I dreamt a hydrant was covered in snow

24. září 2012 v 21:39 | Iris |  (kni)hovna
16:30, vracím se ze školy. Pokládám těžký (přiznám se - hlavně kvůli mým uměleckým sklonům - dvěma penálům plným převážně zanedbatelných věcí) batoh na křeslo, potom si uvědomuju, že je to vlastně nehygienické, protože zavazadlo se vyválelo všude možně po škole, a pověsím batoh na věšáček jemu náležící. A po pár naprázdno prosezených chvílích si vzpomínám, že kdysi tu bylo něco, co aspoň z části naplňovalo můj volný čas - ano - že jsem bývala celkem aktivní blogerka.
Zkráceně (neboli tak, jak já to neumím) řečeno, začal mi docela chybět můj kdysi aktivní blog. Vždycky jsem do svých deníčkových článků shrnovala, i když mnohdy trošku upraveně a "zaobaleně", svoje běžné a každodenní zážitky, měla jsem radost z každého napsaného článku, a měla jsem čtenáře. A teď, když už tomu nějakou dobu takhle není, zjišťuju, že i to bylo součástí mého - ano, můžu to takhle napsat - štěstí.
Byla jsem literárně, výtvarně a v mezích normy i hudebně činná, a naplňovalo mě to. Netroufám si říct, že to bylo přímo moje životní náplň, ale zcela jistě mi to naplnilo vždy aspoň volný čas. Vždycky jsem to brala tak, že když už nesportuju (zkrátka pro to, že mě to nebaví), věnuju se aspoň tomu umění - pardon - "umění". Umění na způsob Iris.
A co z tohoto prvního maxiněkolikaodstavce má vyznít?? Nevím, jestli jste to pochopili, ale teď bych se už opravdu chtěla vrátit.

Regina Spektor, Lulliby, Songs, 2002. Moje písmo. Úprava nic moc.
Ano, je dost možné, že v minulém článku, psaném 7. září, jsem se snažila vyjádřit podobnou myšlenku. Opravdu jsem se o návrat na blog pokoušela už na začátku září - ale i když jsem se pokoušela nějak se "motivovat" novým, mimochodem nepříliš povedeným, designem, nevyšlo to. Myslím si, že to nevyšlo, protože jsem zrovna začínala školní rok, a ještě jsem v tom měla zmatek. Dokonce snad ještě větší zmatek, než teď. Musela jsem se zaběhnout ve škole, sžít s novým rozvrhem, s třídním kolektivem (se kterým se, jak jsem zjistila, sžívám pořád - ještě jsem se úplně nesžila), taky si trochu obnovit nátisk na klarinet, protože o prázdninách jsem to navzdory tomu, co jsem si řekla v červnu, poněkud zanedbávala, a vůbec - ještě spoustu jiných věcí. V prvních dnech ve škole jsem měla dokonce nějaký depresivní splín, a to jsem neměla chuť ani na prázdné civění do prázdna - natož na psaní článků na blog. Myslím si, že jsem se ale "rozbíhala" podstatně déle, než v minulých letech, takže jsem se nakonec vzchopila - nic jiného mi nezbývalo - a teď jsem už snad smířená s tím, že začal školní rok....
Navíc jsem minulé pondělí až pátek strávila na výjezdové výuce - zase jedna z našich podivných školních tradic - jako každý rok touhle dobou. Letos to bylo prvně, co se mi tam vlastně vůbec nechtělo. (A zase!! Moje nesžitelnost s kolektivem!! Jsem buď moc náročná na svoje okolí, nebo zkrátka divná!!) Ale nakonec to bylo docela dobré. Letos jsem to pojala jako "seznamovací akci" ještě víc, než v předchozích dvou letech - ze začátku se to jevilo strašidelně, ale v závěru znám jmény skoro celou letošní primu.
To je taky divné. Ta třída se mi zdá z neznámých důvodů jiná. Jsou to jedenáctileté děti - kdo jím nikdy nebyl - ale koluje mezi nimi spousta pozitivní energie. Nevím, uvidíme, jaké třídní problémy budou řešit v budoucích letech, možné je všechno. Já jsem letos v tercii a všem nám je třináct nebo čtrnáct, ale nikdy jsem neměla z naší třídy nějaký extra dobrý pocit. Možná mám z primy takovýhle dojem mimojiné i proto, že ke mně se všichni chovají skvěle - nejsem z těch, kteří berou jako samozřejmost, že jsou k nim ostatní milí. Ještě jednou opakuju, uvidíme.
Moje tmavěmodrá bunda na posteli - aneb Výjezdovka končí, zabalte si všechny krámy, hoďte to do dodávky....
Povinný orientační branný závod. Čtyři otřesná slova, ze kterých se mi pokaždé na výjezdovce dělá mdlo až mýdlo. Kdyby se aspoň neběhalo v těch šílených smíšených skupinkách!! Ale letos to dopadlo nad moje očekávání. Nejen, že moje trojčlenná skupinka byla narozdíl od bývalých let celkem stravitelná, ale i výsledek byl překvapivě dobrý - jsme jedenáctí z dvaadvaceti. Přesná polovina. V takové konkurenci jsem to takhle vysoko ještě nikdy nedotáhla. Jediné, co se mi opravdu nepovedlo, bylo stanoviště první pomoci, ze kterého mě naše milá profesorka doslova vyhnala - neuměla jsem obvázat šátkem zlomenou ruku ;-D.
Domů jsem se vrátila vyčerpaná. Fyzicky i psychicky. Hlavně komunikačně.
Tímhle bych svůj dnešní článek asi měla ukončit, protože si ho stejně nikdo nepřečte. Je vyčerpávající - stejně vyčerpávající, jako všechny ostatní články, jako můj mluvený projev, jako moje kresby. Musím si najít čtenáře. Uvažovala jsem dokonce i o nějaké "30 days challenge" na spoustu debilních témat, ale myslím si, že bych to nestíhala. Takže doufám, že za pár dní napíšu další článek. A trošku kratší!! :-D
Mimochodem, po té asi tak půlroční aféře s divným odstínem blonďaté barvy na mých vlasech je z mně opět zrzka. Už jsem o tom psala v minulém článku, ale to jsem byla ještě spíš rajče, než zrzka.
Iris.
 


Komentáře

1 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | E-mail | Web | 25. září 2012 v 16:38 | Reagovat

Ďakujem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama