Mimino?

2. dubna 2014 v 18:19 | Iris |  (kni)hovna
Už jste někdy přemýšleli o tom, jestli chcete mít děti? Myslím, že aspoň v hodinách zdravotní, rodinné či sexuální výchovy o tom přemýšlel každý. I já o tom přemýšlela, a nyní si připadám jako dívka, která nechce naplnit podstatu toho, že je dívka a bude žena.

Kdysi dávno, když jsem byla dítě (ano, ani tentokrát se neobejdu bez vzpomínání na staré časy, ačkoliv je to nuda), jsem říkala, že budu mít šest dětí, všechny budou holčičky a já budu jejich hrdá maminka, budu se o ně starat, krmit je a hlavně je vodit na procházky do obchodních center, kde jim budu kupovat či nekupovat hračky. Měla jsem pro ně vymyšlených šest jmen, kreslila jsem spousty obrázků šesti dětí a dokonce jsem o nich napsala hroznou básničku s názvem Šest dětí.
Na otázku "a jak si myslíš, že to budeš zvládat?" jsem většinou odpovídala "no normálně." Vlastně jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Ale není divu, sama jsem byla ještě tvorem, který se přemýšleti teprve učil.


Pak jsem měla panenku, takové velké mimino s látkovým bílým tělem. Jmenovala se Anežka a bylo to "moje dítě". Jednu dobu jsem byla touto hračkou víceméně posedlá. S mamkou jsme jí kupovaly v sekáčích oblečky a dokonce nosila i oblečky po mně.
Taky jsem jí vedla deník, protože když jsem byla já sama mimino, mamka taky psala deník o všem, co se se mnou dělo (je to celkem zajímavé čtení). Dělala jsem jí "jakože" obtisk nohy z porodnice, psala jsem si, jak jsem rodila, kdy byla Anežka nemocná a jak vysoké měla teploty, jaký imaginární kamarád k nám přišel na návštěvu. Když se hrabu ve svých starých spisech, většinou na tento vskutku podivný deník narazím a sama sobě se divím, že mě to někdy bavilo.
Vlastně mě to moc dlouho nebavilo, co si pamatuju, za pár měsíců jsem to zahodila - deník i Anežku - a obojí se již choulí na smetišti dějin.



Pak jsem si usmyslela, že chci panenku Baby Born, že se o ni budu starat. V televizní reklamě jsem viděla ty šťastné holčičky, "malé maminky", které, v růžové šatky oděny, cpou do kusu plastu lahvičky s vodou a lžičky s kašičkou. Když se nad tím zamyslím, chtěla jsem tu panenku proto, abych byla jako ty holčičky v reklamě.
Tak jsem nakonec Baby Born dostala, k narozeninám, šestým nebo sedmým. Velice se mi líbila, ačkoliv mamka s babičkou říkaly, že vypadá jako malý debílek. Nadšeně jsem ji začala krmit kašičkou v očekávání, že z ní vyteče opravdové hovínko, ale nakonec jsem plna zklamání zpozorovala, že vytéká pouze kašička. Takže jsem ji otráveně krmila z nočníčku, abych šetřila kašičkou.
Nakonec jsem k ní dostala kočárek, který jsem si sice přála, ale než jsem ho dostala, už zase jsem ho nechtěla, protože stálý koloběh kaše = výkal = kaše mne už omrzel. Obojí je nyní na smetišti dějin či u známých.

Poslední zážitek s panenkou pochází z mých devíti let, kdy jsem si přála mluvící Šušu, panenku, která vypadala jako "opravdová čtyřletá holčička", a měla tak i mluvit. Těšila jsem se tedy, že si s ní pokonverzuji, když už se mnou žádné živé dítě hovořit nechtělo. Byla jsem naplněna představami, jak ji budu s sebou vozit na prázdniny v autobuse na klíně, a celé měsíce jsem nemluvila o ničem jiném.
Když jsem ji dostala, zjistila jsem, že panenka opakuje "učeš mi vlásky", "pojďme si prohlížet obrázkovou knížku", "mám hlad", "mám žízeň", "mňam, to mi chutná" a "ne, to mi nechutná", a tak jsem se naštvala a zařekla se, že na elektronické panenky navždy kašlu.

Tedy, ve svém raném ani pozdějším dětství jsem vztah k dětem nepochytila. Nemám sourozence, sestřenice ani bratrance, a tak jsem nemohla chovat žádné příbuzné dětičky, a cizí jsem chovala jen občas, protože naši známí nerodí zas tak často, abych mohla chovat spoustu novorozenců.
Nakonec jsem upustila od idey šesti dětí na potomky dva, jménem Roland a Žofie/Ingeborg/Eleanora, a tuto představu jsem v hlavě uchovávala pouze kvůli mé zálibě v bizarních jménech (dobře, Žofie není bizarní jméno).

Pravděpodobně v hodině výchovy ke zdraví jsem změnila děti na koťátka, jelikož paní profesorka nám detailně popisovala celé těhotenství se všemi komplikacemi, které sice nenastávají vždy, ale v mém případě by nastaly, všechny možné deformace a defekty plodu, a kudy nakonec rodící se mimino musí prolézt, abyste měli dítě. Už jsou to dva roky, kdy všem ve svém okolí říkám - pokud se na to tedy zeptají - že nechci děti, ale kočky.

Při sledování obou dvou řad dokumentárního seriálu Čtyři v tom (mimochodem, doporučuji) jsem si toto své tvrzení potvrdila. Přestože jsem osudy oněch těhotných žen sledovala s nejvyšším zaujetím, do jejich situace bych se dostat nechtěla. A opravdu velice je všechny obdivuji; a nejen je, obdivuji kohokoliv, kdo kdy prožil celé těhotenství, porodil a vychovával/vychovává malé dítě k tomu, aby z něj bylo velké dítě a pak dospělý. Všechny matky mají můj upřímný obdiv. Já bych to nedala.

Jsem si naprosto vědoma toho, že je mi čtrnáct a tudíž mnou ještě bude smýkat puberta (jak hnusné to slovo!), a při tom smýkání ještě třeba změním názor. Možná dospěju do věku, kdy budu prahnout po tom, aby ve mně rostlo embryo, které ze mě posléze bude sát mléko, a jež budu muset přebalovat, a chodit s ním k lékaři, mýt ho, a kupovat mu kašovitá pyré z mrkve a hovězího masa. Také nechci skončit jako stará panna s padesáti kočkami - mám představu normálního života, s bytem, manželem, cestováním a variabilní prací, akorát bez potomků.

Tak uvidíme.
Iris
 


Anketa

Chcete mít děti?

Ano
Ne

Komentáře

1 Otrávenej skřet Otrávenej skřet | Web | 3. dubna 2014 v 0:29 | Reagovat

Úplně jsi mi tím článkem připomněla, že jsem i já měla kdysi dávno odpornou ChouChou, která vyluzovala pofidérní zvuky. Dost brzo jsem jí zahodila, protože jsem vždycky upřednostňovala klučičí běhání po lese, kde jsem byla schopná si každý den rozbíjet kolena a neúnavně hledat víly. Rozhodně ti schvaluju tvůj názor si děti odříct, alespoň do chvíle, dokud nezešílíš, mám to podobně.
Moc hezky píšeš + je super, že jsi z Liberce, od listopadu tam budu studovat .)

2 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 3. dubna 2014 v 15:45 | Reagovat

Zajímavý názor. Panenky jsem nikdy neměla; babička se mi je snažila vnutit za každou cenu, ale neprošlo to (když mi bylo pět, dostala jsem na Vánoce autodráhu a děda mě vychoval na závodech formule 1). Upřímně řečeno je zcela normální a logické, že teď nechceš děti. Neměla bys na to ani fyzicky a už vůbec ne psychicky. Doba, kdy holky rodily v patnácti, je pryč. Nicméně nevěřím, že je tvůj názor konečný. Možná ano, možná skutečně děti nechceš a mít nebudeš, ale není to jisté.
Ohledně těch jmen, mám kamarádku, která chce svoje děti pojmenovat Lev, Rasmus, Viktor a Jekatěrina. :D
Závěrem, nevím, kolik vám toho ve výchově ke zdraví o komplikací v těhotenství říkali (k nám se tohle nikdy nedostalo), ale vím přesně co myslíš; můj táta je porodník a já mu občas pomáhám psát články nebo soudní posudky a některé ty věci nejsou úplně hezké. Chápu tvůj strach v této oblasti.

3 Date tree Date tree | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 22:18 | Reagovat

Já také procházím různými obdobími.. stále ale zůstávám u toho, že chci velkou rodinu. Sama jsem jedináček a není to fajn.. rozhodně nechci, aby mé děti vyrůstaly stejně.
Dívala jsem se na seriál Čtyři v tom a musím říct, že ty porody mě dost vyděsily.. faktem ale zůstává, že dítě je to nejkrásnější, co člověk může dát světu. Nedokážu si jen představit, že bych poté o to dítě přišla - zemřelo, či začalo brát drogy. Pokud bych už zažila tu bolest a utrpení, 9 měsíců odříkání a poté bezesné noci při kojení, pak nechápu, jak se někdo může na dítě vykašlat..

4 the lizz. the lizz. | Web | 4. dubna 2014 v 20:38 | Reagovat

eeehhh.. já děti chci, jedno, dvě, to je jedno, hlavně, když to bude s tím pravým člověkem:))

5 RealistOnTheRainbow RealistOnTheRainbow | Web | 5. dubna 2014 v 13:18 | Reagovat

taky jsem měla panenky, co jsem vozila, ale nikdy jsem je takhle vážně nebrala. Jinak s tím mít/nemít děti je to těžký.. znám případy, kdy žena dítě v žádném případě nechtěla, ael nakonec si to rozmyslela třeba ve 40 a to už mi přijde dost pozdě. a písnička je super, miluju Reginu Spektor. :)

6 The Wall The Wall | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 13:21 | Reagovat

Mimochodem, také jsem zahlédl útržky ze Čtyř v tom, protože to sledovala máma se sestrou. Docela se mi rozpadly předsudky...

7 K. K. | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 14:39 | Reagovat

Kolem těch patnácti jsem ještě vymýšlela jména pro svoje prcky (Dominik, Štepánka). Pak se ve mně něco zlomilo a čím jsem starší, tím víc vlastní děti nechci. Nejenom kvůli těhotenství, ale především kvůli tomu, že nechci dál šířit svou genetickou výbavu. Nejsem úplně OK a mám děsný strach, aby to to děcko neodneslo...

Nicméně... Poslední tři týdny mi je fakt dost divně, často se mi chce zvracet (hlavně po ránu) a já začala úplně vážně přemýšlet, jestli náhodou nejsem těhotná (i přes ty všechny kroky, které proti tomu používám(e) :D). A na pár vteřin jsem si představila, že by bylo fajn mít miminko. Antonína. :D Ale hned jsem to zase zavrhla, už jen kvůli tomu, že momentálně neuživím ani sebe, natož haranta. Tak doufám, že je to jen planý poplach...

Dokument Čtyři v tom zbožňuju, koukala jsem i na první řadu. A stejně jak píšeš, spíš mě to od mateřství odradilo. :D

No uvidíme, co nám osud připraví. Já se děsím, že mi do toho za 10 let budou hormony tak kecat, že si sprásknu děcko s prvním, kterýho potkám.

8 Karol Dee Karol Dee | Web | 5. dubna 2014 v 20:57 | Reagovat

No, mám pocity podobné, i když ještě umocněnější v tom, že jsem nikdy panenkám neholdovala. Jako maličká jsem byla nucena hrát si se sestrou na rodinu a vždy byla tatínek, což mé mateřské pudy příliš nerozvíjelo. Když jsem si hrála sama, pak jedině s plyšáky. Když jsem byla starší, hrála jsem si s koťátky a pozorovala žáby.
Teď je mé stanovisko podobné, i když do budoucna už jsem tak nějak smířená s tím, že děti mít budu. Co vím jistě je, že jich nebude šest. Jedno, maximálně dvě..v rámci nějakého postupu v životě. Ale zvířat hodlám mít spoustu :D

9 Slečna bez tváře Slečna bez tváře | Web | 6. dubna 2014 v 18:48 | Reagovat

Úplně si mi připomněla dětství. Na ten seriál se musím podívat.

10 Černý drápek Černý drápek | Web | 8. dubna 2014 v 19:44 | Reagovat

Já děti vždycky budu chtít. Sice čelím neustále pochybám, jestli je lze přivést do tohoto světa a dostatečně je ubránit. Vychovat z nich skutečné lidi. Hodné, socitné, odvážné. :)

Jinak k tvému komentáři na mém blogu - děkuji za něj a jsem neskutečně ráda, že oslovil další skvělou osobu. :)

11 i r i s i r i s | Web | 8. dubna 2014 v 21:16 | Reagovat

Přišel čas pokusit se reagovat/odpovědět na vaše komentáře. To malé okénko je pro mne dost nepřehledné, takže v tom budu mít asi trochu nepořádek. No ale snad se v tom vyznáte. :-)

[1]: Ano, zklamání z Šušu/ChouChou sdílíme. Buď ráda, že ta tvá vydávala pouze zvuky. Kdyby začala mluvit, to by ses teprve divila, co by říkala za voloviny.
Budeš studovat v Liberci - to je super, určitě se tu někdy potkáme, aniž bychom o tom věděly! :-D

[2]: Ta jména, která zmiňuješ, jsou všechna super. Skvěle se hodí do mého (zatím nerealizovaného) seznamu "sbírka bizarních jmen pro kočky či literární postavy". Obzvlášť Jekatěrina je skvělé jméno pro nějakou rozervanou romantickou hrdinku, ale to jsem odbočila od tématu, že. Myslím, že v této době plné exotických jmen by se takový Rasmus klidně ztratil. :-)
Tvého tátu - porodníka obdivuju; je pozoruhodné, že takovouhle psychicky (a jistě i fyzicky) náročnou práci dělá v dnešní době muž.

[3]: Ano, to jsem v článku zapomněla zmínit; kromě těch komplikací v těhotenství a při porodu mne od plození dětí odradily i ty možné peripetie, které by nastaly ve všech těch letech PO porodu. Co kdyby to dítě bylo nemocné (sama jsem se v dětství několikrát málem udusila) a já, matka, bych ho nedovedla zachránit,  a pak bych si to do konce života vyčítala... nebo, přesně jak píšeš, co kdyby můj potomek začal dělat výtržnosti, které by ho vedly k záhubě, a já bych s tím nemohla nic dělat - jen to pozorovat. Velmi filozofická otázka, kterou by snad nikdo z nás (zatím-ne-matek) nedovedl zodpovědět.

[4]: Hlavně aby to byl ten pravý, dobrý člověk, a ne někdo, kdo tě oplodní a uteče. Doufám, že ti to jednou vyjde... doufám, že to všem, kteří si to přejí, vyjde. :-)

[5]: Jo, toho se taky celkem obávám, i když ještě předčasně. Co když chytnu jak stará stodola v pětačtyřiceti?! Budu se mazat biochemickýma krémama a snažit se za každou cenu zplodit dítě, kdekoliv a s kýmkoliv... To musím ještě nějak domyslet, toto.
Jo, Regina je skvělá. Jsem ráda, že jsem  našla dalšího jejího příznivce. Mimochodem, Regina má teď nové dítě. ;-) To se nám hezky hodí k tématu.

[6]: Jo, já nejvíce obdivovala tu paní (fakt nevím, jak se jmenovala), která měla tu nemocnou holčičku. U toho jsem málem brečela. A nemůže jí nijak pomoct a z toho já bych se zbláznila... jo, docela jistě bych se zbláznila. Smekám před ní.

[7]: Tak můžeš zkusit třeba nějakou adopci nebo tak něco... i když, co jsem o tom kdy slyšela, jsou s tím spíš problémy.
Já prozvracela celou zimu 2012. Myslela jsem si, že se zblázním, všichni říkali, že zvracím jak těhotná, což byla samozřejmě hloupost. Nakonec to přešlo, dodnes předpokládám, že to byla psychika, ale natrápila jsem se s tím fakt hrozně. Čímž nechci říct, že tvoje žaludeční problémy budou trvat tak dlouho, ale že to třeba budou jen nějaké nervy nebo tak... a kdyby ne, tak Antonín je skvělé jméno, moc se mi líbí. :-)

[8]: V rodině se zvířaty se dětem určitě bude žít dobře. A tím, že se staráš o zvířata, si určitě rozvíjíš mateřský pud - ne, samozřejmě, že nepřirovnávám děti ke zvířatům, spíš to myslím tak, že obojí je zodpovědnost. Jedno-dvě děti znějí rozumně. :-)

[9]: Jojo, určitě se podívej. Je to takové hezky dynamické a je vidět, že to není podle scénáře... ostatně, porody se ani nahrát podle scénáře nedají, že.

[10]: ...A toto je další má nezmíněná obava. Výchova dětí v mém podání by byla určitě hrozná pro mne i pro ony potomky. Možná, že s věkem se ještě má povaha změní, ale doteď nejsem schopná postarat se pomalu ani o svůj referát z dějepisu. Tak kam bych to asi dotáhla s dětmi.
Nemáš zač. Já děkuji tobě za ten velmi potřebný článek...;-)

Tak. Ufff - musím říct, že mi to zabralo snad více času, než ten článek sám. Ale odpovídám ráda, protože je na co. Konečně vím, že můj blog někdo čte. Moc vám všem děkuju za vaše komentáře. Mějte se hezky a zas se stavte.

12 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 9. dubna 2014 v 14:31 | Reagovat

[11]: S těmi jmény máš asi pravdu, občas žasnu nad tím, s čím taťka přijde, jak kdo zase pojmenoval chudáka dítě. :D
Já třeba obdivuju víc mamku, ta pracuje na hemato-onkologii, což je dle mého názoru jeden z nejhorších oborů medicíny a rozhodně jeden s nejvyšší mortalitou. S tím bych se asi srovnávala ještě hůř.

13 Anidea Anidea | E-mail | Web | 9. dubna 2014 v 22:00 | Reagovat

Taky občas vzpomínám na dětsví. Panenky jsem měla, ale nějak se mi vždycky pohádaly, když jsem si s nimi hrála. Teď je mi 48 a před rokem jsem podlehla kouzlu jedné velké panenky a koupila jsem si. Neumím si už s ní hrát. Tak sedí na gauči a koukáme na sebe.
Děti mám dvě. Kdysi jsem taky žádné nechtěla, ale nakonec na mě zavolal hlas Matky Přírody a ten se musí poslechnout :)

14 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 13. dubna 2014 v 11:01 | Reagovat

Já děti mám, ale myslím, že je každého svobodná vůle jestli je bude nebo nebude chtít.( Horší varianta je, když někdo chce a nemůže)  A nikdo by se neměl nechat ovlivnit svým okolím:-)

15 Calimë. Calimë. | Web | 28. dubna 2014 v 21:17 | Reagovat

Řekněme, že mám stejný názor i "zkušenost" s těmi panenkami, ke kterým jsem se chovala i jako tyranka :D.
Pěkný úvahový článek, ale nikdy neříkej nikdy ;-).
Celkově nemusím malé děti, ale některé jsou mega rozkošné :3. Ale horší je, když někdo chce a nemůže ://

Pokud ti to nebude vadit, přidám si tě do oblíbených odkazů :).

16 LusyW, HuskyW LusyW, HuskyW | E-mail | Web | 4. května 2014 v 10:57 | Reagovat

Hele, ty jsi fakt dobrá! Četla jsem několik článků, a přemýšlela, kolik ti tak může být let... Tobě je fakt 14 let? Máš to v makovici dobře srovnané a píšeš skvěle :) Čtivě, má to hlavu a patu a člověk se i pěkně zasměje. Jen tak dál!

Tvůj názor na děti jsem měla zcela identický až do 18ti let. A myslím, že se na tom podepsal i stejný důvod - nikdy jsem v okolí malé děti neměla, navíc jsem jedináček. Dětí se víceméně doteď trochu bojím (sáhnu na ně a rozpadnou se? Vypadají tak křehce!).

Ale...v 18ti letech jsem potkala JEHO. A člověk už pak začíná přemýšlet...první dítě je ideální mít podle mě ve 25 letech. Jo. Kolik mi je teď? 26. Dítě nemám. Ale od začátku roku konečně bydlíme ve svém vlastním domě (tedy...teoreticky...jinak patří díky hypotéce bance, ale to se nepočítá :D ), zařizujeme a kdo ví? Do 30ti let první dítě porodit musím! To je přeci jasný!

Jenže je tu problém. Já se psychicky zasekla asi v těch 18ti letech. Nechci být dospělá. Dokonce když jsem ti teď psala, kolik mi je let, musela jsem si to spočítat. Raději to neregistruju...

Každopádně s přítelem mluvíme o "Eričkovi" - jméno, které jsem si vymyslela původně pro srandu a po čase se mi zalíbilo :) Mám 9 haskounů, o kterých mluvím jako o dětech. Takže ráno se střídáme, kdo k nim půjde, když pláčou (vyjí, že chtějí pustit do výběhu :D ), kdo udělá to a tamto...

Život je legrace a člověk se stále mění :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama