Psát

12. ledna 2014 v 15:39 | Iris |  Kabelka

Vlastně píšu odnepaměti. Tedy abych tomu nedávala takový mystický rozměr, psala jsem ještě předtím, co jsem se naučila pořádně psát. Můj první deníček, plný obrácených písmen a hrubek, vznikal snad když mi bylo pět. A pak už jsem pořád měla nutnost psát, zaznamenávat svoje myšlenky na papír, a mám ji doteď.
A tak vznikla veliká spousta písemností z mého pera. Básničky, povídky, deníčky... jsou jich štosy, plné sešity, a většina z nich stále leží v mých "šuplících a poličkách".
Už nedokážu říct, kdy vznikla má první psaná věc, tedy něco psané za cílem naplnit papír něčím smysluplným. Má první básnička Pozdrav slunci je z oné již popisované doby, kdy jsem psala přetočená písmena, a visí nám na stěně. Písmena už skoro vybledla, ale naivní barevná ilustrace pod dvěma verši je z části vidět dodnes. Popravdě, pohled na ni ve mně nevyvolává žádný sentiment, i když by asi měl. Myslím, že každé malé dítě vymýšlí rýmy, aby se seznámilo se svojí mateřštinou.
O svých deníčcích jsem se zmínila ve článku Deníčky, který jsem odkazovala i ve dvou předchozích článcích, a tady na něj odkážu znova. Prostě, celou dobu, co tady žiju ten svůj krátký život, jsem si s občasnými přestávkami vedla deníčky - nebo spíš takové občasníčky, i když to slovo zní hodně úchylně. Kdyby nebylo deníčků, asi bych si nezvykla psát. Ony by se našly dost zajímavé věci i v těch denních záznamech, ale ty zůstanou v šuplíku navždy.


Když mi bylo osm, začala jsem psát knížku. Ha, ha, říkáte si, a říkám si to teď i já, ale tenkrát (je to sedm let zpět, abyste byli v obraze) jsem to brala smrtelně vážně a plnila jsem jeden řádek za druhým. Byl to můj první literární pokus, u kterého jsem vydržela tak dlouho, řekla bych, že skoro rok. Svůj příběh jsem pojmenovala Domky, členila jsem ho do superkrátkých kapitolek a byl o tom, jak jsem se přes noc přenesla do středověku. Děsně mě to bavilo, s tím sedmiletým nadhledem můžu říct, že jsem to milovala, i když to byla naprostá slátanina s otřesnou větnou skladbou a nulovými historickými souvislostmi, například v roce 1406 nemohl být na stěně normální kalendář, což jsem tehdy nevěděla, a váhala bych nad tím ještě dneska. Taky jsem tam přidala nesmyslnou a bezúčelnou dějovou zápletku s mluvící liškou a kdesicosi, spousta pasáží vůbec nedávala smysl, protože jsem s nimi byla hotová moc rychle, a ty ostatní se zas táhly přes celou kapitolu... Když si to nezávisle přečtu teď, vidím obří nálož kravin, ale tenkrát jsem s tím popsala dva a půl sešitu a byl to vrchol mojí umělecké tvorby. Opravdu jsem z toho měla pocit, jako že píšu normální knížku pro dospělé, a cítila jsem se dospěle.
Ani nevím, proč jsem to nakonec utla před koncem; možná proto, že jsem z toho vyrostla, možná taky proto, že jsem absolutně netušila, jak to ukončit. Ale najednou jsem přestala psát skoro v polovině věty a už to nikdo nikdy nedopíše, v tom je to kouzlo. Možná by se dalo říct, že od téhle doby mám pořád něco, co mi leží v šuplíku rozepsané, a to mě z části dělá šťastnou. Kdybych se měla dlouze rozepisovat o každé takovéhle poloknížce, kterou jsem kdy stvořila, byla bych tu ještě za týden ve stejné pozici. A to nemůžu, protože mám spoustu školních povinností, Takže jdeme dál.
Chvíli jsem psala ještě jeden "románek" o cestě časem, který byl vlastně jen o tom, jak se hlavní hrdinka omylem dostane na nějaký zámek a pak celou dobu jen někoho balí a líbá se v parku, ale vždycky jsem se těšila domů ze školy, abych to mohla psát. Dýchá z toho taková zvláštní atmosféra, ale to asi jen na mě, protože jsem to stvořila. Nicméně, taky jen napůl, protože jsem si udělala tak zamotanou zápletku, že jsem neuměla pokračovat. Ano, to je dodnes jedna z mých nejčastějších chyb.
Potom jsem psala básničky, spoustu básniček, všude. Některé z nich jsou fakt strašné, ale některé jsou naopak husté a stylové a jsem na ně hrdá. Od deseti do čtrnácti let jsem napsala přes šedesát básniček, a i když použitelná je jen slabá půlka, jsem za to ráda, protože jinak bych si nikdy svůj sloh a gramatiku tak hezky neprocvičila.
Z mých dalších pokusů můžu zmínit třeba Natašu. Vymyslela jsem to na jedné nudné dlouhé procházce, a je to o holčičce, která se nechce stěhovat s maminkou a nevlastním tatínkem a uřvaným bratříčkem, a tak ji rodiče zapomenou na nádraží, a ujme se jí nějaký vzdálený strýček, který ji bere do baru, ale pak se najde její pravý táta a holčička se ke němu přestěhuje. Je to jediný příběh, který jsem dopsala do konce, i když konec byl dost násilný. Ale, stejně, jako všechno. co jsem kdy psala, milovala jsem ten příběh a ráda se k něm vracela. A opět, měla jsem pocit, kdoví jak úžasný to není. Dokonce jsem psala dvě verze, tak se mi to líbilo. Dneska jsem schopná usoudit, že je to krkolomné, a i když by se to s trochou dobré vůle dalo zpracovat - má ta dobrá vůle rozhodně nebyla.
Ale v té době jsem za sebou měla už hodně básniček a slohových úloh ve škole. Nutno podotknout, že sloh je hned po výtvarce můj oblíbený předmět a že mi to jde a že umím psát rychle, když je to potřeba. (Ale pomalu to jde líp.)
Jednoho dne jsem také přišla na to, že by bylo nejlepší naplánovat si celý děj, než začnu něco psát, abych se vyhla tomu, že nebudu vědět, jak dál. Tak jsem si začala vytvářet osnovy. A opět, spoustu osnov, byly všude. Heslovitě rozepsané kapitoly a můj první pokus o knížku s příběhem "z obou stran" - měly tam být tedy dvě alternativní dějové linky. To se ale opět nepovedlo ani z půlky. Navíc jsem zjistila, že z jakékoliv komedie dokážu nevědomky udělat dramatickou a depresivní tragédii, což sice není úplně perfektní, ale někdy se to hodit může.
Taky jsem získala pár námětů na příběh ze snů, které mi uvízly natolik, že jsem z nich musela udělat osnovu. Musím říct, že moje podvědomí většinou vytváří slátaniny vhodné zapsání. A co teprve ty, co si ani nepamatuju. Ovšem psaní podle nu má tu nevýhodu, že to bývá až moc velké fantasy a tak musíte být hodně dobří vypravěči, abyste tomu všemu dali řád. A to já očividně nejsem.
No a teď mám rozepsanou další "knížku". Bohužel jsem sešit se spoustou popsaných stránek založil na jakési tajemné místo, a tak pravděpodobně celý další den zasvětím jeho hledání. Ale možná už to konečně bude stát za to, dopíšu svůj první román a stane se ze mě milionářka a koupím si spoustu oblečků a regeneračních přípravků na vlasy zničené peroxidem. No ale pravděpodobnější je, že ani můj aktuální rozepsaný román jménem Darja nedojde ke zdárnému konci a skončí někde v odpadlišti dějin (neboli v poličce). Je hrozné o tom takhle přemýšlet, ale je to tak, i když to opět miluji a nerada bych nechala Darju navždy sedět v psychiatrické ordinaci (ano, je to drama :-D).
Mimochodem, nedávno jsem si podala přihlášku do autorského klubu. Myslím, že je to teprve týden, takže můžu ještě zapracovat na aktivitě a vzhledu tohoto blogu. Snad mi to tentokrát už konečně vyjde... A nevíte náhodou někdo, za jak dlouho by se k mému blogu mohli dostat? A napíšou mi, když mě nevyberou, nebo mě prostě nechají být? Ach jo. :-/
Iris

 


Komentáře

1 Less Less | Web | 14. ledna 2014 v 17:13 | Reagovat

Jako první bych chtěla jen dodat k tvému komentáři na mém blogu:mám stejný názor,vše by pak bylo lehčí,ale ta představa že by to bylo možné je úžasná.

Když jsem vždycky začala se psaním deníků v jakém koli věku,vždy mě to přestalo bavit. Po pár týdnech nebo měsících mě to přešlo,a nikdy to nemělo ani hlavu a patu.To ti teda upřímně závidím,a ty "Domky" bych chtěla číst,musí to být zajímavé čtení,nechceš něco vložit na blog?
A taky doufám že jednou jak půjdu do knihkupectví tak ve výloze oběvím knihu Darja a budu mít tu čest si ji přečíst.

Abych řekla pravdu,nemám s tím žádnou zkušenost,zkus se poptat.:-)

2 alape alape | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 23:23 | Reagovat

Kdysi jsem si psala také deníčky, ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, že mi je chodí číst moje sestra - že nemám žádnou pořádnou schovávačku. Tenkrát jsem přestala - u deníčků jsem fakt netoužila po čtenářích ...
S psaním knížky, románu, držím palce! Mám také rozepsaných pár věcí, vždycky je na chvíli odložím, pak se zas vrátím, opravuju, upravuju, přepisuju, odložím ...
V AK nejsem, tak nevím

3 Less Less | Web | 16. ledna 2014 v 20:03 | Reagovat

jojo:-)
tak doufám že si tu Darju přečtu:)

4 Šárka Šárka | Web | 18. ledna 2014 v 10:13 | Reagovat

Deníček od pěti let? To je krásné:) Hlavně pokud si tyto dětské pokusy uchováš do dneška. A to s těmi Domky-nechceš třeba dát ukázku sem na blog, pokud to ještě máš? :D Takové věci si strašně ráda čtu! No a sny, to je téměř nekonečná inspirace-snové příběhy občas dávají vzniknout těm nejlepším dílům :)

A přihlášku do AK musíš mít v současnosti podanou nejmín čtyři měsíce, než na tebe dojde.

5 Robka Robka | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 20:50 | Reagovat

Deníčky jsou hezká vzpomínka a takové první psací pokusy zase jednou důvod k pousmání. Taky jsem si jako dítě psala, ale ne romány, zkoušela jsem pohádky. Jenže se bohužel neuchovaly.
Co se týče AK, na tvou přihlášku by mělo dojít až tak za 3/4 roku. Pokud tě nepřijmou, nikdo se ti neozve. Je na tobě, abys napsala na mail klubu - po urgenci některé členy vzali. Já se hlásila dvakrát, jednou to nevyšlo a teď, po deseti měsících, mi napsali ano.

6 Robka Robka | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 20:55 | Reagovat

A ještě - koukám, že tu máš Reginu Spector. Tu já ráda, její poslední album mě nadchlo natolik, že jsem o něm sepsala pár řádků: http://plant.blog.cz/1207/regina-spector-what-we-saw-from-the-cheap-seats

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama