Deníčky

9. června 2013 v 12:09 | Iris |  Kabelka
Taky se vám zdá, že čas strašně letí? Mně teda jo. Přijde mi, jako by před chvílí začal květen... a přitom už je červen... haha. Ale teď vážně. Patřím k těm, kteří si čtou svoje staré deníčky a smějou se nad tím, jaké měli "tehdy" starosti a občas se i málem rozbrečí z lítosti nebo prostě z nostalgie. Posledně jsem si prohlížela deníček z loňského jara. Je to takový žlutomodrý tlustý sešit, už trochu vypadlý z desek (jako ostatně všechny moje staré deníky) a jeho obsah je vskutku pestrý, protože podrobně líčí stěhování do nového bytu, snad všechny testy z fyziky a biologie, které jsme v tom období psali, věci, které jsem napsala na lavici v laboratoři, citáty, které jsem někde slyšela (pokud možno vytržené z kontextu), školní obědy, školní výlet na golfové hřiště a navíc prázdninová dobrodružství včetně dovolené v Maďarsku, takže by se tam možná našel i nějaký rozplácnutý hmyz. Kam se hrabou spisovatelky dívčích "deníčkových románů", jejich hrdinky možná mají zajímavější život, než já, ale rozhodně ne zajímavější deníček (samochvála možná smrdí, ale je na místě).


Svůj první deníček jsem si psala v pěti letech o prázdninách a ještě pořád ho mám někde schovaný. Je to takový malý "zamykací" sešit od časopisu Witch s tvrdými deskami a když ho teď otevřu, vysype se na mě spousta krepatých stránek s dětskými obrácenými písmenky a zápisy o tom, že jsem si koupila cukrovou vatu v kelímku a že mi ji chtěl sežrat jezevčík. Nevím, jak dlouho jsem si tehdy psala - měsíc, 14 dní? ale zezadu jsou moje dětské kresby a klíček už jsem ztratila, takže posledně jsem ho otvírala snad nějakou vlásenkou nebo co.
A od té doby mě záhadně doprovázela potřeba si svůj život nějak zazanamenávat. Můj druhý deníčkový pokus mi ale moc dlouho nevydržel. Asi dva týdny. Bylo to o Vánocích v první třídě. Mamka mi koupila takový chlupatý kroužkový blok s psím čumákem na deskách, který štěkal asi tak 7× jinak za sebou (ještě dneska mě baví si ho pouštět, vždycky, když blok vyhrabu, strávím u něj tak pět minut mačkáním čumáku) a já do něj hned začala psát svým stále obráceným písmem zápisy o tom, jak jsem se ve škole "přežrala cukrovím" nebo jak jsem poprvé jela na bobu a pak mi tekla krev z nosu (pro objasnění, narazila jsem nosem do spolužáka, bob byl půjčený od kamarádky, měl volant a já neřídila). Poslední zápis do tohohle deníčku je o tom, že jsem měla v noci po Štědrém dnu záchvat laringitidy a jela jsem do nemocnice. Je docela depka si tohle číst znova a proto to moc nečtu. Zbytek sešitu je možná něčím popsaný, ale ne celý. Mamka říká, že je to "plýtvání papírem", ale já chci prostě nechat starý deníček spát.
Ano, jsou deníčky, které čtu ráda a taky ty, které čtu nerada (o těch později). Obzvlášť v oblibě mám svůj deníček ze třetí třídy - jsou v něm sice jenom krátké úseky převážně bez kontextu, ale stojí za to si přečíst, co jsme mívali na základce k obědu nebo že "Sabča si od mě chtěla půjčit sešit na prvouku, ale nakonec si ho nepůjčila". Navíc má skladba vět byla v osmi letech dost vtipná a moje křečovité "zkratkování" snad úplně všeho je chvílemi také k popukání.
A můj úplně nejoblíbenější deníček je z roku 2009. Je psaný do diáře, kde má každý den svoji stránku (ale přesto se občas moje zápisy do kolonek nevešly). Teď možná budu znít přehnaně odborně, ale v tom deníčku je pečlivě vykreslené jedno z nejzásadnějších období mého 'dospívání' z dítěte na nějakou dospělejší bytost. Moje změny písma jsou pozoruhodné, zajisté bych jimi oblafla i grafologa, moje "anglické supernadpisy" typu Sunny good day jsou taky báječné. Navíc mě vždy znovu dostávají příjmení, které jsem si psala pod jména napsaná u dní. A navíc mám skoro každý den poznamenané, co jsem měla na sobě, co k svačině a přo změnu co jsem měla k obědu. A samozřejmě nemohu opomenout skóre dne. Okoukala jsem to z časopisu Sabrinina kouzla a u některých dnů jsem měla třeba 1 z pěti, u některých zase dokonce 6 z pěti. Vtipné. A jedna z mých vzpomínek na dobu tohoto diáře je návštěva mojí spolužačky, která ho v nestřežené chvíi popadla a začala ím listovat a já ji naštěstí donutila ho položit (ale spíš se v něm nevyznala a tak to vzdala). Od té doby mi deníček nikdo nečetl, takže mi vždy bezpečně ležel vedle postele... Pokud mají jedináčci nějakou veřejně známou výhodu, je to právě to, že jim nikdo nečte deníčky.
Další deníček je až z páté třídy. Vlastně už. Ten si nečtu. Nejradši bych ho někam hluboko zahrabala, ale něco mi nedovoluje se ho zbavit. Možná je to tím, že ještě nejsem připravená na to zbavit se téhle minulosti, možná tím, že tenhle deníček mi dovoloval mít aspoň trošičku naděje. Místy zaznamenával to, jak jsem slabá, místy to, jak jsem silná, a teď ukazuje, že se to nevylučuje... Ne, vlastně ho ani nechci vyhazovat. Navíc má na deskách Hannah Montanu, pěkně zmalovanou propiskou, skoro tam už ani není vidět.
A pak přišly deníčky, tak, jak je píšu teď. Teda skoro. Když jsem přestoupila na gympl, byla jsem už celkem v pohodě, oklepala jsem se z toho, co se dělo na základce (vždyť jsem kvůli tomu taky odešla - ale to teď není podstatné). Vystřídala jsem asi tak čtyři sešity, velké, tlusté, a některé z nich jsem dokonce roztrhala, protože měly desky pomalované srdíčky (to byl jediný rok, kdy jsem byla "romantická"). Ale zapisuju si pořád podobně. Na začátku každého měsíce si udělám velký barevný nadpis a pod něj si napíšu něco, co by mohlo s tímhle měsícem souviset, i když to dost často nesouvisí vůbec (například citáty ze Simpsonových). Dlouho jsem si dělala taky "měsíční přehledy". Ty jsem odkoukala z diáře od Top Dívky - počkat, jakto, že jsem ho zde ještě nezmínila? Ten je taky úžasný, moje zkratkovité zápisy z druhé třídy se skvěle mísí s radami "na perfektní rande" a taky romantickými básničkami, které tam byly natištěné. Jednou jsem se naštvala a napsala jsem vedle nich báseň začínající "Fuj, fuj, fuj, tak se kydá hnůj" (s úžasným názvem Kydání hnuje). Shrnující měsíční "formuláře" jsem si přestala psát teprve před půl rokem. Pro představu, obsahovaly kolonky jako Nikomu neřeknu, že jsem v květnu..., V lásce se mi podařilo..., A zvorala jsem..., Předsevzetí na červen... Vyplňovala jsem si je asi tak dva roky a někdy je to celkem vtipné, převážně ale dost nicneříkající.
Deníčky už prostě patří k mému životu. Nepíšu si sice každý den, ale stejně v nich shrnuju všechno důležité, co se v mém životě děje. Dřív jsem si říkala, že si nedovedu psát "opravdový deníček" (ten známý z amerických filmů pro unavené dívky) - a je to vlastně pravda. Můj deníček je asi kapku atypický, se všemi těmi kresbami, nadpisy, roztrhanými stránkami, kytičkami, ale je můj a vypovídá spoustu o mé osobnosti.
Někteří říkají, že žiju minulostí, když si čtu staré zápisky. Možná, určitě je to tak, asi to trochu přeháním, moc se "patlám" v tom, co jsem kdy udělala špatně, ale nemůžu si pomoct. Třeba to časem přejde a já začnu žít přítomností nebo dokonce budoucností. Ráda bych žila přítomností co nejvíc to jde, ráda bych žila "pro moment". To mi připomíná, že už brzo budu muset vyměnit svůj deník. Píšu do něj totiž už přes půl roku a tak se z deníčku stala kronika...
Iris.
 


Komentáře

1 s. s. | E-mail | 9. června 2013 v 17:25 | Reagovat

Moc se mi to líbí, hezky píšeš :). A ty obrázky :).
Co jsou "americké filmy pro unavené dívky"?
A samozřejmě mě zajímá, co bylo v páté třídě, ale něco mi říká, že se ti to sem nebude chtít psát, že? Tak díky za deníčky a hezkou neděli a vůbec ;).

2 sa sa | E-mail | 10. června 2013 v 16:11 | Reagovat

Ten fotografický blog už neprovozuješ? Asi je to dost práce víc blogů najednou, ne?
Nemáš náhodou Ask (http://ask.fm)? Kdybych se chtěl na něco zeptat...
Díky za odpovědi ;)

3 always-a-forever always-a-forever | Web | 29. prosince 2013 v 16:20 | Reagovat

Máš zajímavý blog :) a já si deníčky taky pořád zakládám a ráda si je poté přečtu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama