Recitace není mojí disciplínou!

11. března 2014 v 9:29 | Iris |  (kni)hovna
Když jsem byla na základní škole, párkrát jsem něco recitovala, pokud si dobře vzpomínám... Vždy jsem dostala nějakou dětskou báseň zadanou od učitelky a musela jsem se ji naučit nazpaměť a pak přednést před třídou, tak, abych zněla aspoň trochu inteligentně. Je to už opravdu dávno, v té době to byly básně jednoduché na pochopení a tím pádem i na interpretaci. Každé osmileté dítě přece pochopí, že na jaře vylétá hmyz z děr nebo že v prosinci třeba zdobíme stromeček. Jo, jednou, asi ve třetí třídě, jsem dostala nějakou lyricko-epickou báseň, v níž se psalo něco o tom, že housle jsou ukryty v javoru a to bylo jediné, čemu jsem v prvních letech nějaké "recitace" nerozuměla. Ale jinak pohoda. A navíc se nikam nepostupovalo. Tak mne napadá, proč jsme to teda dělali. To už je asi jiné téma. (asi nás chtěli naučit rozumět poezii, ehm, už vidím svoje základkové spolužáky, jak čtou něco jiného než Bravo)


Čas postoupil. Od třetí třídy jsem nic nerecitovala. Můj kulturní vývoj skončil? Prozatím. V primě jsem se zúčastnila školního kola postupové recitační soutěže a nikam jsem nepostoupila. Protože jsem si někde narychlo vyhrabala báseň Lichožrout od Pavla Šruta a jelikož, přece jenom, byla na mne trošku moc dětská (vybrala jsem ji kvůli těm roztomilým ilustracím na vedlejší straně, které jsem ale, pochopitelně, nemohla recitovat), odrecitovala jsem to jako neemotivní debil a bylo mi řečeno, že prostě nepostoupím. V té době mi to ani nevadilo, radši jsem recitačně krněla, než abych šla přednášet toho Lichožrouta (se vší úctou k autorovi). Navíc, letos jsem zjistila, že jsem tenkrát ani neměla tu báseň naučenou celou - na vedlejší stránce byly asi tři další řádky, které dost objasňovaly celou pointu, ale tam jsem to nedočetla, protože patrně chyběly ilustrace.
Toť vše k mé první závažnější účasti na recitační soutěži.

Další přišla až letos, tedy v kvartě, tedy o tři roky později? Nutno podotknout, že od té doby jsem nejspíš trochu zmoudřela; stihla jsem si třikrát přebarvit vlasy, ztloustnout, zhubnout, ztloustnout, zhubnout, zvracet, opékat marshmallows, navštívit spoustu zajímavých míst (jako Drážďany, Barcelonu, Budapest, asi padesátkrát Prahu) a občas si i něco přečíst, ale ty ostatní činnosti přebývaly.
No zkrátka, asi v lednu nebo v únoru jsme se z naší třídy přihlásili do školního kola recitační soutěže tři. Což dokládá, že o přednášení básní není ani na našem gymnáziu žádný extra zájem. Z primy a sekundy se přihlásilo pár vzorných holčiček/ domýšlivých namyšlenců, z tercie nikdo a od nás vlastně taky jenom ti namyšlenci. Včetně mě!
Vybrala jsem si báseň Zdechlina od Baudelaira a po troše úvah ještě Podzimní píseň od Verlaina. Obě jsem je už několikrát četla předtím a myslela jsem si, že jim rozumím, tak proč bych je neměla zvládnout dokonale odříkat před nějakými lidmi, panebože?! Když se u toho triumfálně usměju, budou ze mě všichni unešeni. Měla jsem spoustu sebevědomí a keců, jakože proč bych měla přednášet něco romantického/dívčího/jednoduššího, když jsem přece ta intelektuálka. Žádná intelektuálka, spíš nesoudná kráva.
No... takže jsem se naučila Zdechlinu do poslední slabiky (Podzimní píseň jsem uměla už dlouho předtím, jsou to jen tři sloky). Na školním kole jsem ji tak nějak odříkala, nutno říci, že jsem z toho trochu nervózní byla. Druhý text po mě ani žádán nebyl. Jeden ze spolužáků si vybral takovou podivnou báseň od Bukowského, která pojednávala o tom, že s ním nějaká žena chce mít dítě. Oběma nám bylo řečeno, že si máme vybrat něco, co odpovídá našemu věku. Aha, dobře.
V podstatě jsem o tom trochu zauvažovala; možná, že jsem se opravdu přecenila a nemám na to, odrecitovat tak složitou báseň, jako je Zdechlina. Třeba to bude trapas a všichni se mi budou smát. Ale možná taky ne... Každopádně, šlo se vybírat.

Prohrabala jsem všechny knížky s básničkami, které doma máme. Chvíli jsem se dokonce i smiřovala s tím, že půjdu recitovat onoho Lichožrouta - třeba už jsem dost stará na to, abych inteligentně odprezentovala dětskou báseň. Kéž bych to udělala!! Ach!
No, zkrátka hledala jsem nějakou Báseň asi měsíc, ale jelikož jsem hledala spíše... ehm, pasivně než aktivně, nakonec jsem řekla, že do té soutěže asi nepůjdu, protože bude trapné recitovat tam něco, na co nemám.
Ale ne, Terko, jen do toho jděte. To dáte. Vždyť o nic nejde.
Jo, jdi do toho, Terko, budu ti strašně fandit, Zdechlina je skvělej text. (říkal spolužák recitující Bukowského)
Byla by škoda do toho nejít, když se chceš v budoucnu tý literatuře ještě věnovat.
Všichni mi říkali, ať tam jdu, a tak jsem šla, naplněna pocitem "hlavně ať už je to za mnou".

V posledním týdnu jsem na to až do středy kašlala. Nutno podotknout, že ani jednu báseň ode mě žádná profesorka nechtěla slyšet. Vůbec. Jako by se neobávala toho, že to bude průšvih, že ztrapním celou školu. Tak jsem si to recitovala doma do zdi. Moc se mi to líbilo, se stěnami se mluví skvěle (pokud vám z nich zrovna nepadá polystyrenová nástěnka - asi děsem!).

V pátek se konalo ono okresní kolo. Sebrala jsem všechno svoje zbytkové sebevědomí a vydala jsem se do domu dětí a mládeže, místa konámí, jelikož mi už stejně nic jiného nezbývalo. Hurá! Musela jsem se přezout do protiskluzových ponožek (= mé přezůvky poslední záchrany), což mi naprosto zkazilo image! Podruhé hurá! Vyfasovali jsme housky! Potřetí hurá! Když jsem tiše naslouchala nějaké dívce vystupující přede mnou, recitující úryvek z Petra a Lucie, začalo mi strašně kručet v břiše a já nevěděla, zda se smát či rozplakat, jelikož poslední dvě řady tušily, že ten zvuk jde ze mne.
No ale naštěstí, brzy jsem přišla na řadu. Po troše obav z toho, že jsem těsně před vstupem na ten recitační plácek zapomněla všechno, ale úplně všechno, jsem to přednesla celkem solidně, dokonce jsem zvládla i posměšný úšklebek u slov královno spanilosti.

Nebudu to protahovat (ostatně, dost jsem to okecávala doteď) - nebyl to úspěch. Sice bych svůj výstup nezařadila ani mezi největší propadáky dopoledne. Možná to doopravdy znělo jako "tahle blbá holka ráda pozoruje hnusné věci a to je jediným důvodem, proč si tuhle báseň vybrala". Já ani spolužák s básní do Bukowského jsme se nedostali ani do užšího výběru, kde bychom mohli recitovat ještě tu druhou báseň.
Byla tam spousta holek z dramaťáků v zušce. Mám takový malý postřeh k jejich recitaci; stoupnou si, předkloní se (jako při skolioze), natáhnou hlavu dopředu a vytáhnou obočí, aby vypadaly dramaticky, ať už říkají, že jdou pro chleba, nebo že jsou právě znásilňovány. Jo, má to tu naléhavost, ale vypadá to jak želva.
Takže jsem vyslechla pár tichých milostných básní, nějaké supernudné úryvky z poučných románů/ celou kapitolu ze Stopařova průvodce po galaxii/ Baladu o očích topičových od Wolkera. Snad nic mne tam nezaujalo. Ale ze svého neúspěchu jsem nebyla zklamaná, protože už mi došlo, že jsem šlápla vedle.

Recitací je myšleno podělit se s publikem o nějaký čtenářský zážitek, říkat něco se zaujetím, přirozeně a s chutí. Čekat na nějakou odezvu posluchačů a diváků. Nechtít to říkat jenom do zdi, protože ta se nijak netváří (většinou). Když jsem se zamyslela nad touto definicí, vyřčenou jednou členkou poroty před vyhlášením nějakých vítězů, došlo mi, že jediné, co jsem udělala já, bylo odříkávání básničky nazpaměť.
Takže pokud si myslíte, že toto je recitace, tak není (nic si z toho nedělejte, já měla až do pátka také mylnou představu o tomto pojmu).

Takže zase jsem nebyla zajímavá. Ach jo.
Na příští soutěž tohoto druhu jdu s Lichožroutem.
Iris
Jo a ten obrázek má znázorňovat akci Vybírání básně, nějak jsem se o tom zapomněla rozepsat.
 


Anketa

Regina Spektor!

Joooo! 37.3% (25)
Kdo?! 62.7% (42)

Komentáře

1 Monii. Monii. | Web | 12. března 2014 v 19:49 | Reagovat

Páni. Nejdřív jsem to nechtěla ani číst, jak je to dlouhý, ale teď toho nelituju. Mě přednes básně vůbec nic neřiká, nesnášim, jak to musíš zdramatizovat a pak, když se fakt snažíš, vypadáš jak největší debil na světě. Ne, díky. K mýmu neštěstí máme profesora, kterej je do toho úplně zažranej.

2 Unknown Unknown | Web | 14. března 2014 v 17:22 | Reagovat

Líbí se mi, jak píšeš :)
Ale hlavně co píšeš. Mám/měla jsem to úplně stejně.

3 Caroline* Caroline* | Web | 28. března 2014 v 0:04 | Reagovat

Já recitaci zbožňuju a na základce jsem se účastnila soutěží, dokud mi na konci jedna porotkyně neřekla, že mám vadu řeči. No jo, trošku špatně vyslovuju sykavky, ale většinou si toho nikdo nevšimne a vážně, do deváté třídy mi to vůbec nikdo neřekl! Byla jsem z toho fakt zklamaná, takže už si recituju jen doma a trápím s tím všechny členy rodiny :D Hrozně ráda si nahlas předčítám Havrana, se vším všudy, mít tu nejsprávnější výslovnost, tak jdu recitovat hned, ale porotci mají citlivé uši :D Tak at se ti ta příští soutěž vydaří :)

4 Slečna Tolstojová Slečna Tolstojová | Web | 3. dubna 2014 v 16:03 | Reagovat

Já se nikdy nedostala dál než do školního kola, což nebylo zas až tak překvapivé, jelikož jsem v páté třídě recitovala báseň o tom, jak se pes zabouchl do feny (děsně oduševnělé.) tyhle soutěže jsem vždycky nesnášela, ale na základce byly povinné. Babička do mě vždycky nahustila nějakou hovadinu a hrozně se líbila dětem, méně už porotcům. :D Naposledy se toto konalo v primě, ale jelikož se půlka jenom naučila nazpaměť Kytici, příští rok to učitelka vzdala. teď jsme byli jako celá třída zkoušeni na kus Máje. Myslela jsem, že mi hrábne, když jsem poosmapadesáté slyšela "Ach zemi krásnou, zemi milovanou."

5 Gally Gally | Web | 12. května 2014 v 19:32 | Reagovat

Jé, já také recitovala, ale poněkud úspěšně. Vyrecitovala jsem si druhé místo.
I přesto je to dost dobré. Já jsem zvolila poněkud primitivní text na žákyni deváté třídy, ale co :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama