Zrcadlo na půdě

13. března 2012 v 17:19 | Iris |  Šuple
Článek aktualizován 10. prosince 2014; jedná se o českou verzi povídky Camilla's Attic Mirror.

Zrcadlo na půdě


Letní ráno, 1950, Hanwellský ústav pro choromyslné, Západní Londýn

"Je šílená, slečno Hunterová! Opravdu potřebuje pomoc. Vždyť... vždyť si ji poslechněte! Camillo, řekni nám něco o svém imaginárním kamarádovi!"

Seděla jsem v prázdné ordinaci a poslouchala svou matku. Bylo až neuvěřitelné, jak o mně dokázala mluvit; bylo mi jasné, že se mě rodiče prostě chtějí zbavit, protože mi nerozumí. Nikdy mne nepochopili. Teď usilují o to, abych zůstala zamčená v téhle děsivé, znepokojivé instituci.
Slečna Hunterová, stará a ošklivá sestra, si mne prohlížela. Pohodlně se rozvalovala v polstrovaném křesle za svým psacím stolem. Přišlo mi na mysl, jestli tahle nepříjemná dáma opravdu vede staropanenský život ve špinavém domě plném koček, nebo zda má obyčejný rodinný život a to, že se jí říká slečno, je prostě jen přežitek. Vždycky si musím zaměstnat hlavu nějakou hloupou a zbytečnou myšlenkou, když se bojím, že vybuchnu.


"Tak, slečno Camillo Palmerová," promluvila ke mně ta otřesná slečna Hunterová, "řekněte mi něco o sobě. Vaše záliby, přátelé..."
Jak neobvyklá otázka! Ach jo. Ani nevím, kolikrát za poslední měsíc a půl jsem na ni již odpověděla. Všichni doktoři, jež jsem už navštívila, mi pokládali ten samý nudný dotaz. Tak dobře, hluboký nádech, další prázdné řeči.
"Je mi čtrnáct let. Mám ráda čtení, kreslení a dlouhé procházky po městě. Nerada jím bramborovou kaši, protože si myslím, že je kruté rozmačkat bezbrannou bramboru. Miluji kočky. Máte také ráda kočky, slečno Hunterová? Kolik jich máte doma?" řekla jsem a obrátila oči vsloup.
"Camillo!" vlepila mi matka pohlavek, "přestaň být tak drzá a řekni to slečně Hunterové všechno, popořadě. Nebo jí to povím já sama!"
Slečna Hunterová si zajisté už zvykla na podobné hloupé odpovědi. Zapsala si pár poznámek do složky na psacím stolku a pak zase otočila pohled na mne. "A co tví přátelé? Máš vůbec nějaké kamarády?"
Má matka promluvila znova. "Kdepak, Camilla vždycky byla mimo. Už od školky; bez přátel, sama." Pohlédla na mne, s neupřímnou snahou o porozumění. "No... a pak začala mluvit s tím zrcadlem, jak jsem vám už říkala, slečno," řekla tiše.
"Dobře, tak já vám to řeknu celé," nemohla jsem si pomoci a vysvětlovala, "mám... kamaráda, s nímž se potkávám v zrcadle. Abych byla přesnější, začala jsem ho potkávat v době, kdy jsem trávila hodně času na půdě. Tam jsem našla staré, špinavé zrcadlo, vyčistila ho a pak se mnou začalo mluvit. Nikdo jiný než já toho člověka v zrcadle nikdy neviděl, ale to neznamená, že neexistuje..."
"Vždycky to říkají takhle," otočila se slečna Hunterová k mé matce. "Pokračuj, Camillo, vyprávěj dál," pokynula pak.
Abych byla upřímná, už jsem tenhle příběh vyprávěla tolikrát, že bych ho byla klidně schopna odrecitovat zpaměti. Už mne to ani nezraňovalo. Bylo jen trochu nepříjemné pozorovat všechny ty skepticky se tvářící lékaře.
"Má třináct let. Jmenuje se Theodore. Žije v Rakousku-Uhersku v roce 1913. Skrz zrcadlo vidím do jeho pokoje, a on má výhled na naši půdu. Zatím jsem si ho všimla jen já - proto si myslím, že ho nikdo jiný nemůže vidět. Moná to zní divně, ale můžu to vysvětlit..."

A pak mě máma přerušila (jako vždycky; ano, pokaždé mne přerušila přesně v té samé části mého vyprávění); "Slyšíte to? Slyšíte?" málem vzrušeně vykřikla, "imaginární kamarád, s nímž se setkává v zrcadle, ano; jmenuje se Theodore, což je tak stupidní jméno, že ho může vymyslet jen má šílená dcera; a žije v minulosti. A ona tvrdí, že to je všechno v pořádku; není to trochu k smíchu, slečno Hunterová? Co myslíte? Já bych řekla, že má milovaná dcerka se zbláznila a že když to necháme zajít příliš daleko, jedné noci nakráčí do ložnice svých rodičů se sekerou a zabije nás!"

Zatvářila jsem se na ni. "Pardon, ale kdo že to tady trpí vážnou psychickou chorobou?! Myslím, že se má matka, chudinka, utápí v problémech se sebeúctou. Možná se tomu říká paranoia...?" Pak jsem se otočila ke slečně Hunterové, která na mne hleděla poněkud zmateně. "Stručně řečeno; existují pouze dva velice výjimečné rámy zrcadel, vyrobené z vyhynulého starobylého stromu. Jedno z těch zrcadel je umístěno v Theodorově pokoji a to druhé u nás na půdě. Když se obě zrcadla používají, jejich majitelé spolu můžou komunikovat! Není to skvělé? Já bych řekla, že... že to je fascinující, být součástí takového mysteriozního systému!"

"Vidíte, že její představivost je vražedná," zavrtěla matka hlavou a položila si záda na opěradlo židle.

"Dobře, Camillo, myslím, že jsem toho už slyšela dost," řekla slečna Hunterová a zavřela složku (nejspíše šlo o moji složku, což by znamenalo, že možná mohu být šílená osoba, která potřebuje nějakou terapii). "Paní Palmerová, mohu s vámi mluvit o samotě, prosím? Camillo, zlatíčko, počkejte prosím na chodbě před ordinací. Děkuji vám," řekla mi a ani se mě nezeptala, jestli mi náhodou nevadí čekat v té hnusné, zeleně vymalované místnosti.

V čekárně se nacházela dvě malá, zamřížovaná okénka; to mě donutilo přemýšlet nad tím, jak asi vypadají místní pokoje. Byla jsem přesvědčena, že jsou ještě děsivější, než tahle hala. Kéž bych mohla utéct! - ale dveře byly zamčené. Začalo se mi chtít zvracet. Možná, že opravdu jsem šílená a nebezpečná. Možná, že by opravdu bylo lepší zavřít mne v tomhle deprsivním, smutném ústavu. Už od svého dětství se bojím doktorů, nemocnic a všech ostatních míst, kde shromažďovali nemocné a beznadějné. A teď mám být já sama zavřena v takové instituci! Ach, dosedla jsem na starý, smrdící gauč a dlouze se zamyslela nad tím, kolik mladých a nepochopených lidí už dozajista muselo zemřít na místech podobných tomu, kde jsem zrovna plýtvala svůj čas.

Předtím, co jsem naposledy opustila půdu (protože mi bylo jasné, že to bude naposledy), napsala jsem Theodorovi dopis a nalepila na zrcadlo, aby si ho mohl předčíst; kdokoliv tam teď ten papír mohl najít. Theodore si ho nemůže vzít a schovat u sebe, protože zrcadlo nedokáže přenášet lidi na druhou stranu. Došlo mi, že ten dopis může být finálním důkazem mého šílenství.

Vlastně, možná tu už není moc co dokazovat. Náhle má matka a slečna Hunterová otevřely dveře a bylo mi sděleno, že jsem nemocná a nebezpečná a že tu musím zůstat nadlouho. Jaká smůla. Odsouzena k utopení v uklidňujících lécích, vzdálena od své osobnosti, domova a jediného přítele. Má rodina mne bude znát pouze jako "tu malou bláznivou holku".

Letní ráno, 1913, Thalbergova vila, Vídeň.

Theodore Thalberg právě vstává, stále ještě ospalý. Pohledem zavadí o malý papírek na zrcadle, pokrytý rukopisem milované kamarádky:

Drahý Theodore, vzdálený příteli,

bojím se, že se s tebou musím rozloučit. Je to divné, ale rodiče na mne náhle začali dohlížet; zjistili, že trávím mnoho času mluvením se starým zrcadlem na půdě a teď si myslí, že jsem šílená, bláznivá, nemocná...
Od našeho posledního setkání se stalo tolik věcí. Vzali mne ke čtyřem nebo pěti lékařům, kteří mi pokládali divné, vlezlé otázky nebo mne rentgenovali (ach, ty nejspíš nevíš, co to je, rentgen. Upřímně, netuším, kdy byl tenhle děsivý přístroj vynalezen, stejně jako ti neumím vysvětlit, jak to funguje. Ale doktoři s tím můžou vidět do pacientova těla). A dnes ráno mne berou do ústavu pro choromyslné. Jenom proto, že jsem si našla v zrcadle tebe! Nikdo mi nevěří. Ach Theodore, nemůžeš zařídit, aby tě viděli i ostatní lidi a tím se přesvědčili o tom, že existuješ?
Vlastně se chci hlavně rozloučit. Nejspíše se už neuvidíme. Tak hodně štěstí a, prosímtě, dávej na sebe pozor během dvou světových válek (vzpomeň si na ty hrozné příběhy, co jsem ti vyprávěla).
Tvá přítelkyně
Camilla Palmerová
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama