Tlustá

19. dubna 2014 v 19:19 | Iris |  (kni)hovna
Týden se s týdnem sešel, obešel ho a pošel. Po té vskutku nepříliš povzbuzující amatérské básničce jsem se rozhodla napsat pojednání o tlustých malých holčičkách - respektivě o sobě jako malé tlusté holčičce. Netuším, jak článek dopadne, jelikož nemám přesnou představu, co si můžu dovolit zde sdělit (jsem si naprosto vědoma toho, že tato slova bych měla psát do Wordu nebo třeba do jednoho z mých četných poznámkových bloků). No ale předpokládám, že myšlenky, stejně jako slova, vyplynou (a pak tento zbytečný úvod třeba smaži).


Opět se vrátím do svého začátečnického dětství, protože bez toho by, jak se zdá, článek nebyl článkem. Nyní ale pouze krátce, jelikož vše podstatné se odehrává až v mém pokročilém dětství, kdy jsem už takovým začátečníkem nebyla (nebo jsem se jím pouze neshledávala). Jako děťátko jsem totiž byla často nemocná, pořád jsem měla horečku, chřipky, nachlazení, virózy, a tak jsem jedla více antibiotik, než jídla (s trochou nadsázky tomu tak chvílemi bylo). Taky jsem před každou cestou do školky zvracela a vyzvracela celou snídani, protože každý pobyt mezi dětmi pro mne byl nepředstavitelným stresem; takže jsem byla holčička nepříliš dobře živená a štíhlá a vypadala jsem celkem étericky, když jsem zrovna neměla ostříhané vlásky. Jako malá víla s bambulkoidním nosíkem.


Odpověď na otázku kdy se to zvrtlo opravdu nemám. Pravděpodobně ve druhé nebo třetí třídě, tedy v době, kdy se můj imunitní systém konečně trochu zacelil a dovolil mi navštěvovat naše otřesné vzdělávací zařízení aspoň trochu pravidelně. Předpokládám, že všichni měli radost, že děťátko konečně papá, a tak mě nechávali žrát a žrát a žrát. Vypadala jsem u toho šťastně. Jídlo jsem milovala a svým způsobem jsem jím i zaháněla stresy, i když jsem si to pochopitelně ještě neuvědomovala. Nutno je totiž podotknout, že jsem osoba mírně psychicky labilní a v onom zde popisovaném dětství jsem neuměla zkrotit svou bujnou fantasii, což možná bylo původcem té lability. Navíc jsem jedináček a tak pro mě bylo těžké najednou se ocitnout mezi dětmi - měla jsem z nich strach, hlavně z toho, že mě budou odmítat a strkat do kouta. K tomu jsem se žádným z děcek nedokázala najít společnou řeč; tak jsem si doma hrála s panenkami a papala jsem.

A tak jsem se v průběhu třetí třídy stala opravdu tou odstrkovanou, tlustou holčičkou, kterou jsem zmínila v úvodu. Nebyla jsem nejtlustší ze třídy - pamatuju si ještě na jednu holčičku, která na tom byla hůře, ale pokud vím, tu k tomu vedly nějaké zdravotní problémy a taky nebyla odstrkovaná. Já ano, kvůli tomu, že jsem byla plachá a k tomu ještě chytrá, měla jsem nejlepš známky ze třídy. Kromě tělocviku, z něhož jsem dostávala občas na vysvědčení dvojky (a to jistě jen kvůli tomu, aby mi takový pitomý předmět nekazil průměr). Nikdy v životě jsem neudělala kotrmelec a po letech studu se k tomu konečně dokážu veřejně přiznat na internetu, ach!
Měli jsme příšernou učitelku, o níž bych se nerada rozepisovala. Mimo jiné nás, tedy mne a pár trošku otylejších spolužáků, častovala poznámkami typu "Jste tlustí, musíte cvičit, abyste neměli problémy se srdcem". Dá se říct, že tenkrát jsem si poprvé uvědomila, že jsem tlustá.

Nebudu to protahovat, nakonec se věci měly tak, že jsem začala nenávidět sebe a ještě více svoje spolužáky. Po celou dobu čtvrté a páté třídy se mi téměř všichni smáli a říkali mi špek nebo bůček. Ve skladu rozepsaných článků mám jeden, dost dlouhý, právě o této nepříliš šťastné etapičce (ano! další úchylná zdrobnělina!) mého života, ale rozhodla jsem se ho nezveřejnit, zapomenout a víc už do toho nerýpat. Vždyť spousta lidí prožila spoustu daleko horších věcí.

Po přestupu na osmiletý gympl jsem ještě rok až dva byla za tu tlustou, co neumí kotrmelec (a vlastně neumí nic, co se týká fyzických aktivit, od běhání přes otáčení na kruzích po házení míče). Už jsem ale konečně začala více komunikovat se svými vrstevníky a konečně jsem si začala odstraňovat přebytečné obočí mezi očima, takže jsem vypadala trochu civilizovaněji. Pozvolna jsem se přestávala nenávidět při každém pohledu do zrcadla a občas se i stávalo, že jsem vycházela z domu s pocitem větší či menší spokojenosti, což byl pokrok od dob, kdy jsem se chvílemi nemohla ani vidět.
Ale trvalo dost dlouho, než jsem přestala být tlustá. Možná, že jsem taková přestala být ještě dřív, než jsem si to uvědomila - to má být totiž hlavní poselství tohoto článku. Nevím, jestli to tak mají všechny tlusté děti, ale na mě to zanechalo velké následky co se týče toho, jak se vidím.

Kdy jsem vlastně přestala být tlustá? Jak mě teď vidí ostatní? Hrozně ráda bych se aspoň na chvilku viděla očima ostatních, taky to někdy chcete? Ach, ale to asi znamená, že mi záleží na jejich názoru. To by nemělo! Ale záleží, protože se mi dřív posmívali. Nebo bych se radši ani jejich očima vidět nechtěla? Třeba bych akorát spatřila něco děsného.
Je pravda, že svůj boj s váhou jsem nejspíš ještě nedokončila, na druhou stranu je zřejmé, že ani příliš nebojuji. Stále žeru a nesportuji, ale nedramatizovala bych to; přejídání se u mě už tolik neprojevuje a, ačkoliv kotrmelec nejsem schopna udělat ani teď, s tělocvikem to už tak hrozné není, vzhledem k tomu, že v běhu už tolik nezaostávám (ale běhat osm set metrů je stále hnusné, hnusné).

Proto nepřestávejte motivovat všechny tlusté děti ve vašem okolí! Tím spíše, jestli ze své váhy či svého vzezření mají komplexy. Když se vám budou svěřovat s tím, že jim ostatní vrstevníci nadávají, hlavně je poslouchejte a neříkejte jim, že si za všechno můžou samy, i kdyby tomu tak bylo.

A vy, ehm, silnější, baculaté, barokní (i s takovým přirovnáním jsem se setkala) děti... vytrvejte! Přijde den, kdy zjistíte, že kila jsou pryč, respektive že jsou vyrovnána centimetry, jak tomu bylo u mě (ano, zapomněla jsem to zmínit a zmiňuji to až teď).

Myslela jsem si, že napíši básničku jménem Moje kila jsou mi milá. Poté z toho začaly vycházet paskvily a tak jsem od této myšlenky upustila. Nicméně, onu větu si můžu opakovat, i když zavání kýčem, lajfkoučingem a tak dále. Není mi sice úplně příjemné koukat se na sebe zeshora, ale v zrcadle vypadají oblé křivky celkem stylově. Navíc je to mega retro... zálibu v pěší turistice po městě a po obchodních domech přesto nevzdávám.
Iris Virág

 


Anketa

Chcete mít děti?

Ano
Ne

Komentáře

1 Willy Willy | Web | 20. dubna 2014 v 22:04 | Reagovat

Děkuji za komentář. Tak to mám radost,
že v tom nejsem sám. Když je neštěstí sdílené, hned bývá člověku o něco lépe.

2 Katy (12 let) Katy (12 let) | Web | 21. dubna 2014 v 9:39 | Reagovat

hezký článek :) přijde mi to strašně nefér, že některé tlusté děti ostatní odstrkují z kolektivu :(

3 RealistOnTheRainbow RealistOnTheRainbow | Web | 21. dubna 2014 v 22:50 | Reagovat

"Nikdy v životě jsem neudělala kotrmelec " - a já myslela, že jsem jediná :D teda vždycky se nějak převalím, ale kotrmelec to moc není, nemluvě o tom dozadu. co se týče malých tlustých dětí, ta mívám při pohledu na ně vztek na jejich rodiče. Není to rozhodně dobré pro zdraví a většinou za to můžou právě rodiče, které své děti jednoduše cpou. jinak jsem ráda za Tvůj článek, myslím si, že by lidem s podobnými problémy mohl pomoct. nechtít se podívat do zrcadla je něco, co by nikdo cítit neměl.

4 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 21. dubna 2014 v 23:03 | Reagovat

Já jsem jedla odjakživa velice pěkně, takže jsem byla pečlivě hlídána, abych nejedla moc pěkně. Jak jsem tak četla tvůj článek, jsem za to rodičům ještě vděčnější než předtím. Rozhodně bych nepotřebovala být k namyšlené, protivné šprtce ještě tlustá. Ne vážně, hubená rozhodně nejsem, ale nejsem ani nijak tlustá, takže to neřeším. BMI mám v pořádku, tělocviku jsem se zbavila a ve zdravotní TV se neběhá. Naštěstí jsem nikdy netrpěla těmi pocity, které popisuješ, aspoň teda ne pořád. (Řekla bych, že každý má chvíle, kdy má pocit, že je ta nejhorší bytost na celém světě.) Přijde mi příšerné, že se takhle někdo musí cítit, že ho okolí k tomu dokope a zvlášť pokud se to stane dítěti, protože to si to pak nese po celý život. Na druhou stranu tobě to snad pomohlo, takže možná posměch občas i pomůže, i když určitě taky hodně ublíží.

5 Kariol Kariol | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 17:21 | Reagovat

Máme to docela podobně, tedy tvé zákláďácké já a má téměř aktuální osobnost. Jím, když jsem ve stresu. Jím, protože se stresuju, že jsem tlustá.
S centimetry to u mě asi nikdy nebude slavné, už teď jsem vysoká jako rodiče.
I když mám čas od času mdloby při pohledu do zrcadla, nijak se sama sobě nehnusím. Až přijde čas, zhubnu to. Hold mám teď období puberty. Ostatní si na mě klidně můžou koukat skrz prsty a smát se mi. Já se pak taky zasměju, až nebudou vědět, kdo byl nejslavnějším Lucemburkem na českém trůně...

Pěkný článek. Jsi skvělá vypravěčka a máš originální styl a vtipně a výstižně vybroušená slova. :)

6 Robka Robka | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 19:07 | Reagovat

V tvém článku jsem viděla tak trochu své dětství. Já sice nebyla tlustá holčička, ale stresy z dětí, kolektivu i z fyzické neohrabanosti jsem měla taky. Byla jsem osamělá holčička v koutě, šprtka a navíc ještě dcera učitelů, takže kamarádek jsem moc neměla. Změnilo se to až na střední škole.
A s jídlem, to jsem měla problém od malička. Nejprve nucení - "dokud to nesníš, nejdeš ven" a ještě dřív zacpaný nos a rvaní jídla přímo do krku - později nadávky - žereš jako kobylka, budeš tlustá, nežer. Dopadlo to tak, že jsem v pubertě držela dietu, až jsem se složila. A dneska? Když mám problém, automaticky sklouzávám k jídlu, ale už si to uvědomuju, takže se tak trochu snažím to korigovat.

7 Ałter ego Ałter ego | Web | 23. dubna 2014 v 21:19 | Reagovat

Ja som síce nebola tučné malé dievčatko (tým som si prešla do mojich troch-štyroch rokov), ale tiež som bola strašne plachá, bojazlivá a nevedela sa začleniť do kolektívu. Naviac ani moji spolužiaci mi nepomáhali, to skôr ma odstrkovali, posmievali sa mi alebo ma zrádzali. Zmenilo sa to až po rozvode a následnom presťahovaní a menení školy. Tam som najprv bola zase iba terčom posmechu kvôli častým bolestiam brucha, čo bolo následkom strachu zo školy a spolužiakov.
Vtedy som si uvedomila že takto to ďalej nepôjde a s mojou plachosťou začala bojovať. Nešlo to ľahko a nešlo to hneď. No postupom času som si našla cestu k spolužiakom a okolitému svetu, a aj keď to stále nie je dokonalé a ja sa trasiem už len pri pomyslený že budem musieť osloviť niekoho neznámeho, som schopná zájsť si do obchodu čo má obsluhu alebo či balík na pošte.

A týmto chcem len povedať že nakoľko viem aké je to byť odstrkovaná, snažím sa pomôcť aj iným ľuďom čo majú problém zo začlenením či už kvôli váhe alebo niečomu inému. Pretože viem aké je to ťažké.

8 T. T. | Web | 23. dubna 2014 v 22:01 | Reagovat

S tím kotrmelcem souhlasím, neuměla jsem ho stejně tak jako všechny ostatní aktivity, které se odehrávaly při tělocviku. Nesnášela jsem ho a pořád nesnáším. Mám to po mámě, která z tělocviku, posiloven atd. má strach do dneška. I přes to, že jsem vždycky byla maličká, štíhlá (to už nejsem:D), tak jsem prostě nic nedokázala. Co se týče jídla - dříve jsem mohla jíst cokoliv a nikdy jsem nenabrala ani gram, ale s pubertou se to samozřejmě změnilo a teď musím nejen sportovat (k tomu mám velký odpor), ale hlídat se v jídle (s čím mám velký problém). Dost se tím trápím, protože všechny 40 kilové slečny kolem mě pořád brečí, jak jsou tlusté. A tím jak se trápím tak jím nezdravé a je to začarovaný kruh.. No o tomhle tématu bych si mohla povídat hodiny, protože mě tenhle problém obklopuje prakticky každý den.

9 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 23. dubna 2014 v 22:29 | Reagovat

To mě děti odstrkovaly už ve školce. A snad ani ne proto, že bych byla tlustá. Já jsem prostě divná tělem i duší. A jsem tím zřejmě dráždila všechny okolo, i když jem si nikoho moc nevšímala.

10 Nikola. Nikola. | Web | 24. dubna 2014 v 22:25 | Reagovat

Máš zajímavou story. Mrzí mě že jsou tyhle děti odstrkovány z kolektivu, spolužačka si prošla tím samým. Naštěstí v nás, kamarádkách měla oporu a ten boj zvládla. Teď už neřeší jestli jí někdo říká špekoune, sama zhubla a to o dost a jen pro to že ještě není podle některých "ideálů" našich spolužáků, neznamená to že na sobě kus práce neudělala. Naopak, tolik na sobě pracovala, ale těm kreténům to stejně nestačí. Očividně.. jsou to trotlové a hlavně puberťáci:D Btw mám jeden fitness ask kde motivuju lidi a pomáhám jim docílit jejich fyzických cílů:) Už pár lidem jsem pomohla zhubnout pár kilo a to mě hrozně hřeje u srdce když mi napíšou že to dokázali a že jsem je dokázala motivovat:) Každému z vás jednou takový podobný pocit přeju, je skvělé někomu pomoci:)

11 saorisse saorisse | Web | 3. května 2014 v 15:36 | Reagovat

Taky jsem ve školce vždy trpěla...vlastně i ve škole, jelikož jsem taky taková individualistka a ve společnosti lidí se necítím moc dobře.
Jinak já byla naopak vždy hubená - až moc a tím jsem taky trpěla. Komentáře na mě ostatní sice kvůli vychrtlosti neměli, ale vždy se našlo něco jiného - taky z důvodu, že nevypadám jako typická češka, i když jsem.
Držím ti moc palce, musíme být silní a tyhle životní příběhy nás posouvají určitým způsobem dál. :-))

12 Ká | Web | 10. května 2014 v 12:40 | Reagovat

Tenhle článek jsem zhltla jako malinu (a ty já mám FAKT ráda!)

Taky jsem tím tlustým děckem byla. Děti ve školce a ve škole mě sice neodstrkovaly, protože jsem byla vysoce extrovertní a se všemi se hrozně kamarádovala, každopádně nevím, jestli si něco nešuškaly někde mimo můj sluchový dosah.
V rodině na moje kila dost často všchni poukazovali, což byly první vlaštovky, abych se pak nesnášela. V té době mi to asi bylo nějak fuk... Ale svojí otylost jsem si začala uvědomovat někdy na začátku osmiletého gymplu. Tehdy mi začala moje kila hodně vadit. Pak přišly taneční a já během toho roku prostě nějak vyrostla, začal mi jít víc tělocvik a přestal mi vadit a já prostě nějakým zázrakem přestala být tlustá. Ale já to nevěděla... A přijde mi, že to nevím pořád. Minulý rok, byl asi rokem, kdy jsem byla nejhubenější a nejvíc vysportovaná za celý svůj život a stejně si pamatuji, jak jsem se nesnášela a připadala si tlustě při každém pohledu do zrcadla nebo výlohy na ulici.. Teď jsem zase přibrala, ale nemám z toho asi takový trauma. Asi jsem se se sebou trochu smířila. Když se ale kouknu na fotky z minulého roku, bláznivě zatoužím, abych znovu měla tu stejnou postavu a nedokážu pochopit, proč jsem se vlastně tak nesnášela...
Jsem prostě pořád zakomplexovaná a nešťastná holka a v nitru se pořád cítím tlustě.

13 ajka ajka | 10. listopadu 2014 v 21:47 | Reagovat

tak já mám pocit,že píšeš o mně.Celou zš jsem byla jen tlustoprd do kterého spolužačky píchaly špendlíky-aby vyteklo sádlo...nevyteklo.Jen jsem měla odpor ke škole a dodnes jsem asi až moc plachá-jít do neznáma=hrůza.V pubertě jsem byla tak"akorát",pak přišlo těhotenství a přes veškerou snahu jsem opět tlustá-kila prý nejdou dolů díky stresu-ale jak se ho zbavit?Aspoň že mám skvělého manžela a 2zdravé,krásné a šikovné dcerky.Děti k sobě dokážou být hodně zlí-a mě to poznamenalo na celý život-ve 40letech jsem schopná si to přiznat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama