:39 | Iris |  (kni)hovna
Na vašich blozích jsem četla spoustu milých a nostalgických vzpomínek na dětství; koupání v bazénu, hry se sourozenci, rodiči a pejsky, pouštění balónků a draků, bestarostná doba plná štěstí a zábavy, do níž byste se všichni nejraději vrátili. Tak jsem se rozhodla napsat negující článek, v němž shrnu, proč bych se já do dětských let nechtěla vrátit ani za nic.

Moje rodina, ačkoliv je neúplná, není nijak problémová, peněžně strádající nebo dokonce alkoholická; jsem jedináček vyrůstající mezi dospělými a podle toho to se mnou také vždy vypadalo. Nikdy jsem neměla žádný mužský vzor a myslím, že ze mne neroste žádný příliš labilní jedinec, takže by se dalo říci, že mne nedostatek otce v mém dětství nijak nepoznamenal (nebo to alespoň zatím nevychází najevo). Za svoje rodné městečko považuji Harrachov, i když je to fyzicky nemožné, jelikož tento správní útvar neobsahuje porodnici - možná tedy působím jako slečinka, která v životě neviděla nic jiného než obchodní centra a městskou šeď, ale ve skutečnosti jsem první čtyři roky prožila v horách a dýchala jsem krkonošský vzduch (který byl tenkrát, řekla bych, čistší než ten, jenž tam koluje dnes). Toto moje nejvíce začátečnické dětství považuji za celkem milé, možná proto, že si z něj mnoho nepamatuji. Vážně, ani netuším, jaká je má první živá vzpomínka. Možná, že si pamatuji svůj život až od oněch tématických pěti let.




Ten úplně první důvod, proč bych nechtěla od svého věku odečíst devět let a vrátit se zpět do věku caparta, pramení zajisté právě z toho, že nemám sourozence (ani bratrance a sestřenice - tedy ty mám, ale nikdy jsme nebyli v kontaktu); nikdy jsem se nedokázala bavit s ostatními dětmi. Řekla bych, že čím jsem byla mladší, tím to bylo horší, a tak to v mých pěti letech, tedy ve věku, kdy jsem začala pravidelně chodit do školky, bylo úplně katastrofální.

Nenáviděla jsem mateřskou školu. Tehdy bych celé to zařízení nejraději zadupala do země i s těmi hroznými, jako s debílkem se mnou jednajícími učitelkami, ale nešlo to; bylo mi pět a ještě jsem nebyla malá tlustá holčička.
Nechtěla jsem jíst. Když jsem ráno chodila do školky, která byla přímo před naším panelákem, prý jsem v sobě neudržela snídani a zvracela. Dělalo se mi zle z pohledu na to, jak patlavě a nechutně jedí ostatní děti, a tak jsem musela sedět zády u stolečku sama, což také nijak nepomáhalo mojí integraci. Nesnášela jsem, když bylo mou nutností dojíst všechno jídlo; ty hrozné učitelky se toho do mne snažily nacpat co nejvíce a tehdy asi vznikl můj silný dávivý reflex.
Musela jsem po obědě spát! V pyžamu! Doma jsem vždy spala jen v noci, tak proč jsem se tam najednou musela svlékat před ostatními dětmi a brát si malou matračku označenou žlutým čtverečkem (myslím, že to byla moje stálá školková značka, ale možná to taky bylo červené kolečko nebo zelený trojúhelníček - nevím) a lehat si tam a mlčet, jen aby si mohly učitelky dát cigaretu a kafe?!
Nikdy jsem se nemohla rozhodnout, na jakou stranu si dám polštář. Pak jsem se každých pět minut zvedala a přendávala polštářek z jedné strany na druhou. Bylo to deptající.

Bála jsem se lézt po prolézačkách, které byly na školkové zahradě. Ostatní holky se tam skupinové věšely za nohy a říkaly tomu "udělat netopýra" (a pak jedna spadla a udělala si něco s okem, ale dnes už je dávno v pohodě a párkrát jsem ji viděla, jak kouří na sídlišti), a já seděla na pískovišti a přesýpala jednu hromadu písku z místa na místo. Doma jsem byla zvyklá na to, že se mi lidé věnovali, ale tady? Vlastně jsem ani nechtěla, aby se mi ty učitelky věnovaly. Stejně seděly s kafíčkem na lavičce a komentovaly, že pořád chodím čůrat (což byl asi jeden z mých způsobů, jak zabít čas).
Slibovali nám, že nás budou v rámci předškolní výchovy učit hrát na zobcovou flétničku, což by pro mne možná mohlo být určité vysvobození z tupého intelektuálního krnění, jenže co já si pamatuji, ty flétničkové lekce byly asi dvě a konec.
Když jsem si chtěla kreslit a vzala si pět papírů, protože byly slabé a průhledné, hned se na mne vrhly tři další holčičky stěžující si na to, že "na ostatní nevyzbydou papíry". Omalovánky jsem musela vybarvovat podle předlohy, což je snad ta nejhloupější věc, která byla kdy v rámci dětského rozvoje-nerozvoje vymyšlená. Seď si, dítě, nemusíš přemýšlet, stačí, když budeš hledat pastelky.
Všechny ty tleskací hry, drožďová pomazánka a její zápach vznášející se po celém areálu, holčičí partičky, kluci štítící se holek, hromadné deprimující procházky, ka nebo neka, chození domů po o a po spa... všichni ostatní to mají zafixované jako milé vzpomínky, já ale opravdu, opravdu ne.

V pěti letech jsem byla často nemocná; každý měsíc jsem aspoň jednou zůstávala doma, ale do té zpropadené školky jsem musela, abych byla dobře připravená na školu. Anginy, virózy, kašle, rýmy, antibiotika a Olynth - moji kamarádi. Nebyla jsem hypochondr, to na mne přišlo až teď. Chovala jsem se jako naprosto klidná pacientka, navíc, vždy, když jsem stonala, přijela babička, aby si se mnou hrála. Nerozuměla jsem dětem a vlastně ani dospělým, ale všichni babiččini známí se divili, jakou má "předčasně vyspělou holčičku". Ve skutečnosti mi ta "předčasná vyspělost", kterou na mě někteří obdivovali, byla akorát tak na obtíž. Stejně jako já nikomu nerozuměla, nerozuměl nikdo mně. Neměla jsem ráda, když se se mnou jednalo jako s capartem, ale jak jinak se mnou lidé měli mluvit?! Taky jsem měla psychické problémy a musela jsem chodit ke kinezioložce, jejíž dětem určené praktiky si už příliš nepamatuji. Měla jsem tiky a s těmi mi pomohla, ale labilní dítě jsem byla i nadále.

Tak, a teď to vypadá, jakoby moje dětství nemělo žádné hezké stránky a celé bylo jen takovým odpudivým dramatem, které by si nikdo nechtěl zažít. Ale to bych byla nespravedlivá; k mamce a babičce a ke spoustě dětí, které jsou vážně nemocné nebo bez domova nebo nedejbože obojí. Když mi bylo pět let, absolutně jsem neřešila, jak vypadám, pokud jsem se zrovna nepatlala u zrcadla mamčinými stíny. Chodila jsem do školky v teplákách, všichni tak chodili (mimochodem, možná, že se opět vrací tepláková doba; taky v poslední době potkáváte ve městě tolik celkem normálních lidí oděných čímsi, co se nosí na zahradu nebo na tělocvik?) Četla jsem časopisy Barbie, Princezna a Sluníčko, jelikož jsem už uměla číst, ale zatím bylo jedno, co čtu. Kreslila jsem bramboroidní víly a kašlala jsem na nějaké proporce. Vydržela jsem si hodiny a hodiny hrát v pokoji s barbínami, jenom tak, sama - sama jsem mluvila a sama si odpovídala. Psala jsem zprava doleva obrácenými písmenky, a všem se to zdálo roztomilé, nikoliv dysgrafické. Neřešila jsem to, že moje generace jde do háje, ani politickou situaci (do níž popravdě příliš nevidím ani teď).
Dalo by se tedy říct, že pokud na dětství shledávám něco krásným, tak je to ona nevědomost zmíněná v předešlém odstavci.

Nabízí se zde ale jedna zajímavá otázka, která by se dala rozvinout v rozsáhlou úvahu; kdy vlastně končí dětství? Je to právě v tom momentě, kdy začíná dospělost? V tom případě, kdy začíná dospělost? Nebo by se dětství a dospělost měly překrývat? Spousta dospělých o sobě rádo říká, že je v nich stále "kus dítěte", ale já si stejně myslím, že je to otázka chtění a vůle, a ne nějakého opravdového dětství, které v oněch třicátnících-čtyřicátnících stále přetrvává.
Popravdě mne na tyto úvahy o konci dětství přivedla báseň Těžká hodina od Jiřího Wolkera. A taky to, že se ve svých článcích pořád vracím "do dětství", ale vlastně nevím, jestli je kam se vracet. Než na tohle vymyslím nějakou uspokojivou odpověď, postačí mi fakt, že úředně má dětská léta skončí, až oslavím osmnáct, tedy za dobré tři roky a necelé dva měsíce.

Co si o tom myslíte vy?
Iris



 


Anketa

Regina Spektor!

Joooo! 37.3% (25)
Kdo?! 62.7% (42)

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 17. května 2014 v 19:56 | Reagovat

Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo by se nechtěl vrátit do dětství. Už se nemůžu dočkat, až dosáhnu plnoletosti, budu mít vlastní řidičák a začnu žít konečně nezávisle. Chybí mi volnost, člověk je věčně ve strestu. Kam se poděly ty bezstarostné chvíle, kdy naší "starostí" bylo stihnout včas večerníček a pohrát si s našimi nejoblíbenějšími plyšáky..?

2 Robka Robka | E-mail | Web | 17. května 2014 v 20:18 | Reagovat

Každý věk má své a vracet se nejde, což je dobře. Taky bych už nikdy nechtěla být pětiletá a vším procházet znovu. A že by to byla doba!
A moc chválím, jak ses rozepsala, článek mě zaujal a dám ho do výběru na téma týdne.
P.S. Regina Spektor je skvělá!

3 Radfordová Radfordová | Web | 17. května 2014 v 20:47 | Reagovat

Uff, spaní ve školce pro mě taky byl děs, nikdy jsem nemohla usnout a učitelky se smály jako čarodějnice... nebo mi to tehdy tak připadalo. Nemluvě o těch "netopýrech" a podobným věšení se hlavou dolů, do kterýho nás pořád nutili.
Jeden z nejlepších článků, co jsem na tohle TT četla :)

4 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 18. května 2014 v 9:47 | Reagovat

Ve školce to pro mě bylo také težké. Náš učitel byl pravděpodobně pedofil. Měla jsem sice dost kamarádů, ale z některých se pak stala šikanující parta a to bylo špatný. Na zahraděě nebylo nic jiného než beton a pískoviště, které bylo hrozně mělké, takže mě to na něm nebavilo. Nikdy jsem se nedostala k těm dobrým červeným vozítkům, a na začátku jsem měla hrozné trauma z toho, že je ve školce tolik cizích a divných dětí. taky jsem brečela, když pro mě maminka přišla později, protože jsem se bála, že s ejí něco stalo.
Ale dětství mělo i své klady. Přesto bych se tam jako ty nechtěla vrátit.
Skvěle napsaný článek.

5 love-kate love-kate | Web | 18. května 2014 v 12:19 | Reagovat

pekný článok :) sídce ja by som sa to detských rokov vrátila hneď :)
http://love-kate.blog.cz/

6 V. V. | E-mail | Web | 18. května 2014 v 17:37 | Reagovat

Já ani nevím, jaké mám na školku vzpomínky. Vlastně myslím, že se mi tam líbilo. Měla jsem tam kamarádky a ségru.
Musí být těžké na to takhle vzpomínat. To s těma omalovánkama - připomnělo mi to paní Brožovou. Prý na nějaké vysoké škole měli studenti za úkol napsat esej na téma, proč je práce paní MAB špatná nebo tak nějak...

7 Miia Miia | Web | 18. května 2014 v 20:50 | Reagovat

Tvoje příspěvky jsou moc hezké, jedny z mála na internetu, které se dají číst :)
Já se taky snažím psát kvalitně jako ty, tak uvidím, co z toho bude :)

8 kattews kattews | Web | 19. května 2014 v 14:57 | Reagovat

Děkuju za přání:) Na batoh si nemůžu stěžovat, je pohodlný, ale musíš sehnat prostě ten kvalitnější, aby ti to něco uneslo:)
Taky jsem jedináček, co se týče rodiny, radši bych se vrátila do dětských let než být v mém věku.

9 RealistOnTheRainbow RealistOnTheRainbow | Web | 19. května 2014 v 23:28 | Reagovat

dost z tvých špatných vzpomínek v nějaké obměněné formě si vybavuji taky. hlavně problémy s jídlem - musela jsem dojíst a nechtěli mě pustit na záchod a nutili mi žampionovou polévku, kterou odnesli, až když jsem se do ní vyzvracela. Spánkový režim dodnes taky nechápu - důvodem bude opravdu asi jen pohodlnost. co se týče tvé úvahy, kde začíná dospělost, tak jsem nad tim také nedávno přemýšlela. asi bych tu hranici stanovila kolem 21. roku života - protože to je doba, kdy se mozek přestane vyvíjet.

10 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 24. května 2014 v 10:12 | Reagovat

Mám pocit, že jsem asi jediný člověk, který neměl ve školce učitelky, které by mě nutily jíst. Rozhodně si to nepamatuju, ale rovněž se nedomnívám, že by nám cpali takové ty notoricky neoblíbené potraviny, jako houby či špenát. Spala jsem ráda, i když se mi to ne  vždycky povedlo, záleželo na tom, jak moc hlasitě se učitelky bavily. Je ale pravda, že jsem trvala na tom, abych byla ve školce první a odcházela poslední, abych si mohla pohrát se všemi hračkami, hlavně s těmi, na které se čekaly dlouhé fronty či se o ně vedly bitky. Stejně mi ale přijde líto, že mám tak málo vzpomínek na tohle období, abych to mohla objektivně zhodnotit.

11 Riena Riena | E-mail | Web | 24. května 2014 v 10:36 | Reagovat

já mám na tu dobu milé i nemilé vzpomínky. Do školky jsem všehovšudy chodila tak 1 a půl měsíce protože když mi byli 2 roky měla jsem leukemii(rakovinu krve)a máma se o mě bála tak mě do školky moc nepouštěla .O Mikuláši k nám moje školková třída zašla třeba i domů aby mi donesli Mikulášskou nadílku na kterou si moc dobře pamatuji dostala jsem pár sladkostí a krásnou knížku s pohádkami.Do třídy ve školce se mnou chodilo spoustu mích nynějších soplužáků .Ze školky mi ale v hlavě uvízla jedna malá zrzavá holčička s kterou jsem si ráda hrála a jednou stavěla i  puzzle a nějakým zázrakem jsem ji  nedávno potkala, chodí do jiné školy je mladší než já ale vím že je to ona.Jmenuje se Valerie.Moje paní učitelka byla moc milá a  hodná oslovovala jsem jí jménem protože s mámou byli kamarádky a protože je máma kadeřnice chodila se k nám učesat.Teď  mi je 14 a pořád si s ní ráda popovídám když přijde se učesat.Ale také si vzpomínám na to že jsem jezdila do nemocnice na ontroli a někdy jsem am byla i celý týden na kapačkách byl to strašný pocit když mi dali nějaký prášek či já nevím co nauspání a já se potom probudila bůhví kdy s hadičkama v ruce .

12 Dark Sayu Dark Sayu | Web | 24. května 2014 v 15:23 | Reagovat

Plně s tebou souhlasím, taky bych se nechtěla vrátit do těch let:/ Já to ve školce taky nesnášela, vždycky jsem si chtěla kreslit a ty učitelky tam mi to nechtěli dovolovat a hrát si s hračkami s ostatními dětmi mě nebavilo, protože jsem na to nebyla zvyklá, jelikož jsem doma vždy byla sama a byla jsem takový spíš samotářský typ:)

13 Vojtěch Vojtěch | E-mail | Web | 24. května 2014 v 19:01 | Reagovat

To je skvělý článek.
S tím školkovým obdobím jsem měl pocit, jako bys popisovala mě. Vážně, byl jsem přesně takový. Nesnášel jsem na tom úplně stejné věci, jako ty, dokonce ty hlášky, které jsi zmínila byly hitovky i v naší školce. Zdá se, že "po o" a "ka a neka" jsou celorepublikové záležitosti (teda jestli jsme nechodili do školky spolu :D). Co mě ale překvapuje je, jak detailně si to pamatuješ! Já jsem na tom celkem mizerně se všemi vzpomínkami na dětství, asi proto jsem taky ignoroval tohle téma. Bude to i tím, že vzpomínky moc nepotřebuju k životu a myslím, že žiju v přítomném okamžiku.

A ta otázka na konec dětství... Taky jsem o tom nedávno přemýšlel a dospěl jsem k tomu, že mi dost vadí ty stanovené milníky, jako patnáctý a osmnáctý rok. Nebo různé činy, které Tě "udělají dospělejší" a podobně. Prostě se neztotožňuju s tím, že jsi dlouho nějaká a pak se najednou něco stane a jsi zase dlouho jiná... Vždyť člověk se mění každým dnem, a vlastně je pořád sem tam trochu dítě, trochu rozumný dospělý... a trochu stařec... Mno... :D Ale určitě chápeš, co tím chci říct. Vše se děje plynule a každá vteřina je jiná, než ta předchozí.

14 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | E-mail | Web | 25. května 2014 v 11:57 | Reagovat

Jéjo, ďakujem. :-) (odpoveď ku komentu)

15 Denisa Denisa | Web | 26. května 2014 v 14:18 | Reagovat

Samozřejmě, že se najdou i špatné vzpomínky, ale ta bezstarostnost je podle mě víc než lákavá :))

16 Cynická pesimistka Cynická pesimistka | 26. května 2014 v 16:24 | Reagovat

Já si myslím, že se nedá nějak obecně říct, kdy končí dětství.. Každý to má úplně jinak. Mám kolem sebe lidi, kterým je přes dvacet a řekla bych, že jsou stále v pubertě.. Někteří ti kluci mají děti a stejně chodí denně do hospod, vožerou se s prominutím jak debilové a pak dělají po městě kraviny a končí na záchytce.. Naopak zase vidím u některých holek, že řeší jen nové trendy, která celebrita s kým spí, nevím, tohle mi prostě "dospělé" nepřijde. Ono záleží i na zkušenostech. Lidi, kteří jsou zvyklí, že se o ně rodiče starají, v životě nevydělali ani korunu, protože proč, když rodiče jim peníze dají, tak prostě nemůžou být dospělí. Pro mě dospělost je, že musím platit účty, musím si navařit, vyprat, uklidit, zajistit dětem školku.. To je pro mě dospělost, ta schopnost postarat se o sebe a případně další lidi. Pokud to ale mám brát úplně sama na sebe, tak já jsem poznala, že mi skončilo dětství, když mi bylo 14 a doktor mi řekl, že mám rakovinu tlustého střeva, v tu chvíli jsem to cítila, že dětství skončilo ;) A aby to nebylo úplně celé o mně, tak máš to moc pěkně napsané :) Určitě tu nejsem naposledy ;)

17 Calimë. Calimë. | Web | 29. května 2014 v 10:16 | Reagovat

Na jednu stranu od těch let mám dobré vzpomínky, ale většinu stejně špatnou. Školku jsem měla celkem ráda, až na spaní a nějaké obědy. Nepamatuji si ale, že by mne tam nějak nutily jíst, ony věděly, že já nejsem moc jedlík, tak vždycky ať si dám tři lžičky a můžu to odnést =). Jsem z toho byla vždycky šťastná =D

18 Rogue Rogue | Web | 2. června 2014 v 9:01 | Reagovat

Taky bych se nechtěla vrátit - a rozhodně ne do školky! Školku jsem upřímně nesnášela, celé dopoledne jsem tam většinou polykala slzičky, protože jsem chtěla domů - ne, že bych byla takový mamánek, ale ve školce mi prostě nebylo dobře, nikdy jsem si nezvykla, nikdy.
Do dnes nemůžu cítit bílou kávu, ve školce nás nutili ji pít. Jen se to dotkne mých čichových buněk a já neodkladně běžím směr záchod. To povinné dojídání jídla, které ti nechutnalo a "tlustého masa" z toho mi dodnes naskakuje husí kůže, stejně jako z kombinací, které byli schopni vymyslet - rybičková pomazánka a kakao... Ach bože :-x
Nedá se říct, ž ebych měla ve školce nějakého kamarádka anebo kamarádku. Taková ta přátelství už od školky jsou pro mě něco cizího. Nedá se říct, že bych se kamarádit nechtěla, ale oni mě mezi sebe nějak nebrali a ani moc nerozuměli mým hrám na fantazii a podobné, radši si kresleli kraslice ještě měsíc po Velikonocích a hráli si na rodinu. Hm, tak to mě opravdu žílu netrhalo.
A spaní ve školce? V životě jsem tam nespala, nemohla jsem spát, rušilo mě jak učitelky povídají u toho kafe a navíc se tam ještě vytíralo, takže mě v nose štípal ten čistící prostředek... Ležela jsem tam a koukala, jak bluma do stropu :D
Ne, možná bych si něktré etapy anebo zážitky ráda prošla znovu, ale školka by k tomu určitě nepatřila!

19 Raina Raina | E-mail | Web | 19. června 2014 v 15:53 | Reagovat

Popravdě dříve byl svět o mnoho jednodušší. Kdo by se ve svých sedmi letech zajímal a staral o věci, které už jako starší přehlédnout nemůže?
Mně se to líbilo. Líbilo se mi být tím malým a bezstarostným dítětem. Ono dítě jsem teoreticky stále (ještě mi nebylo 18), ale přeci jen už se to dost skloubí i s těmi starostmi.

Ale je to pro mě nový pohled, protože brát to z tohohle úhlu pohledu mě ještě nenapadlo. o-o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama